Chequita en Chile

Babylonské zmatení papírů

2012-01-19T15:25:00.006-03:00

Dneska jsem si k obědu udělala obrovskou vafli, potřela ji nutelou a pokladla nakrájenými pocukrovanými jahodami. Ne, nepotřebuju brutálně ztloustnout, ani nic neslavím. Bojuju s úřady. A pokud to takhle půjde dál, brzy začnu bojovat i s nadváhou.

Nechte mě prosím, na úvod, přednést malou interkulturní úvahu na téma jiný kraj jiná byrokracie. Chilská, podobně jako česká, má tu výhodu, že je to takový zmatek, že vlastně nikdo moc neví, jaký papír potřebujete, a stačí tedy narazit na alespoň trochu osvíceného úředníka a věci jdou. Jen jedno je v Chile jiné, a to je nekonečné ověřování pravosti papírů, k čemuž je potřeba nazout kecky Adýdasky, protože vás sehnání všech potřebných dokladů pravosti dokumentu, který vám byl právě vydán, bude stát odpoledne a uběhnete během něj málem Maraton. Ve Francii je, pokud potřebujete vyřídit něco jednoduchého, sice příjemné, že máte jasný a jediný možný seznam dokumentů, ale jakmile se jako Hvězdopravec a já začnete pohybovat za hranicí společnosti (myšleno původně čistě geograficky), dostanete se do zákrut tak absurdních, že by to snad ani Kafka nevymyslel a odhalíte mnoho a mnoho začarovaných kruhů francouzské aministrativy.

A protože jsem zřejmě měla pocit, že papírování se stěhováním a odjezdem není dost, jsem se jako chytrá horákyně svobodná-registrovaná-vdaná rozhodla, že je také čas změnit můj stav na vdaná, abych mohla jednoho krásného dne požádat o občanství, jít ve Francii k volbám a zkusit zatrhnout tipec tomu, co se v současné Francii děje. Tenhle rok to nestihnu, ale za pět let snad ano. Oprášila jsem tedy doma náš chilský oddací list (o tom, jak a proč jsme se brali se dočtete zde) a začal boj s větrnými mlýny.

Na chilské straně to šlo chilsku. Papír bylo nechat třeba oslintat několika ministerstvy, jejichž úředníci na papír bezmyšlenkovitě otiskli svá razítka na znamení, že papír je pravý. "Paní", řekl do telefonu úředník ministerstva zahraničí, když na náš oddací list pečlivě, bez bližšího odhledání, natiskl své razítko hned vedle razítka ministerstva spravedlnosti a podepsal se s nonšalancí fotbalové hvězdy drže sluchátko pěkně ramenem: "Já vám říkám, že musíte přijít osobně. Jsme tu nesmírně vytíženi. Například, zatímco tady s vámi mluvím, zároveň obsluhuji další osobu." Spiklenecky na mě mrknul. Těžký je život úředníka.

Na české straně to pak proběhlo po česku. Nad většinou položek ve formulářích, které jsem nemohla nebo neuměla zodpovědět, bylo mávnuto rukou "to doplníte později, kdyby to někomu chybělo" a žádost o zápis do našich análů a kronik odešla obratem.

Zato z francouzské strany přišel na dotaz "kterak postupovat" mail začínající slovy: "jako francouzský občan jste byl povinen respektovat francouzský zákon XY" a už to jelo. Končilo to "dostavte se prosím, pane, co nejrychleji na ambasádu i s vaší snoubenkou na předsvatební pohovor". Hvězdopravec mail přečetl a kdyby ho byl mohl zmuchlat a zahodit, jistě by to udělal. Maily se ale muchlat nedají, a tak jenom strašně zaklel a mail mi přeposlal.

Vytiskla jsem nekonečný seznam papírů, který francouzská strana potřebuje k dodání, a zamyslela se. Tak můj rodný list s datem výdeje ne starším než šest měsíců, s překladem do francouzštiny ověřeným francouzským soudním překladatelem, se jim zachtělo?, pomyslela jsem si. Francouzskými soudními překladateli z češtiny se to v Chile jistě jen hemží. Nepropadnuté občanské průkazy, které ale nejdou pořídit, v mém případě, jinde, než v Čechách, a tak jsou dávno propadnuté? Hvězdopravcův rodný list ne starší než tři měsíce, když jen doručení do Chile trvá nejméně měsíc a půl, ale někdy i měsíců šest? Podrtženo sečteno nezbylo, než použít metody Švejk, rozhodla jsem.

Milá paní, děkuji za vaši odpověď a vaši pomoc, napsala jsem laskavě a rozhodla se uzbrojovat dotazy. Kterak sehnat soudního překladatele? Kterak to udělat s občanským průkazem? Jde to udělat, i když za měsíc odjíždíme? Jde to udělat přes ambasádu ve Vídni, která má na starost bůhvíproč pražskou agendu? Nebo se máme vzít znovu v Evropě?

Odpověď zněla vyčerpaně. Znovu se vzít ve Francii nemůžete, spáchali byste tím trestný čin bigamie, psala paní z ambasády a já jsem na tu druhou mrkla do zrcadla: taková nehoráznost tě napadla, hříšnice hříšná! Nicméně se zdá, že jsme od "snoubenky" posunuli k bigamii a že to je spíše dobrý směr, ježto už mě považují tedy za "manželku" a málem hned dvojitou. Uznat jinde manželství nemůžou, musí to proběhnout přes ambasádu v Chile, psala vyčerpaně paní, která by si jistě v té chvíli přála, aby zákon byl přeci jen trochu pružnější a mohla nás odeslat do horoucích pekel. Který papír přesně je pro vás problém?

Všechny, pomyslela jsem si, ale rozhodla jsem se svést to všechno, prozatím, jen na svůj rodný list. "Přijďte zítra ráno", napsala paní: "přímý kontakt bude jednodušší".

Následujícího dne jsme tedy došli na ambasádu Francie, kde i u dveří seděl francouzský policajt, který jako by vypadl z Julie Lescautové. Paní nás usadila do křesílek v mrňavé kanceláři úplně po strop nacpané šanony a posadila se za stůl prohnutý pod hromadami lejster s přišpendlenými podobenkami uchazečů, jejichž vyčerpané obličeje na oněch fotografiích vyvolávaly iluzi, jako kdyby byl úřednický stůl pokryt hlavami usekanými francouzskou gilotinou. "Co pro vás mohu udělat?" "To jsme my, s tím komplikovaným manželstvím", řekla jsem.

Když paní viděla, že mám originál rodného listu, což je něco, co je ve Francii přísně zamčeno ve sklepeních a z čehož udělají vždy žadateli maximálně a pouze kopii, zdálo se, že je už v administrativě své vlastní země uvařena tak, že jakýkoli papír, alespoň trochu podobný tomu, který je žádán, stačí. "No a vy to máte dokonce přeložené!" zajásala nad překladem z roku 2002 jako nad záchraným kruhem. O šesti měsících nepadlo ani slovo. "Ale jak z toho poznám, že nejste vdaná?", zaúpěla nad datem odpovídajícímu přesně čtyřem dnem po mém narození. Nepozná. A české úřady odmítají vydat důkaz o tom, že vdaná nejsem, protože už přece vdaná jsem, jen to není uznané. Jinými slovy, když chcete manželství uznat, potřebujete k tomu dokázat, že nejste ženatý ani vdaná, ale to nikdo nemůže potvrdit, když vlastně už jste. Kruh se pěkně zacyklil.

"To je ale komplikované", odtušila asi po čtvrt hodině, když narážela na jednu překážku za druhou. Začínalo být nad slunce jasné, že pokud se spojí dohromady hned tři byrokracie, bude i ta francouzská muset upustit něco ze své rigoróznosti. Byl čas na patlání složky páté přes deváté. "Konec konců, o tom, zda je všechno v pořádku, o tom rozhoduju já", usmála se paní na závěr. Švejkování evidentně zabralo, ale přesto jsme odešli se seznamem toho, co budeme muset ještě dodat. Jedním z oněch dokumentů byl chilský oddací list, protože onen ministerstvy orazítkovaný nebyl prý dost kompletní. "To je jen potvrzení o tom, že proběhla svatba", řekla paní: "Já potřebuju registraci vašeho manželství". Uf.

Registraci jsem dostala a znovu s ní oběhla maraton po centru Santiaga. Když jsem se vítězně dovlekla na Ministerstvo zahraničí, přemýšlejíc nad tím, jak si cestou domů koupím v pekárně jeden pekelně sladký arabský zákusek, stanula jsem tváří v tvář poslednímu úředníkovi, pánovi v již dost důchodovém věku.

"Pase!", řekl, další!
Položila jsem na stůl osvědčení o registraci manželství a pán na něj bezmyšlenkovitě natisknul razítko mumlaje "Hned jak tohle vyřídím se půjdu trošíčku projít, jsem úplně unaveňoučkej, bolí mě nohy."
"Máte úplnou pravdu", řekla jsem, neb vím, co se v Chile sluší a patří. A láska Chilanů ke zdrobnělinám mi znovu vykouzlila úsměv na tváři.
"No to víte, jsem tu usazeňoučkej už od devíti od rána a budu tu až do dvou", zahořekoval pán: "Ale vy nejste Chilanka!?". A to, jako vždy, odstartovalo známou chilskou konverzaci na téma: jak jste tu dlouho, odkud jste, jak se vám líbí Chile, máte manžela - to, že právě potvrdil pravost mého oddacího listu mu evidentně nezabránilo otázku položit tak jako tak - a máte děti? (varianta s mužem je pak jak jste tu dlouho, odkud jste, jak se vám líbí Chile a jak se vám líbí Chilanky?). Usmála jsem se na usazeňoučkého úředníčka a měla jsem se k odchodu.

"A je to!", řekl na závěr spokojeně: "Rychloučce!"

A tak, milý čtenáři, jen co to takhle pěkně rychloučce vypapírujeme, což se zdá, že bude někdy okolo příštích Vánoc (tentokrát bez legrace), bude ze mě nejen spořádaně vdaná paní na všech světových stranách, ale možná i budeme bydlet zase na starém kontinentě a budeme mít i všechny naše věci. Do té doby ale volíme strategii jasnou. Pokud se nám na konci ledna skutečně podaří odeslat kontejner s věcmi do Francie, pojedeme si na závěr vyšlápnout nějakou tu sopčičku do Ekvádoru. Po slezení všech křivolakých stezek místní administrativy se to zdá jako hračka.

Zase Chile

2012-01-06T07:55:00.026-03:00

Na Vánoce jsme si odskočili na deset dní do Evropy, abychom strávili svátky s rodinou a možná tak trochu i proto, abychom věděli, do čeho jdeme. Těsně před Štědrým dnem jsme tedy po více než třiceti hodinách cesty konečně přistáli v Marseille a zamířili do jedné přilehlé vesničky za tatínkem Jeanem, milenkou Marií a do jejich domu, kde oba provádějí komunistický experiment s okolní zvířenou. Oba totiž stále konají dobro, a tak se jali sdílet svůj nadbytek se vší zvěří, co měli na dosah, tj. s kanci v lese kolem a s myšmi v garáži. S kanci to dopadlo tak, že si postupně odrzle místo nedůvěřivého (nebo možná nevěřícného) pozorování z dálky začali chodit na procházku na terasu domku hledajíce cokoli k jídlu, a když jednou jeden poměrně velký kanec, zcela politicky nekorektně, chtěl převzít nad tím vším absolutistickou moc a na milenku Marii, která si vyšla na terasu na cigaretu, výhružně vrčel, došlo oběma experimentátorům, že kanci ještě jaksi nejsou na komunismus dost zralí. Oba vzali hole a vzpupného kance zahnali do lesa. Ale protože je třeba se dobrých úmyslů nezdávat jen kvůli nějaké té facičce, a od té doby mu a jeho stádu nosí krmení d lesa daleko od domu.

S krmenými myšmi to byl krátký proces. Neudělal ho však ani tatínek Jean, ani milenka Marie, nýbrž krysy nalákané myší potravou, které, opět neznalé faktu, že v domě je místa a jídla dost pro každého potřebného, myši buď sežraly, nebo možná jen vytlačily za hranice království, kde létají kusy francouzského sýra do huby. Tatínek Jean a milenka Marie však celou tu krysomyší válku svým chovancům tolerovali a vítězné krysy krmili nezištně dál. Až do doby, kdy se ukázalo, že nevděčné krysy rozhlodaly v garáži, co mohly. "Pytlíky s korálky jsem tam měla", naříkala milenka Marie: "a všechny je rozhlodaly a korálky jsou teď všude". Zdálo se, že to, že se krysy dotkly soukromého vlastnictví, nakonec přeci jen zvítězilo, a tatínek Jean a milenka Marie se rozhodli, že taková zvůle se trestá. Ale ne trestem smrti, nýbrž vyhoštěním. Žádné zabíjecí pasti, tedy, řekl rozhodně tatínek Jean a začal vymýšlet důmyslné pasti na fotobuňku, aby do nich krysy chytil. Ale ouha, ukázalo se, že zatímco na kance stačí obyčejná hůl, krysy jsou chytré a dobře ví, jak na to. Do pasti se vždy chytila jedna jediná, pak všichni pochopili, jak věc funguje, a už se nechytil nikdo. S třemi chycenými krysami ve vězení a s pastmi, které zely prázdnotou, rozhodl se tatínek Jean odstranit z garáže všechno, co by se dalo sníst, a na možné vchody a východy do garáže nalíčil další pasti. Ne ovšem smrtonosné, nýbrž stylu: odejdi v pokoji, ale už se nevracej (neb se vrátit nelze). Jinými slovy, vytvořil nevratné východy. Krysy ve vězení ale dál krmil, protože krysí práva jsou krysí práva. Krysáci v zajetí tloustli, a otisky krysích zubů na všem, včetně kovových skříněk, přibývaly dál. Tatínek Jean usoudil, že krysy v zajetí určitě tajně dávají svou potravu volným druhům, a tak odnesl zajatce do exilu do jednoho opuštěného domu ve vesnici, kde je vypustil. Rozhlodávání majetku ale pokračovalo a k odchodu z garáže se nikdo neměl. Zvlášť ne proto, že si velmi inteligentně uměl z nalíčených pastí vzít kus sýra sám, aniž by se do nich chytil. "Krysí Einstein", řekl tatínek Jean, když jsme přijeli. Nejdřív s láskou, ale když našel rozhryzané zapomenuté boty, po Hvězdopravecku vybouchnul: "Já jsem mu dal možnost odejít. Kašlu na něj, koupím past, co ho zabije, a budu mít pokoj". Podle posledních zpráv se ale krysí Einstein těší stále dobrému zdraví a předpokládám, že o pastech už toho ví tolik, že možná jednou nějakou sestrojí a pokusí se do ní chytit majitele onoho nikdy nekončícího sýra. Jen doufejme, že je krysák znalý lidských práv a nebude to past smrtonosná.

Na druhou stranu je fakt, že tatínek Jean a milenka Marie nemají televizi, kvůli zlotřilým vydřídušským operátorům také nemají internet a telefon, a protože domek leží pod kopcem, který stíní signálu, nemají ani mobil. Podobnými historkami za dlouhých zimních večerů tedy vezmete zavděk.

Kromě Vánoc probíhajících v krysím království s celou dlouhou a širokou rodinou (u stolu nás bylo přesně 21) jsme si odskočili do Orange za Drahoumatičkou, a pak už jsme si to letěli do české kotlinky za Golemky, Brašulí, Janou a malou Maruškou. Tam se jedlo, pilo a konstatovalo, že české pivo se za poslední rok značně zlepšilo. Následovaly dva dny zpět ve Francii a už jsme byli na letišti v Marseille domáhajíce se nástupu do letadla.

Doslova. Během naší návštěvy v Evropě nám propadlo chilské povolení k pobytu, ale podle toho, co nám řekli chilští celníci a Chilané (včetně Janice Slepice a jejích kolegyň), propadnutí není problém, zažádáme prostě až po příjezdu, jako obvykle, a vstoupíme jako turisté. Vstoupit do Chile je lehké jako facka, pokud tedy nemáte zakázaný sýr, celníci vám dají štempl do pasu a je to. I dle stránky ministerstva zahraničí se vás maximálně můžou zeptat, zda máte na pobyt v Chile dost peněz, což se gringos, o nichž se předpokládá, že mají kapsy plné zlatých cihliček, samozřejmě nikdo neptá.

"Kde je vaše zpáteční letenka?", zaskřehotal na mě zaměstnanec Air France na přepážce v Marseille upravuje si svůj hitlerovský knírek. "Já žádnou nemám, já jedu zpět, bydlíme v Chile", řekla jsem. "A kde je vaše povolení k pobytu?", řekl Fašoun. "Tady, ale propadlo na konci roku 2011, před třemi dny. O prodloužení požádáme, až přijedeme", řekl Hvězdopravec. "Tak to ale jedete jako turisté", řekl Fašoun. "No," řekla jsem. "Tak to musíte mít zpáteční letenku, když tam nebydlíte", řekl Fašoun. Po chvíli vysvětlování, že po nás nikdo žádnou letenku u vstupu chtít nebude, ježto Chilané do své země pouštějí západní turisty ochotně a rádi a že nám bylo potrvzeno, ba dokonce doporučeno, udělat to s cestou do Evropy takhle, protože jinak jsme riskovali být v době odjezdu bez pasů (a strávit tedy Vánoce v Chile), Hvězdopravec našel v peněžence jakýsi doklad o tom, že žije v Chile, vydaný francouzskou ambasádou, s platností až do roku 2014. "No vidíte", řekl Fašoun: "A paní má nějakou takovou kartičku?". Nemám, naše ambasáda podobný cár plastu nevydává, ježto kdo kdy slyšel, že by ambasáda nějaké země na cizím území měla právo vydávat oprávnění k pobytu na tomto území. Odolala jsem pokušení se fašouna zeptat, co by řekl na to, že by ambasády afrických zemí ve Francii začaly vydávat podobné kartičky platící jako povolení k pobytu, a soustředila jsem se výhradně na to, abych ho požádala o zavolání nadřízeného, což Fašoun udělal s podezřelou ochotou. "Mám tu osobu českého původu v nelegální situaci", řekl důležitě do telefonu: "Chce jet do Chile, ale má propadlé vízum. To je niet, že ano..." Čekala jsem, že příští telefonát bude rovnou Gueantovi, Sarkozymu nebo dalším podobným náckům, jejichž téměř čtyřleté vládnutí dalo prostor podobným lidem, aby mě vyhostili, kam patřím. "Nechce pochopit, že nemůže odletět bez zpáteční letenky. Můžes jí to prosím přijít vysvětlit?" Nadřízený, chlápek napoleonského vzrůstu a charakteru, přišel vzápětí. Ne, řekl, bez zpáteční letenky nikam. "Ale proč? Co vám je do toho, jestli nás do Chile pustí nebo ne?", úpěli jsme. "Dostaneme kvůli vám pokutu, když vás do Chile nepustí", tvrdil Napoleon. Samozřejmě, že i v tom se Napoleon pletl, jak jsem zjistila, když jsem později psala reklamaci na Air France. Případné pokuty a sankce musí uhradit ten, kdo cestoval bez náležitých dokladů. Zkoušeli jsme Napoleonovi vysvětlit, že máme diplomatický status, ale Napoleon, znalý zřejmě všech dokumentů světa, říkal, že doklad o tom, co mu ukazujeme, o tom doklad není a, znalý všeho ostatního, že astronomové podobný status nemají a co navíc že ta osoba českého původu, je snad ona astronom? Hvězdopravec křičel, že jsem jeho žena a že proto jsem úplně ve stejných podmínkách jako on, že se o nás stará Hvězdárna, ale Napoleon řekl: "Nemá vízum, tak mi je jedno, co mi tu vykládáte. Kdybych já chtěl, tak bych vás mohl pustit, ale jde o to, že mi nedáváte žádné záruky, že to bude bez problémů". Viděla jsem, že čas nástupu do letadla se hrozivě blíží a věděla jsem, že jestli nám letadlo uletí, letenka zpět do Chile propadne. Řekla jsem Hvězdopravci, že ztrácíme čas a že prostě koupíme tu podělanou vratnou letenku a budeme si pak stěžovat. "No to si klidně stěžujte", ječel Napoleon: "Klidně bych vám mohl ukázat směrnice, ale jsou v angličtině.", chtěl mě zastrašit. "Směrnice si strčte někam", řekl nakonec Hvězdopravec. "Jak prosím?!", řval Napoleon: "Když já budu chtít, tak neodletíte ani jeden!!!!" Zdálo se, že setkání s blbcem dospělo ke svému přirozenému konci, pomyslela jsem si. Na přepážce Air France jsme koupili moji zpáteční letenku za 3000 euro (inu, kdyby se nás Chilané pak chtěli ptát, zda máme dost peněz, byla by to jistě záruka), kterou jsme naštěstí mohli i dle limitu na kartě zaplatit. "Ale v Chile ji vrátit nemůžete...", řekla paní na přepážce Air France. "Jak nemůžete?", řekla paní, co letenku nakonec vystavila, protože první paní spadnul systém: "Kdo vám takovou blbost řekl?"

První paní ale měla pravdu. V Chile letenka nejde vrátit, respektive místní Air France pravila, že trvat to bude asi měsíc a dají nám pak šek v pesos. To je ekvivalent chilského "bude to trvat věčnost a nejspíš ty peníze nikdy neuvidíte".

Hvězdopravec se mě pokouší přesvědčit, že dopis Air France na dvě stránky je moc dlouhý, jenže já nějak nevím, co z něj vyškrtnout.

Fašoun a Napoleon pravdu neměli. Na hranicích po mě přirozeně nikdo můj cár papíru za 3000 eur nechtěl, dostali jsme jako obvykle razítko, aniž by nám byla položena jediná otázka a razítko bylo dokonce i správného data.

Celý čtrnáctihodinový let jsme strávili usazeni uprostřed skupiny asi čtyřiceti čínských turistů, kteří jistě letenky Čína-Chile neměli pouze tam a jež tedy Air France nechala spokojeně nastoupit, nedbajíc, že hned za celní kontrolou vůdce skupiny sebral všem svým svěřencům pasy. Číňané hned po nástupu do letadla usnuli, ignorujíce, že Air France kvůli nim zapnula i naše obrazovky v čínštině. Později se pár Číňanů probralo a začalo sledovat americké komedie a dokumenty o letech do kosmu, většina ale klimbala dál. V polovině letu letuška však vzadu v letadle vybalila k volnému braní karton zmrzliny Haagen Dazs a nastal zmatek. Jedna Číňanka si toho všimla a začala si cpát nanuky do kapes a všude, kde mohla, prchajíc rychle mezi své soukmenovce, budíc je ze spánku a ukazujíc jim ony slastné plody blahobytu. Soukmenovci se rychle začali zvedat a utíkat pro nanuky, budíce i ty největší spáče. Jedna Číňanka probudila i podřimujícího Hvězdopravce a než stihl otevřít oči, měl v náruči tři nanuky. Po nevěřícném otevření očí zjistil, že nejen, že to studené jsou nanuky, ale že mu do tváře zírá cizí žena. Číňanka zase viděla kulaté nevěřícné oči a bleskurychle nanuky sebrala: "Hihihi." zasmála se a odběhla rozdat nanuky pouze šikmookým.

Sčítajíc jablka a hrušky jsem přemýšlela o tom všem a říkala jsem si, jak tenká je hranice mezi demokratickým státem a zvůlí a o nebezpečí extremistických hlasů, jaké zaznívají i u nás. A myslela jsem na ty, kteří se rozhodli žít jinde, než kde jejich předkové prohlásili, že tady je ta nejlepší země oplývající strdím a mlékem a že tady se bude žít a komu zde dovolíme žít s námi, to se teprve uvidí. Moje kamarádka Jeanne jednou řekla, že jsme jako psi značkující své patníky. Myslela jsem na to, jak každý očůraný patník má pak ta svá, zaručeně nejlepší a jediná možná, pravidla chcaní, kašlaje na pravidla ostatních očůraných patníků, ježto, jak známo, je to vždy Náš Patník, který stojí ve středu světa. A tak jsem dnes, jako chytrá horákyně, vdaná v Chile, registrovaná ve Francii a stále svobodná v České republice, kde momentálně nejsem občan s občanským průkazem, neb ten je třeba si opatřit výhradně Čechách, ambasády to neumí a neumí ani poslat žádost, a na Vánoce bylo pochopitelně na příslušném úřadu zavřeno (prý dostanu pokutu, že jsem si občanku nevyměnila už v říjnu, když mi propadla) a ve Francii mi zase nezbývá než doufat, že francouzskému buldočkovi budou chcanky chilského podvraťáka dost dobré na to, aby uznal, že s Hvězdopravcem žijeme víc než rok ve společné domácnosti, a vydal mi carte de sejour. V Chile se potýkám u části populace s předsudkem bohaté gringy, kterou kde který Chilánek lehce přechytračí, ve Francii jsem pro některé lidi trpěná osoba českého původu, i když s nadějí, že letošní volby ukážou, že trpěná byla především Sarkozyho partička. Myslela jsem na to všechno a byla jsem ráda za úsměvné krysí historky lidí jako je tatínek Jean. A myslela jsem na to, že přeci pocházím ze stejné země jako Kafka.

A tak vám do nového roku přeju, abyste potkávali hodně krysích lidumilů, málo Fašounů a Napoleonů a abyste sebe dokázali poznat dobrotu od patlání strdí po celé hubě až do očí. A přeju to i všem třem svým zemím, protože se zdá, že všechny tři to opravdu potřebují.

P.S. V prvním čísle letošního Respektu konečně vyšel článek Jana Jindry o studentských bouřích v Chile. Bohužel placený odkaz je zde. Do článku Jana Jindry, který vyšel na Babišově České pozici, jsem si tu dloubla zde a s autorem jsme v komentářích pak vedli plamennou debatu, z níž je jasné především to, že moje výhrady k článku byly dané tím, jaká orientace celého příspěvku se po autorovi chtěla, aby příspěvek vůbec mohl být publikován. Respekt se zdráhal, ale nakonec článek vyšel v mnohem ambivalentnější, objektivnější podobě. Debata z blogu se přenesla v prosinci rovnou na střechu našeho domu k několika lahvím piva a já připíjím na zdraví lidem, kteří mají podobnou houževnatost v boji s orientovanými médii. A Respektu dávám Despekt za foto pouličních nepokojů s komentářem "Tentokrát se ještě vrátili do lavic", které je článku přidalo. Toto je nezávislost pohledu?

Prosinec

2011-12-19T21:11:00.007-03:00

Dlouho jsem vám nepsala. Trochu proto, že se ukázalo, že "užít si Chile" pro nás po několik dní znamenalo především "užít si toho, že máme ještě kde bydlet", a tak jsme se celý víkend po oné ráně zrána váleli doma. Pak se ale věci zase daly do pochodu.

Především jsme tedy začali hledat stěhovací firmu. To byl pořádný ořech i ve Francii, kde nás jednak bombardoval telefonáty pan Stěhovací a jednak nám o chilských intelektuálech, jichž jsou plné kavárny, kázala paní s perfektními obaly, jejíž rozpočet nám však nikdy nedošel. Pana Stěhovacího nakonec odrovnalo to, že rozpočet má být v angličtině, poprosil mě, zda bych to nemohla přeložit já sama (ne, řekla jsem), a stěhovala nás tedy firma z Marseille, která se u nás ani nebyla podívat. Byla ale rychlá a profesionální. Rychlá tak, že s námi do Chile málem odjela i sousedova kola a štafle, z nichž Hvězdopravec malující v době stěhování kuchyň slezl, aby si došel na záchod. Právě proto, že hlavně nechci, aby naše stěhování z Chile bylo stejně dobře naplánované jako stěhování do Chile, během něhož jsme dodělávali přestavbu koupelny, malovali kuchyň, vystěhovávali z bytu půlku nábytku patřící Drahématičce a nakupovali nábytek nový, protože byt byl pronajat jako "zařízený" (více zde), vzala jsem to do paže hned před Vánoci a začala shánět tři rozpočty od stěhovacích firem, aby z nich Hvězdárna jednu vybrala.

A do cesty se mi tím postavila Janice. Janice Slepice je zaměstnankyně na Hvězdárně, která všechno řídí a organizuje, což v praxi znamená, že se věci protáhnou o několik týdnů déle, než by trvaly, kdybyste se je pokusili zařídit sami. Asi po půl roce v Chile Hvězdopravec zjistil, že Pathfinder nejspíš není pojištěn, protože nemáme od pojišťovny žádný doklad. Pojišťovala Janice Slepice, a tak se jí došel zeptat, kde že je papír od pojišťovny. "Neboj, nic se neděje", zahalekala Janice, což je obvykle důvod pro to, aby se člověk začal bát: "Všechno je v pořádku." a Hvězdopravce vystrnadila z kanceláře. Po roce bez papíru nakonec Hvězdopravec využil toho, že je Janice nemocná, došel za její zástupkyní Megane, která zjistila, že v pořádku není vůbec nic, všechno napravila, a bylo vymalováno. Tedy, vlastně ještě nebylo. Na vánočním večírku Hvězdárny o pár měsíců později se k našemu stolu přitočila koketní čtyřicátnice a než nás stihl Hvězdopravec představit, čtyřicátnice zašvitořila: "No to jsem já, ta, co vyřešila vaše problémy s autem." Moje zatracená snaha vyjádřit uznání nad pomocí kombinovaná s tím, že považuju za slušnost zapamatovat si jména lidí, mě přiměla roztáhnout ústa do širokého úsměvu a říct: "Ah, Megane". Čepíření a cvrlikání ustalo jak po vylití kbelíku studené vody: "Janice", řekla Janice zmoklá slepice a odkráčela. Tak teprve teď bylo vymalováno.

Ačkoli moje historka téměř robinhoodovsky potěšila všechny astronomické přátele, kteří s Janicí mají co do činění, je jasné, že jsme jí zrovna do oka nepadli. Co se týče stěhování jsem ale doufala, že si poradíme nějak sami, jenže hned jak Hvězdopravec oznámil, že odjíždíme, Janice se pustila do zařizování. To znamená, že řekla, že se o všechno musí postarat ona, že firmy musí kontaktovat ona, že schůzky musí domlouvat ona, zkrátka, že ženou, která nás dostane z Chile, bude jen a jen ona, a následně o ní nebylo několik dní ani vidu, ani slechu. Hvězdopravec tedy denně docházel do její kanceláře catetear, jak se v Chile výstižně říká, povzbuzovat. Po týdnu povzbuzování Janice odjela na dovolenou na tři týdny. Naštěstí nám ale nechala seznam čtyř společností, z nichž nám řekla, že jedné volat nemáme a ze zbylých si můžeme náhodně vybrat tři, kam zavoláme a které nám rozpočet udělají.

A tak vstoupila do mého života paní s křestním jménem Consuelo. Mimochodem, Consuelo znamená Útěcha. V křesťanských ženských křestních jménech si Chilané libují a kromě Vendulek Utěšitelek se tu tedy vyskytují Trinidad (Trojice) nebo Soledad (Samota). Absolutně nejstrašnější mi ale přijde jméno Purificación (Očištění), které se podle mě hodí výborně jako přezdívka pro kolegyni s bulimií, ale dítěti bych ho v dobré víře nedávala. Vraťme se ale k paní Útěše, neútěšně neschopné naplánovat si rozvrh na příští týden. "To jsem já, Consuelo.", ozvalo se na konci drátu několikrát denně, když se mi na displeji mého zánovního mobilu objevilo neznámé číslo: "Jak jsem říkala, že můžu přijít v jednu....nešlo by to spíš v jedenáct?". A tak to šlo celý týden. Ve čtvrtek se nakonec ale konečně dostavila útěcha. Do dveří loftu vstoupila zavalitá paní a hned jak uviděla schody, začala bědovat, že se po nich bojí. Popřemýšlela jsem, zda jí mám nabídnout sedák a lano, ale nakonec jsem usoudila, že snad vystačí s přichycením se zábradlí. Paní Consuelo nakonec statečně shody vyšla, optala se na každý detail a zase odkvačila. První položka na seznamu byla odškrtnutá.

Další na seznamu byla firma, která stokrát nepřehazovala schůzku, a tak jsem si slibovala Očištění. "Dobrý den", přivítala jsem jejich zaměstnankyni: "Tak povezeme tohle...tohle ne....tohle jo a to se dá rozmontovat...". Zaměstnankyně na mě hleděla tak tázavě a upřeně, že jsem se zamyslela nad tím, zda omylem nemluvím česky nebo hotentotsky. Ale ne, z mých úst se linula španělština. Že bych měla něco na obličeji? "Tohle taky pojede s námi", říkala jsem, zaměstnankyně čučela, postupovala dále bytem a nepsala si ani slovo. Odvážně sešla schody do ložnice, a když jsem otevírala šatník, abych jí ukázala, kolik máme oblečení, konečně jí svitlo: "Už vím!", zvolala vítězoslavně. "Už vím, komu jsi podobná! Ty vypadáš jako ta Spice Girl!" A taky tak zpívám, pomyslela jsem si. Spíš by mě ale zajímalo, co slečna napíše do rozpočtu.

Rozpočet přišel záhy. Jmenoval se "Madrid" a náklad byl odhadnutý na 30m3. Pak přišel rozpočet ještě jeden, od téže zaměstnankyně, jmenoval se Francie, náklad byl odhadnutý na 7m3 a destinace byl....Madrid. Pevně doufám, že slečna zaměstnankyně není kamarádka Janice Slepice.

Poslední firma vypadala ale docela normálně, zaměstnankyně přišla tak ráno včas a bez předchozího volání a vyptávání se na cestu, že nás vytáhla přímo z postele, protože jsem nevěřila, že je možné, že někdo opravdu dorazí přesně na devátou ranní, a tak si držíme palce, ať nás pošlou s nimi.

Kromě nahánění firmy na stěhování jsme naháněli nové nájemníky a hledali jsme Pathfinderovi novou hodnou rodinu. Zdá se, že obojí se podařilo, a tak jsme dva víkendy po sobě v klidu odjeli do rezervace Las Campanas, abychom si trochu poviseli na laně v rámci návratu k lezení po skalách. První víkend s námi jel Damien a jeho italský kolega, který měl ale takovou závrať, že jsme nakonec šli na kopec pěkně po stezce, ale druhý víkend jsme to celé statečně vylezli i s Claire a Ignaciem. Claire je naše francouzská kamarádka a Ignacio je její chilský přítel. Oba bydlí kousek od nás a často se vídáme.

Den před odjezdem dával Ignacio lekci capoeiry Hvězdopravci a při té příležitosti mu málem zlomil kotník, ale nezadařilo se, a tak se jelo lézt. V neděli ráno jsme se rozhodli vyrazit v devět, což samozřejmě dopadlo tak, že od devíti Claire, která je už úplně pochilštěná, volala, že máme přijet o čtvrt hodinky později, pak o deset minut, pak ještě zachvíli, a nakonec jsme tedy vyjeli v deset.

Cesta vedla kousek po dálnici, až k městu Tiltil. Kousek za Santiagem se před nás najednou v zatáčce prudce nacpal kamion, Hvězdopravec zaklel, já také a už jsme si to všichni hudrovali na chilské řízení, když tu jsme si povšimli, že to od nás pan řidič kamionu schytal tak trochu neprávem. V pravém jízdním pruhu totiž jela pohodlně roztažená skupinka cyklistů v barevných dresech. Ještě, než jsme mohli začít klít nad nápadem vyjet si na výlet na dálnici, přihnalo se v pravém pruhu osobní auto, které se zřejmě domnívalo, že když vjede do hejna cyklistů dostatečně rychle, rozutečou se jako zmatené slepice. Nakonec si ale řidič onoho osobního auta na naší pravici uvědomil, že občas nějaká ta slepice uskočit nestihne, a rozhodl se, že se hejnu, pardon, pelotonu, raději vyhne prudkým manévrem doleva, nedbaje toho, že tam jede Pathfinder jako kráva. Hvězdopravec naštěstí auto viděl a přidal plyn, takže nikdo nepřišel k úhoně a už jsme mohli jen počítat, kolik cyklistů jede v pelotonu. Jelo jich nejméně padesát. Po dálnici, v nedělním ránu, bez jakéhokoli doprovodného vozidla. Ti poslední tedy skutečně riskovali za lajdavost při přípravě zaplatit životem. Ale ten první, co jel v čele též. Protože se pelotonu utrhl, byla za ním mezera dost velká na to, aby se netrpělivý pán za námi rozhodl, že se nás opět pokusí předjet z prava. První ze závodu v tu chvíli ale naštěstí jel po dálnici s hlavou otočenou dozadu, neb nemohl zřejmě věřit tomu, že všem tak ujel, a tak auto za sebou uviděl rychle.

Ignacio na to na všechno nevěřícně zíral a řekl:"Člověk by řekl, že jsou lidé, kteří se rodí bez selského rozumu." Řekla bych, že v Chile se jich rodí zvlášť hodně.

A to je o uplynulých dnech všechno. Stihla jsem i pečení vánočního cukroví v 32stupňovém horku, stihla jsem nákup dárků pro celou dlouhou a širokou rodinu, zkrátka už se nemůžu dočkat, až začnou prázdniny. A ty začnou ve čtvrtek, kdy jedeme na deset dní na starý kontinent. Na deset dní....tak to zas tak moc prázdniny nebudou!

Rána zrána

2011-11-30T19:07:00.006-03:00

V Santiagu je vedro, kupodivu i v noci. Do toho jsem jako obvykle se začátkem veder nastydla - jak, to je velká záhada, asi můj šprtozvyk onemocnět vždy až na začátku velkých letních prázdnin oznamujících se velkými vedry. Podmíněný reflex, který mě dosud neopustil, a se začátkem veder přichází zásadně i zánět nosohltanu. V Chile ale vedro začne už uprostřed školního roku. Alespoň něco, říkám si, jeden den zůstanu doma, ale pak mě povinnosti zase vyženou. Dospělý si člověk už ani nemůže pořádně zastonat v posteli s knížkou, brblám nespokojeně.

Když tedy v úterý ráno zazvoní budík, brblám a chrchlám hned po probuzení. Sedíc na posteli vyprávím spícímu Hvězdopravci o léčebných metodách mojí maminky za mého raného i pozdního dětství, které mě naučily každý symptom podrobit důraznému křížovému výslechu na téma: jsi, nebo se mi jen zdáš? Jako dítě jsem nikdy nesimulovala. Nikdy, protože se u nás léčilo pocením ("Ještě nejsi dost vypocený", řekla maminka, když sáhla na moje nebo Brašuleho zpocené tělíčko pod tři peřiny, jimiž nás před půl hodinou zakryla,: "Jen to ještě chvíli vydrž"), horkým mlékem s Vincentkou, dietou, Soluxem a zastrkováním plenky s horkým olejem do mrňavého nátělníčku na hrudník. V tomto kontextu se i písemka z matematiky jevila jako zábavná jízda na kolotoči a pokud jsem si nebyla opravdu, ale opravdu jistá, že jsem nemocná, raději jsem si pálení v krku nechala pro sebe. Zkuste děti, které vás v neděli večer začnou spiklenecky informovat o začínající chřipce, co pět minut vystavit domácí prohlídce krčních mandlí pomocí kovové lžičky a postavte před ně ono horké mléko s Vincentkou a pošupajdí do školy s ochotou, o níž se vám ani nesnilo.

Vlastně mi nic není, rozhodnu se nakonec a jdu do koupelny. Nechce se mi, strašně se mi nechce vstávat. Nechce se mi nikam. Je vedro. Přemýšlím o narvaném autobusu Transantiaga, kde budu muset stát, nechat se mlít mezi Chilany, kteří se prodírají vždycky autobusem sem a tam v domnění, že někde bude nával menší, ze všech se polije pot, řidič pojede zase brzda plyn, že se jednou rukou neudržíte a musíte se držet oběma, auta kolem budou troubit a navzájem se blokovat...a mám v tu chvíli života v Santiagu tak akorát dost. Při čištění zubů na sebe zírám do zrcadla, měla bych jít k holiči, už jsem ta nebyla skoro rok, posledních 10cm mých vlasů je úplně mrtvých a štětinatých, jenže k holiči, to znamená jet půl hodiny autobusem po práci do Vitacury, vysedět tam důlek čekajíc, a pak jet v dopravní špičce narvaným autobusem domů. Nebo to znamená jít k holiči neznámému, který je možná holičem už i několik dní a vyseká mi na hlavě něco jako tuhle Hvězdopravci, který skončil jako svrabem napadený pankáč a Sylvain ho pak - ačkoli kluci nejsou žádní modýlci - nepustil domů dokud ho mu hlavu neobrousil strojkem.

Nasadím si čočky, o nichž vím, že mi odpoledne polezou z důlků, protože i v létě je takový smog, že by to u nás v Čechách bylo už znečištění, a to nás čočkaře a alergiky značně irituje. Skandálním hodnotám naměřených v Čechách tuhle zimu se tu v Chile říká regular, normální hodnota, a neimplikují žádná omezení. Až u hodnot prachových částic dvakrát vyšších než u těch nejvyšších naměřených v Čechách se tu zakáže jezdit autům vždy s určitým číslem na konci poznávací značky. Což se respektuje tak nějak....po chilsku.

Chrchlám a brblám a snažím se se obléct, nehledíc na to, že většina mých svršků je značně obnošená a o spodcích už nemluvím vůbec. Na nákupy v Chile už nechodím skoro rok, nemám na to nervy - cokoli z alespoň trochu přírodního materiálu, halabala sešité, tu přijde nejméně na 25 eur, a platit 60 eur za jednoduché šaty s křivě ušitým švem mě ani nenapadne, navíc je všechno přikované a zamčené na věšácích a je třeba sehnat prodavačku, která by vám laskavě věc zapůjčila k vyzkoušení. Pokud tedy náhodou mají vaši velikost. Bude se v Evropě na Vánoce dát koupit třeba někde nějaké letní oblečení? Zlevněné by mohlo být, přemýšlím. Snad jo, doufám.

Najednou se rozrazí dveře koupelny a do onoho černého uchrchlaného a ukňouraného rána vchází nečekaně Hvězdopravec. Než mu stačím vynadat za rušení mých brblacích kruhů, řekne:

"Vzali mě na Levandulovou observatoř. Začínám v únoru nebo v březnu."

A já na něj chvíli koukám, a pak řeknu: "Tak to je konec Chile?"

A, vážení čtenáři, je to tak. Takhle jednoduše. Dny Chequity en Chile jsou spočítané. Dali jsme výpověď z bytu, začínáme se porozhlížet po stěhovací společnosti a dokonce přemýšlet, jakou hodnou rodinku bychom měli najít Pathfinderovi. A je nám líto, že zde necháme několik výborných přátel, především Sylvaina, utěšujeme se, že mnoho z oněch přátel stejně brzy také odjede do Evropy, a já si začínám uvědomovat, jak mi přirostli k srdci moji kolegové a moje práce. Přemýšlím, jaký bude život bez každodenní přítomnosti zemětřesení, výpadků elektřiny, explodujících sopek a dalších místních vymožeností. Bojím se, kolik pokut v Evropě dostanu za svoje řízení made in South America. A zavazujeme se, že, jak řekl Hvězdopravec, si přijedeme doplnit výstupy na vulkány, které nám unikly, a zopakovat ty, které se nám nejvíc líbily.

A těšíme se. Těšíme se na víno a na sýr a na křupavé bagety, na bydlení ve městě, které se dá bez zábran nazvat Zvonokosy, na ježdění na kole a vlakem do práce, těšíme se na moře, v němž nebudou tučňáci, těšíme se na normál Evropy bez extrémů, na kulturní život, těšíme se na kamarády blízko u nás a dokonce se těšíme i na rodinu.

Spoustu věcí z těch, po kterých se nám bude stýskat, i těch, na které se naopak těšíme, jsem určitě zapomněla, jasné je ale jedno. V Chile nám zbývají dva a kus měsíce a ty bude třeba si užít, a také si je užijeme! A vy se můžete těšit na zcela jistě šťavnaté vyprávění z toho, jak celý náš přesun do Evropy dopadne.

Nesourodě

2011-11-21T12:04:00.006-03:00

A jsme zase v plné pracovní. Dny se kulí jeden za druhým, je už teplo, ale ne zas tolik, aby jižan vlezl do bazénu (středo- a severoevropanů by už ale byl plný) a já už mám roku tak akorát dost. Síly už mi nezbývají ani na souvislý článek. Takže nesourodě.

To, že přichází léto, jsme poznali podle toho, že zase v jednom kuse někde hoří. V pondělí v noci hořelo opět u nás v ulici. Tentokrát neshořela diskotéka, ale hospoda na rohu vedle. Hasiči, kteří jsou v Chile dobrovolní i v tak monstuózních městech jako je Santiago, přijížděli k požáru postupně celou noc až do sedmé ranní za zvuku sirén. Sirény tu mají rádi. V sedm ráno už hasila požárníků celá stovka, alespoň tak to napsala La Tercera. Protože ale hospoda začala hořet ve tři ráno, bylo to tak trochu s křížkem po funuse.

I tak otrlý řidič jako jsem já málem najel do svodidel na dálnici Costanera Norte, když předjížděl auto, jehož řidič měl z okna vystrčenou nejen ruku, ale i celou levou nohu. Retha mi pak řekla, že to je přece docela normální bezpečnostní opatření proti tomu, aby člověk v autě s automatickou převodovkou nešlapal na plyn pravou a na brzdu levou. Retha se učila jezdit v Jihoafrické republice.

Když od nás v neděli o půlnoci odcházela návštěva, Alvarito mě upozornil, že na rohožce u sousedů leží asi desetiletý chlapec a spí, s čímž bychom prý asi měli něco dělat. Vzbudili jsme sousedova chlapce - známe ho s Hvězdopravcem dobře, protože občas hraje v chodbě se svým bratrem fotbal - , který pravil, že se nic neděje, že jen čeká, až se tatínek vrátí domů. "Tak kdyby nešel, tak zaťukej, jo?", řekla jsem. Ráno už chlapec na rohožce nebyl, tak tatínek asi nakonec přišel.

Část neuvěřitelně levného a špinavého centrálního trhu se zeleninou La Vega dostala novou budovu. Obchůdky jsou zděné, nikoli z vlnitého plechu, a nad každým září nový vývěsní štít navržený evidentně samotnými trhovci. Když jsem kupovala v sobotu zeleninu u klasicky vegově ušmudlaného zemědělce zabaleného ve vrstvě špinavých svetrů, jehož vlastní podobizna se hrdě skvěla na vývěsním štítu, Hvězdopravec mě upozornil, že slogan tohoto obchodu zní: "Pelenque - un macho de verdad". Pelenque, opravdický chlap. Přeložitelné též jako "samec".

Přiučila jsem se nové slovíčko. "Miguelito" je hřebík či drát ohnutý tak, aby zůstal bodákem nahoru a slouží k pohození na silnice či cesty za účelem propíchnutí preumatik projíždějících vozidel. Nevím, zda nějaký jiný jazyk potřebuje pro podobnou skutečnost slovo, ale pokud navštívíte Chile a na dálnici spatříte nápis "Pozor, miguelitos", raději zpomalte.

Slovo "miguelitos" se přiučil také Hvězdopravec a Sylvain, když se jim poblíž bolivijské hranice uprostřed pouště podařilo píchnout hned tři pneumatiky najednou. Naštěstí měli ale dost duchapřítomnosti na to, aby rychle vyměnili pneumatiku, která ušla úplně, a se zbylými dvěma rychle dojeli na frekventovanější místo pouště, kde projela dvě auta za tři hodiny a druhé z nich Hvězdopravce odvezlo zpět do civilizace i se dvěma píchlými koly na opravení. Za tuto pomoc byl Hvězdopravec požádán o skandální částku, již odmítnul zaplatit. Přivolaní carabineros pravili, že za všechno můžou Bolivijci, dojeli se podívat 40km pouští na to, zda Sylvain s autem bez kol ještě žije a následně ho tam nechali jeho osudu naznačujíc, že kdyby měl problém, "dva tři kilometry támhletím směrem" je policejní posádka. Hvězdopravec nakonec splašil taxikáře ochotného ho odvézt zpět za Sylvainem do pouště za částku menší než vyloženě vydřidušskou, a tak se oba hoši vrátili v pořádku domů. Kromě napichování se na miguelitos se jim podařilo vylézt oněch 6046m, které má Pili, a zmeškat zpáteční letadlo kvůli hledání kráteru po meteoritu.

Mezi nespočetnými nabízeči čehokoli, kteří k nám domů volají, volal i místní hřbitov, aby mě zpravil o tom, že dle jejich registrů nemáme žádnou hrobku a že by měli několik zajímavých nabídek, kdybychom jako potřebovali. Beze slova jsem zavěsila, ale zdá se, že na místní hřbitov přišly opravdu těžké časy, protože v metru tu září obrovské reklamy, na níž rodinka vesele hoduje na proslulém chilském asadu a nad tím září nápis "Prosté okamžiky jsou to nejcennější, co máte - Hřbitov Parque de Recuerdos".

Ve Vitacuře prořezávali stromy. Dave, náš kamarád z Hvězdárny, šel kolem, když si všimnul, že chlapík prořezává stromy tak, že motorovou pilu připevnil na kus douhé tyče, díky (díky?) čemuž mohl pohodlně řezat větve stoje na chodníku. Dave raději celý ten chilský vynález obešel velkým obloukem, a po pár krocích uslyšel zvuk padající větve následovaný něčím jako vvvrrrvvvvrrrrvvvvrrrr, což nebylo nic jiného než dokola se točící motorová pila poskakující po chodníku i s připevněnou tyčí.

V tomto kontextu člověk nechápe, jak je možné, že Parque de Recuerdos nemá do čeho píchnout.

Po více než roce jsem vlezla do chilského knihkupectví, protože jsme chtěly s Luckou koupit nějakou knížku jako dárek pro Alvarita k narozeninám. V neskutečně drahých knihkupectvích je tu takový zmatek, že když jsme půl hodiny přemítaly nad tím, zda je Saramago coby nedávno zesnulý Brazilec "latinskoamerický autor" "internacionální autor" nebo "současný autor" a proč je Pamuk zařazen v polici vedle Jelínek a proč na ostrůvek autorů od "I" navazuje plynule ostrůvek "M", zeptala jsem se prodavače, zda "mají posledního Saramaga". "Hm, ten nám ještě nedošel", řekl zamyšleně prodavač: "Ale máme tohodle" a přinesl mi úplně náhodný titul. Tím jsem vypátrala, kde Saramago je, a poslední knihy Kain jsem tam našla deset výtisků. V Chile je zkrátka nechat se chytit při nevědomosti taková ostuda jako být chycen při šťourání se v nose.

Totální nedostupnost knih v Chile řeším třemi způsoby. Ten první, objednávání z Argentiny, popř. cesta tamtéž, je přeci jen zdlouhavý. Pro všechny rozesetce v koutech planety bez knih mám ale dva dobré tipy. První je webová stránka www.bookdepository.com, která je úžasná v tom, že nejen, že do Chile (a do podobně zapomenutých konců světa) knihy posílá, ale hlavně si neúčtuje poštovné. Další tip je pak můj kamarád Kindlík, kterého mi daroval Hvězdopravec k narozeninám a na něhož v současné době opravdu žárlí. Kromě oficiálních knížek si můžete předplatit noviny a časopisy, čímž se ke mně každý týden dostává pěkně čerstvý Respekt, ale také si - nejspíš už méně legálně - a můžete konečně kdy se vám zachce pomyslet na český překlad či originál některé z vašich oblíbených klasik, kterou byste si rádi znova přečetli, ale která je, žel bohu, 10 000km od vás. Minulý týden se mi takhle zachtělo Vejce a já a o půl hodiny později už jsem se u toho smála, až jsem se za břicho popadala.

Můj závěr z knihy i z uplynulých dvou týdnů je, že rozdíl mezi životem na slepičí farmě a životem v Chile je jen v tom, že zde je nemožné pít kdekoli "báječnou horkou kávu".

O nebeských výškách v Atacamě

2011-11-09T20:06:00.013-03:00

Atacama je nejsušší poušť na světě, která se táhne od pátého až po první chilský region a dále pak vysoko dál do Peru. Náš všeználek prezident o ní prohlásil, že "je skutečně beznadějně suchá", a to i přes to, že i v Atacamě existuje nespočet oáz. Jednou z nich je i hornické město Calama ležící nedaleko největšího dolu na měď na světě, Chuquicamata, kde si, alespoň soudě dle Motocyklových deníků, mladý Che Guevara začal uvědomovat nesmírnou nespravedlnost jihoamerické společnosti. Pokud by do Calamy dorazil dnes, nejspíš by usoudil, že se od padesátých let zase tolik nezměnilo. Doly dále patří často gringům a protože chudí Chilané nemají peníze na drahá studia, berou za vděk nebezpečnou, úmornou a nekvalifikovanou důlní prací, která je pro ně "dobře" placená. Horník si přece vydělá až 10 000 korun měsíčně, zatímco prodavač v supermarketu sotva polovinu! A nemusíte na to mít školy, tj. nemáte dluh za školné! Chilský, téměř zcela privatizovaný, systém školství tvrdě hájený místní vládou tak dolům se zahraničními majiteli dodává levnou pracovní sílu, kterou pak třímá pod krkem tím, že kdo jiný asi nekvalifikovaného horníka, který stěží dokončil povinnou školní docházku (ta je v Chile až do 18ti let), zaměstná? Zájem na tom vzdělávat masy tu bohatí rozhodně nemají, neb tím přijdou o levné zaměstnance, s nimiž si můžou dělat, co chtějí. Co na tom, že to chilskou ekonomiku stále drží v dimenzích ekonomiky třetího světa, hlavně, že je zajištěn ekonomický růst a bohatnutí již bohatých a mocných, kteří se se svým bohatstvím ukrývají za stále vyššími zdmi obehnanými elektrickými dráty. Mimochodem, víte, jak dnes žije prosluslých "33", skupina horníků, která strávila dlouhé desítky dnů uvězněná pod povrchem? Někteří jezdí s taxíkem, jiní prodávají na trhu, a pár se jich vrátilo fárat.

Sociální smýšlení je na severu těžké opustit, a když jsem přistála na letišti v Calamě ve čtvrtek večer, opět jsem byla šokována ošklivostí onoho města, pouští plnou odpadků a řadových domků jeden jako druhý. A pestrobarevnými animitas v každé zatáčce jinak beznadějně rovné silnice. Animitas jsou malé domečky lemující chilské cesty, které připomínají, že na tomto místě zemřel člověk. Chilané a Latinoameričané vůbec totiž věří, že když člověk zemře násilnou smrtí, jeho duše zůstane na onom místě, a proto jí postaví malý domeček. Kromě skutečných pomníčků, jejichž fotografováním se zabývá moje kamarádka Karen (k nahlédnutí zde), v poušti často uvidíte domečky úplně obložené plastovými lahvemi s vodou. Tyto pomníčky jsou ve skutečnosti oltáři patronky cest Difunty Correy. Difunta Correa je podle pověsti žena, která šla pěšky přes argentinskou pampu hledat do války svého muže, od nějž dlouho neměla zprávy. Nesla s sebou jejich nedávno narozené děcko. Cesta byla ale dlouhá, pustá a Difunta Correa trpěla žízní. Protože v pampě nebo v poušti nikde nebyl ani doušek vody, nakonec žízní zemřela. Když ale nalezli její bezvládné tělo, u jejího prsu vrněl kojenec přeživší díky mateřskému mléku. To je dnes považováno za zázrak a Difunta Correa chrání od té doby všechny pocestné. Pokud se zastavíte u jejího oltáře, místo květin jí přineste lahev s vodou.

V Calamě na letišti na mě čekal Hvězdopravec a Sylvain, kteří se právě vrátili z turnusu na Dalekohledu, a po oné rovné silnici jsme si to namířili do San Pedra de Atacama. San Pedro, kde je "vedro jak v San Pedro", je další pouštní oázou kousek od hranice s Bolivií. Je také městečkem, které turisté zbožňují a hojně navštěvují, až člověk, který zná neuvěřitelnou chudobu chilského severu, nevěřícně protře oči. Na hlavní ulici Caracoles je jedna restaurace vedle druhé, naháněči cestovních kanceláří vám nabízejí zájezd na gejzíry El Tatio, na solná jezera nebo na laguny plné růžových plameňáků, a v hostelu zaplatíte za postel skoro stejně jako kdybyste byli uprostřed Paříže. Hvězdopravec, Sylvain a já jsme dorazili ale do San Pedra až okolo půlnoci, kdy jediné, co ještě bylo otevřené, byla místní nalévárna, která z jakýchsi záhadných důvodů v ulici Caracoles stále přežívá. Dali jsme si pivo a oříšky, opravdu nouzovou večeři, a doufali, že seženeme alespoň dobrou postel, protože plán byl během příštích dní zdolat moji a Sylvainovu první 6000. Postel jsme nakonec sehnali v nedalekém hostelu, za 30 eur na osobu. Zato tam ale netekla voda, což je v přelidněném San Pedru častý problém, a byl tam takový hluk, že se spát dalo jen mezi druhou v noci a sedmou ranní. Skřípějíce zuby jsme ráno odjeli směrem k bolivijským hranicím projít se trochu ve vysoké nadmořské výšce s cílem spát pak někde v oáze Toconao. Cestou zpět jsme se zastavili v Socaire na večeři, pojedli lamí maso usazeni u dlouhého stolu s indiány Aymara sledujících hrůzy televizních zpráv komerčního kanálu Mega s tvářemi tak nehybnými, že se člověk ptal sám sebe, zda vůbec televizi vnímají. Spali jsme v pokojích pronajímaným pracovníkům na solném jezeře, které byly stejně luxusní jako pokoje hostelu v San Pedru, s tím rozdílem, že ve sprše tekla voda. Pravda, ráno nás vzbudilo v pět tlučení na dveře, když se pracovníci navzájem tahali z postelí, a následně opatrné troubení aut dávajících poslední varování těm nejopozdilejším.

Plán na následující den byl vylézt na vulkán Lascar, 5590m nad mořem, abychom se aklimatizovali. Lascar je vulkán aktivní a ke kráteru stačí ujít pouhých 500 výškových metrů, na vrcholek pak musíte ještě 200 přihodit. Aklimatizace to byla trochu brutální, jak později Hvězdopravec připustil, a já jsem strávila zbytek dne spící na zadním sedadle s hlavou bolestně nadskakující nad každým výmolem. V poušti nejsou silnice, ale jsou tam hojné cesty, či vyjeté koleje, po nichž se hravě dopravíte, kam potřebujete.

Další den jsme se vyškrábali na 5604 metrů na Cerro Toco, což byl ale výstup opravdu lehký, až jsme nechápali, jakým právem si v San Pedru cestovní kanceláře účtují za podobnou "exkurzi" klidně i 60 eur za osobu plus dopravu. Možná i proto v horách okolo San Pedra nikdy nikdo není a my jsme si tak pohodlně z Cerro Toco vychutnávali skutečně pouštně pustý výlet. Špatně nám tentokrát nebylo, a tak bylo ujednáno, že večer budeme spát na 4600, kousek za solným jezerem Tara, v základním kempu pro výstup na vulkán Pili (kužel na předchozí fotce), indiánským jménem Acamarachi, tj. "kamenný šnek". Nevím, kde to Aymarové vzali, že vulkán vypadá jako šnek, nejspíš to bylo z přemíry koky, ale typický kužel tyčící se do výše 6046m je rozhodně impozantní. A stejně tak i solné jezero a laguna pod ním, součást rezervace Los Flamencos, která je ale příliš vzdálená od San Pedra na to, aby se některá z cestovek obtěžovala tam jezdit. Místo je to tak opuštěné, že když jsme stavěli stan vedle auta, byla ve mně trochu malá dušička, co budeme dělat, jestli třeba auto nebude chtít druhý den startovat. Podle údajů z internetu je ve vrcholové knize Pili, kterou tam umístilo jako na všechny šestitisícovky Chile v rámci reklamy Banco de Chile, v posledních letech zapsáno jen čtrnáct výprav, což činí průměr cca čtyři výpravy za rok. Ale kdo se bojí, nesmí do pouště.

V noci mrzlo až praštělo a když v pět ráno zazvonil budík jako obvykle se mi ze spacáku nechtělo. Dobrá zpráva ale byla, že prvních 300m se dalo zdolat autem, čímž se celkový výstup zkrátil na necelých 1200m. Jenže v té výšce! A v tom terénu, museli jsme uznat, když od první chvíle začalo přelézání kamenných bloků. Zatracený vulkán, vždyť ona je to jen taková kopa kamení! Lezli jsme a lezli, nejdřív čtyři hodiny na rameno vulkánu, a pak další tři strmým žlabem ke kráteru. Okolo 5600m začalo být Sylvainovi špatně, a když jsme byli skoro u výlezu ze žlabu a nahoře u kráteru, na 5860m, měl toho právě tak dost. Inu, puna je puna, a přesto, že to byl Sylvain, který se na Plomu tak obětavě staral o zpunovaného Hvězdopravce a mě, tentokrát si ona potvora vysokohorská zasedla právě na něj. Hvězdopravec váhal a já, s typickou začínající migrénou, také. Jenže v horách platí, že v nich nejste sám a že to nejcennější, co máte, je váš společník. Nechat Sylvaina sestoupat samotného příkrým žlabem nebylo myslitelné a vrcholek byl odpískán. Přesto, že nám na něj zbývalo jen 180m, tj. asi hodina a půl cesty. Cestou dolů přelézajíc posledních 400 výškových metrů kamení s hlavou jako střep jsem si za ono rozhodnutí mohla pouze blahořečit. Kdo by to byl řekl, takový vulkán, to je kocovina jak z praku a úplně zadarmo. Kluci zatím už spekulovali, že se na Pili vrátí hned o pár dní později. Já sama jsem si v tu chvíli přísahala, že nadmořská výška prostě není pro mé migrenózní já. Stejně jako jsem si to přísahala po Lascaru a po Cerro Toco.

Každopádně mi nad obrovským steakem v San Pedro zalévaným červeným vínem Montes Alfa ani nevadilo, že druhý den letím zase zpět pracovat do Santiaga. Až následující den, když mě kluci, kteří měli stále ještě před sebou pár dní volna jako "odpočinek" po turnusu na Dalekohledu, vezli na letiště do Calamy plánujíce návrat na Pili, to ve mně trochu zahlodalo. Ale co, 6000m je přeci jen číslo, a kdybychom nepoužívali metry, vůbec by nebylo tak kulaté. Klukům ale přeju, ať vulkán zdolají a po něm ještě nějaký další. A doufám, že nad nimi bude Difunta Correa bdít, i když podobné výstupy spíše než cestou vedou necestou.

Na hvězdném vandru

2011-11-02T12:44:00.005-03:00

Na Dušičky se chilská vláda rozšoupla a dala lidem nejen volné úterý, ale přihodila i volné pondělí 31. října. Původně mě to trochu rozhodilo plány, neb jsem zamýšlela v pondělí pracovat, abych mohla večer ve středu druhého odletět za Hvězdopravcem a Sylvainem na sever, statečně v Antofagastě půjčit auto a po Panamerikaně to za nimi samostatně odřídit až na Dalekohled, ale nakonec se objevil plán B. Na sever poletím sice až ve čtvrtek večer, auto půjčí samostatně Sylvain a Hvězdopravec a vyzvednou mě v Calamě na letišti, ale zato si užiju na Dušičky čtyřdenní čundr skoro se samýma babama.

Plán B navrhla Retha, Hvězdopravcova jihoafrická kolegyně, o níž jsem vám psala zde a která čundr organizuje každý rok, když ji přepadne pocit, že je "starý tlustý kuřák". Vandru se pak rozhodla zúčastnit také Češka Lucka a Kanaďanka Caroline, a jako jediný chlapík se k nám přidal Němec Stephan, který se v poslední době na Hvězdárně proslavil především tím, že z lásky ke své turecké přítelkyni žijící v Turecku držel pečlivě v Chile ramadán. Zdálo se tedy, že skupinka bude pěkný kulturní mix, který se pak v melting potu rozpustil tak, že my Češky jsme prosazovaly jistou formu komunismu týkající se především vaření jídla, a Retha zase vyřešila problém, jak se podělíme o stany, když nás je pět, tím, že prohásila, že ona si vezme svůj aparteid stan, do něhož jí tedy nikdo, ale opravdu nikdo, nepoleze. Většinová společnost, tedy Chilané, pak naši naloženou skupinku čtyř modrookých děvčat a jednoho vytáhlého hubeného mladíka putující opuštěnými andskými údolími pozorovala značně nevěřícně a jedna dvojice mužů se nás, respektive Stephana, dokonce zeptala, zda jsme nějaké naboženské sdružení.

Ona opuštěná andská údolí byl předlouhý nástup na vulkán Descabezado grande (Velkého bezhlavce). Při plánování cesty jsem navrhla tuto trasu bez ambice zdolat vrchol, pouze se záměrem dojít k termálním pramenům na úpatí vulkánu, ležících ve výšce 2000metrů nad mořem, za údolím, horami a řekou, dva dny od civilizace. Retha sice chvíli zdůrazňovala, že je starý tlustý líný kuřák, nakonec jsem ji ale silou argumentů typu, že budeme pořád docela v nízké nadmořské výšce, a tak nehrozí, že se budeme muset brodit sněhem, udolala a bylo rozhodnuto. Bez ohledu na to, že, jak se zdá, Andy mají na pokrytí sněhem jakousi vlastní logiku, takže zatímco na začátku října, když jsme jeli s Hvězdopravcem a Sylvainem skialpovat nad 3000 do Los Penitentes, nebyla nikde ani vločka, u Descabezada bylo sněhu dost. Ale postupně.

Stephan, Lucka a já jsme se rozhodli vydat se na cestu už ve čtvrtek večer, abychom si ušetřili páteční vstávání v pět ráno. Stephan dorazil na místo odjezdu o hodinu později, obut v černých koženkových botách, v tričku a v šortkách a s batůžkem na zádech a Lucka a já jsme si ho začaly nevěřícně prohlížet, protože nám nebylo jasné, jak se mu do onoho batůžku mohly vejít věci na čtyřdenní vandr v Andách. "Spacák máš?", zeptala se Lucka. "Jistě", řekl Stephan tónem jakým odpovídá adolescent na maminčin dotaz "Ale budeš na sebe dávat pozor, viď?". Jo, vodu má a navíc má i pláštěnku, protože ta nedýchá a udržuje tak teplo. Koženkové boty používá denně v Santiagu a ví, že jsou velmi pohodlné. Představovala jsem si, že v tuto chvíli by už Hvězdopravec dávno Stephanovi vyházel obsah batohu a beze slova by mu do něj naskládal, co by uznal za vhodné. Ale já, tváří v tvář sebejistému muži uchýlila jsem se alespoň k drobné ženské lsti a řekla jsem: "Ale budeš muset vzít Carolině půlku stanu, a ta se ti do toho batůžku nejspíš nevejde. Co vzít raději, kdyby jako náhodou, Hvězdopravcův kletr? Jako kdyby se ti tam ty Carolininy věci nevešly...." Stephan souhlasil a já jsem usoudila, že se nám možná podaří ochránit mu alespoň záda.

Noc jsme strávili kousek od rezervace Altos del Lircay v hostelu Casa Chueca, ráno za námi dojela Retha a Caroline a výprava byla připravena ke startu. Společně s ostatníma otravnýma babama se mi podařilo přesvědčit Stephana, aby místo batůžku bez pevných zad zvolil raději kletr, za což jsme ale dostaly hned o deset kilometrů později varování. Obědvajíce na sluníčku nad srázem vedoucím do údolí, kde teklo Rio Claro, jsme my děvčata sáhla po tričkách s dlouhými rukávy, abychom se tak chránila proti vanoucímu větříku. Stephan zalovil v kletru, zalovil ještě, a pak ještě jednou, a tričko s dlouhým rukávem nikde. Je v autě! řekl Stephan se sebejistotou sobě vlastní. Jak jsem musel přendat ty věci z batohu do batohu, tak jsem ho tam, kvůli vám?, zapomněl. Retha potlačila chuť poslat Stephana zpět, ať na nás u auta tedy také počká, protože co bude dělat v horách bez teplého oblečení, ujistili jsme se, že se o oblečky nějak podělíme, a už jsme si to utíkali z kopce dolů do hlubokého údolí Río Claro.

Dole na nás čekala další výzva. Río Claro, které se ukázalo plnější vody, než jsme čekali. Proud byl dost silný, a tak jsme se rozhodli přejít řeku ve skupinkách. Retha, která se v té chvíli stala nejmenovaným vůdcem, rozhodla, že ona půjde s Carolinou a Luckou, a za nimi pak Stephan a já, protože Carolina a já jsme ty, co se nejvíc bojí vody. Při pohledu na první brodící se skupinku ve mně byla stále menší dušička, a když podezřele bílý Stephan utrousil "kdyby to bylo na mně, tak bych to otočil", rozhodla jsem se, že přes řeku bez někoho k brození způsobilého prostě nepůjdu. Retha mě sice proklela asi sto padesátkrát, když musela ledovou řeku brodit zpět, aby nás dovedla na druhý břeh, když jsme ale pak mezi námi dvěma podpíraly vystrašeného Stephana kymácejícího se v proudu, musela mi dát za pravdu, že jsem ji řekou sem a tam nehonila pro nic za nic.

Noc jsme strávili v polovině cesty údolím Río Claro, upíjejíce maté, dělíce se o plechovku piva a hledajíce na obloze Jižní kříž - podotýkám, že kromě mě byla celá sestava banda astronomů - a ráno jsme se vydali zbytkem údolí ke stoku s Río Blanquillo, kde začal výstup k termálům. Cesta vedla lávovým polem, které se okolo nadmořské výšky 1500metrů začalo podezřele plnit sněhem. Poslední hodinu před průsmykem s lagunou Blanquillo už jsme šli ve sněhu bez přestání a když se nám konečně otevřel pohled na lagunu, začalo být jasné, že bude třeba změnit plán. Údolí bylo úplně plné sněhu a nebylo v něm ani místečko na postavení stanu, natož místečko pro čtyři děvčata s jedním mladíkem, který si proti zimě vzal na vandr pláštěnku. Retha, která viděla poprvé v životě sníh někdy okolo svých osmnáctin, podotkla, že pokud chceme dojít do termálů, budeme v tom sněhu muset brodit třikrát polozamrzlé Río Blanquillo. Všechna čtyři děvčata jsme měla mokro v botách. Stephan v koženkových polobotkách zarytě mlčel. "Nejsme armáda", zopakovaly jsme slogan, který nás provázel od začátku, a bylo rozhodnuto ustoupit do zámezí, tj. zpět do údolí Río Claro.

Po noci strávené pouhých pár kilometrů od místa, kde jsme spali noc předchozí, nás čekala cesta zpět pod sráz, kterým vedla cesta do rezervace Altos del Lircay. Stephan, jehož zaryté mlčení stále trvalo, cestou našel roztrhlou někým zahozenou botu, kterou přidal do batohu k pláštěnce a dvěma tričkům s odůvodněním, že botu použije na brodění řeky. Na druhou nohu si navlékl dvě Lucčiny ponožky a takto vyzbrojen proti pichlavým kamenům na dně řeku překonal bez ztráty kytičky. Dostal tím jasnou odpověď na svou, v té době ještě spíše řečnickou, otázku "ty máš s sebou dvoje boty?", kterou první den čundru pohrdlivě poctil můj zvyk s sebou kromě pohorek brát také lehké Crocs.

Po překonání řeky na nás čekalo 800 výškových metrů do sedla a do údolí rezervace, kde, bylo nám jasné, během prodlouženého víkendu určitě kempuje polovina Chile. Lucka a já jsme vylezly nahoru do průsmyku první přesně v momentě, kdy z druhé strany dorazila tříkilometrovou trasu od kempu pod Enladrilladem početná chilská rodinka. Nakloněni přes zábradlí a funíce ještě námahou zírali do údolí Río Claro. Lochna, co? Lochna. A co takhle hodit tam šutr, napadlo první děcko. Dobrý nápad! Během deseti minut už to do údolí létalo šutry, co dětem síly stačily. Poté si dětské zábavy všimli dospělí. Super nápad!, pomyslel si evidentně jeden z tatínků a už k zábradlí vlekl ten největší kámen, který našel. Kdybych nežila v Chile už tři roky, možná bych se snažila rodince jejich zábavu vymluvit. Se zkušenostmi, které máme, jsme se jen s Luckou ujišťovaly, že kameny létají jen do míst, kde neleží cesta nahoru. Chi chi chi, le le le, viva Chile, pomysleli jsme si, když jsme procházeli o den později okolo místa, kde kempovala ona rodinka. Nad stany přilepenými jeden na druhém na kulatinové podlaze pod dřevěnou stříškou přístřešku proti dešti se vznášel dým z ohně, jehož rozdělávání je v suché rezervaci přísně zakázané, a nad tím vším vlála, jak jinak, nezbytná chilská vlajka.

Protože v údolí rezervace se onen dlouhý víkend s podobnými kempaři roztrhl pytel, rozhodli jsme se postavit stany kdekoli, kde jen bude voda a pusto a prázdno. Nakonec se nám podařilo najít místo v lese kus od cesty. Najedli jsme se a právě v momentě, kdy jsme konečně zalehli do stanu, ozval se příšerný jekot a následně splašený dusot. Vystrčila jsem hlavu ze stanu a viděla jsem, že po cestě běží splašení koně. A, kempaři, řekla jsem si a doufala, že koně odběhnou někam hodně daleko. Pak se ale objevila světla lamp. Někdo svítil na naše stany a evidentně v lese koně hledal. Ozývalo se praskání větví a posléze lámání dřeva. "No oni snad dělají oheň, nebo co", řekla Caroline ze sousedního stanu. Vylezla jsem ven a opravdu. Kousek od nás, v suchém lese plném spadaného loňského listí, plála hranice jako hrom. "No to si snad dělají srandu", řekla jsem. "Stephane, pojď se mnou, ženskou poslouchat nebudou" "A co jim mám jako říct?", řekl Stephan z vedlejšího stanu tak vyděšeně, že jsem věděla, že nezbyde než obléknout si kalhoty a jít na to sama. "Co to děláte?", zahudrala jsem směrem k dvěma čelovkám svítícím ve tmě. "No utekli nám koně", řekl hlas. "No tady nemůžete dělat oheň, to je hrozně nebezpečný", řekla jsem. "Ale ne, my ho hlídáme", řekl hlas. Ani mě nenapadlo ptát se, jak se koně hledají pomocí zapálení lesa a rovnou jsem se vydala do stanu pro svůj camelbag. Když jsem se vrátila zpět k ohni, nebyla u něj ani noha. Hledači koní se zřejmě rozhodli, že koně prostě najdou ráno a že nepotřebují, aby na ně v tom pechu ještě někdo hudral. Uhasila jsem hranici a v duchu myslela na onoho chudáka Čecha, který se cítil tak vinen, když kdysi vypálil kus parku Torres del Paine kvůli neopatrné manipulaci s vařičem. Chilany tehdy hlavně udivilo, že přišel požár ohlásit a navíc se přiznal, že ho založil sám. Tomu se říká střet kultur. A myslela jsem na svou kamarádku Helene, která chodila sama na vandry v Alpách a vždycky říkala, že v horách není čeho se bát, kromě lidí.

I bez ohně ale koně našli cestu zpět a kolem třetí ráno nám začali zmateně chodit sem a tam okolo stanů, protože jejich pánové měli také tu inteligenci zahradit cestu lanem. Koně evidentně cestu znali, ale protože nemohli projít, chodili lesem celý zbytek noci nahoru a dolů podél lana, prodírajíce se mezi stromy a strašíce nás všechny.

Ráno jsme se tedy vysoukali ze stanu rozlámaní, ale poměrně brzy. Protože jsme v té chvíli byli pouhé dvě hodiny cesty od auta, navrhla jsem, abychom vystoupali na Enladrillado, skupinu obrovských granitových bloků, které jsou jakoby zatlučeny (odtud také název Enladrillado, Zatlučený) v zemi a tvoří tak na náhorní plošině platformu, o níž se říká, že je přistávací plochou pro UFO. Stephan po dlouhé době opět promluvil a pravil, že on nikam nejde, protože má úplně zničené nohy. Retha se rozhodla udělat totéž, ale Carolinu a Lucku plán zlákal.

Po dvou hodinách výstupu se před námi konečně otevřela ona plošina, ale ouha. Opět celá pod sněhem. Přesto jsme našly místečko bez sněhu s výhledem na Descabezado i na Río Claro, udělaly jsme si maté a vychutnávaly jsme odpočinek. A dobře jsme udělaly. Podle mapy nám sice z Enladrillada zbývaly pouhé tři hodinky cesty k autu, ale nebylo by to Chile, aby se něco nepřihodilo. To, co se přihodilo bylo, že mapa, kterou nám v parku dali, udávala, že budeme moct po dvou kilometrech po hřebeni sejít přímo do údolí, ale ve skutečnosti tudy žádná cesta nevedla a musely jsme celou náhorní plošinu obejít, vyšplhat na další hřebínek, shlédnout dolů na zamrzlou Lagunu del Alto, Náhorní lagunu, která se tak nejmenuje pro nic za nic, a teprve pak jsme mohly začít sestupovat. Bylo mi jasné, že to budeme mít jen tak tak do zavíračky. Pamatujete si, že v Chile mají rezervace zavíračku? A Alto del Lircay zavírá svoji bytelnou bránu v 17:30. Proč, to se mě neptejte, když je vidět až do půl deváté. Hnala jsem tedy Carolinu a Lucku tak, že by na mě byl i Hvězdopravec pyšný, a nakonec z nás tedy přeci jen byla tak trošku armáda. Ale zato jsme projeli bránou z rezervace krásných deset minut před zavřením. Když jsem pak o našem dobrodružství vykládala Hvězdopravci, pravil, že i kdyby ne, na co asi máme v autě tažné lano a háky, že on by na našem místě prostě vrata zahákl za Pathfindera a bylo by vymalováno, co je to za nápad, stavět vrata do přírody. Obsesivní Evropan jistě namítne, že když by nebyla v rezervaci vrata, lidé by v ní dělali, co se jim zlíbí. Tuto námitku jsem ale zcela jasně shodila ze srázu, pardon, ze stolu a vypálila ji až do mrtě. A pokud se vám sbíhají sliny na "ale lidé by tam chodili bez placení", tak vězte, že při cestě do rezervace jsme neplatili, protože slečna u vstupu pravila, že nemá oprávnění peníze přijímat, a na cestě z rezervace se nás chlapík zeptal "platili jste?", a když jsme poctivě řekly, že ne a že chceme zaplatit teď, otráveně se zahleděl na strašlivou změť registračních formulářů. Protože se mu v nich nechtělo hledat, zapsal si naše jména na kousek papíru a z hlavy spočítal, že když jsme tři a byly jsme v rezervaci čtyři dny, bude to celkem 20 000 (což dělá cenu denního pobytu na osobu nekonečných 1666,666666666666 atd. pesos). Kverulant v tom možná bude chtít najít logiku, že si to chlápek dal do kapsy a že nás natáhl, ale vážení, tak to nebylo. Na peníze jsme dostaly účtenku a u vjezdu do rezervace bylo napsáno, vstup na den, 3000 pesos. Před chlapíkovým přístřeškem pak stálo: vstup na den 2000 pesos. Logiku to má totiž všechno jen jednu. Chilskou.

A byl čas na návrat do Santiaga. Po rychlé sprše jsme kolem půlnoci zašly na pivo a na steak jako správní vyhladovělí horalé a blahořečily jsme všem halloweenským strašidlům, že díky nim mají ještě restaurace otevřeno.

A to je všechno. V Santiagu mě čeká středa a čtvrtek v práci, a ve čtvrtek letím posledním letem do Calamy, abychom zdolali nějaké seriózní velké pouštní vulkány s Hvězdopravcem a Sylvainem. Pevně doufám, že alespoň tentokrát bude náš odhad, že v Atacamě není žádný sníh, správný.

O kapitalismu v Chile

2011-10-18T15:35:00.026-03:00

V sobotu zažil celý svět, včetně Santiaga de Chile, vlnu demonstrací proti kapitalismu. O kapitalismu tu mluvím jako o ekonomickém systému, jehož rozvod s demokracií bychom měli konečně přijmout, jak výstižně říká filosof Slavoj Zizek v projevu předneseném před Wall Street.

Kdo ví, zda se jedná o rozvod po nepodařeném manželství, nebo po manželství doslova z donucení, zdá se ale, že silák kapitalismus v mnoha zemích tu chudinku neurotickou, demokracii, vlastně vůbec nepotřebuje a je mu dobře i bez ní (v této souvislosti Zizek cituje například Čínu), nebo spíš hlavně bez ní. Demokracii je třeba manžela nového. Nejsme snílci, říká Zizek. Snílci jsou ti, kteří si představují, že to takhle může jít do nekonečna dál. Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz v rozhovoru, který vyšel tento týden v týdeníku Respekt, pak udává, že ekonomické myšlení, které nazývá thatcherismem, nám podsouvá teorie o samoregulativním a efektivním trhu, který je své otřesy schopen vyrovnat sám, jako objektivní pravdu, ačkoli se jedná pouze o jednu z možných teorií. A navíc, makroekonomická data čtená podle této teorie ukazují, že nyní všechno v pořádku, říká Stiglitz, ačkoli mluvíme o krizi. V rozhovoru zajímavě ukazuje, kterak zastánci těchto teorií říkají, že "jejich teorie fungují vždy - kromě chvilek, kdy nefungují". Zkrátka, zdá se, že teorie, kterými nás ukolébávali za revoluce, je třeba přehodnotit. Ať už je třeba jen ušít starému manželovi nový kabát a nahnat ho do fitcentra, ať se trochu činí, nebo ať už je třeba přemýšlet o manželovi novém, něco třeba udělat je.

Nedávno se na internetu objevil česky článek zabývající se nepokoji ohledně vzdělávání v Chile napsaný někým, kdo se dívá na Chile z post komunistické střední Evropy, a to je na článku značně vidět. Myslím, že by sice mohlo být tak trochu jedno, co si Jan Jindra myslí o Chile, ale přemýšlíme-li hlouběji a vezmeme-li obtíž vidět události v jiném než v post-komunistickém kontextu jako rozšířený post-železnooponovitý problém netýkající se zdaleka pouze pohledu na Chile nebo Jižní Ameriku, zas tak docela jedno to není. Myslím, že stejný problém se týká i pohledu českých médií na události na Wall Street, a proto jsem se rozhodla sesmolit tenhle článek. O tom, jak to vypadá v totálním kapitalismu.

V Chile, které se na první pohled nezdá turistovi vůbec rozdílné od "vyspělého světa" což přimělo jistě nejednoho zklamaného cestovatele k prohlášení "ale tady to vůbec nevypadá jako v Jižní Americe", máme kapitalismus jako řemen a demokracie se tu, stejně jako v Čechách, pomalu vzpamatovává z dlouhé těžké nemoci. Jak říká Jindra ve svém článku, na konci diktatury tu ekonomické směřování vytyčili tzv. Chicago Boys a vytvořili v Chile liberalismus amerického typu - tedy typu, kde vládne volný trh. To znamená, že role státu má být maximálně omezena, a každému pak podle jeho zásluh a umu. Po něčem podobném se volá v Čechách: nižší daně, nižší dávky, ať si pěkně každý poradí sám. Odtud pochází také koncept "amerického snu", kterému tak hází klacky pod nohy, dle názoru mnoha Čechů, vysoké zdanění. V Chile skutečně mnoho dávek neexistuje, mnoho lidí nemá důchod, nemá zdravotní pojištění, dávky v nezaměstnanosti jsou tu cizí slovo, daně nejsou nijak neúměrné. Pracovní smlouvy jsou velmi flexibilní a umožňují zaměstnance vyhodit, kdy si zamanete, což většinu zaměstnanců odrazuje od podobných bojůvek jako je stávkování nebo jiné vyskakování si, které nemají kapitalisté rádi. Nárok na dovolenou je 10 až 15 dní za rok, a tak si vaši zaměstnanci za vaše peníze šunky u moře moc nepoválejí. Pracuj a dostaneš, co ti patří. Liberalismus, jak říkám.

Kapitalismus tu vládne i ve školství a zdravotnictví. Ve zdravotnictví existuje tolik typů státního a soukromého pojištění, že se v tom často nevyznají ani sami Chilané. Pokud máte státní pojištění (což nejsou zdaleka všichni), které platíte, před tím, než jdete k lékaři, zajdete do pojišťovny, vystojíte frontu, koupíte si bon za cenu, která koresponduje vašemu typu pojištění na onen výkon, a v některém se smluvních zařízení si zákrok necháte vykonat. Mezi zařízeními variuje cena výkonu až o 1000%, jak uveřejnila včera La Tercera, a samozřejmě s bonem nemůžete kamkoli, nýbrž jdete tam, kde vám onen typ bonu vezmou. Zkrátka, v jestliže vás ve státní nemocnici přijde výkon na 840 pesos (cca 30kč), na jedné z nejmodernějších klinik vás bude stát pesos 15 000 (450 kč) a pokud máte nejlevnější pojištění, dostanete tedy bon do levné státní nemocnice. Opět ráj, řekne si český podnikatel s kapsami naditými penězi, alespoň nebudu muset čekat s lůzou, zaplatím sice víc, ale budu moct jít na moderní voňavou kliniku. Ano, čekat muset nebudete. A možná vám může být i ukradené, že na rozdíl od vás vaši zaměstnanci musí mít v rodině někoho, kdo nepracuje a bude stát dlouhé hodiny frontu, aby pro vašeho zaměstnance získal schůzku s doktorem, a následně váš zaměstnanec bude čekat stejně dlouho ve špinavé čekárně státních zařízení, než ho doktor vezme, tedy pokud vůbec do státního zdravotního střediska onen doktor dorazí.

Jenže pokud vládne liberální ruka trhu i ve zdraví, je třeba z vašich naditých kapes peníze vytáhnout stůj co stůj. S lůzou tedy nečekáte, ale podivně často vám doktor řekne: "Tahle bolest hlavy se mi nezdá, raději vás pošlu na scanner, jestli to není tumor..." (moje kamarádka Carmen), "Tadyhle máte v prsu něco, co by mohlo být rakovina...raději uděláme pár vyšetření..." (moje kolegyně Lucha. Podnikateli se toto jistě nestane, ale třeba má podnikatel s naditými kapsami ženu, kdo ví), "váš kardiogram má tadyhle nějaký problém, to by mohlo být nebezpečné..." (Hvězdopravec sám). Vystrašený pacient samozřejmě vysolí za komplementární vyšetření, které se pak k úlevě všech ukáže negativní, a kdyby to bylo jinde než v Chile, už byste skoro otevírali šampaňské, že rakovina se nekoná. Váš doktor ale možná ví, že pravděpodobnost, že by se konala, byla přeci jen minimální, nebo dokonce vůbec žádná. Jenže business je business a v něm jde o to nabídnout vám službu. Kupovat vás nikdo nenutil.

No co, alespoň o vás ale pečují, řekne liberální podnikatel. Až do chvíle, kdy ho na ulici srazí auto, zrovna, když jako na potvoru šel běhat po své luxusní rezidenční čtvrti v sice značkovém, ale poněkud omšelém tričku. Přestaňme na chvíli fantazírovat a vraťme se do reality. V pátek šel Holger, Hvězdopravcův německý kolega, do práce v luxusní a bohaté Vitacuře, a viděl nehodu. Auto srazilo cyklistu, který ležel na zemi v bezvědomí a měl tržnou ránu na hlavě. Řidič auta byl přítomen i se svou ženou a přijela také hlídková soukromá policie čtvrti. Holger má kurz první pomoci, a tak se zastavil, aby zraněnému pomohl a zkontroloval, zda nemá zapadlý jazyk. Když se ujistil, že raněný žije, otázal se, zda někdo zavolal sanitku. Hlídka placená radnicí pro zaručení bezpečnosti obyvatel říkala, že sanitku volali, ale že problém je, že nikdo neví, jaké má raněný pojištění a co si může dovolit, a státní sanitce by to trvalo na místo nehody hodinu, takže.... Jinými slovy, jasné chilské "nebude to také l'ahke draha" přeložitelné též jako "my jsme volali, ale nikdo nám neřekl, že přijedou". Při pádu cyklistovi vypadl z kapsy mobil, který ale nyní nikdo nemohl najít, protože ho někdo z čumilů - v jedné z nejbohatších čtvrtí Santiaga -, kteří se seběhli okolo nehody, ukradl. Holger, řidič, jeho žena a hlídka čekali na sanitku další půl hodiny, ale stále nikde nikdo. Po té době žena řidiče, který se zdráhal sanitku volat, neb v případě, že nehoda nebyla jeho chyba, platil by odvoz zcela zbytečně a kdo ví, zda by peníze pak někdy viděl, z kapitalistického hlediska zcela vyměkla a zavolala potenciálně na svůj účet rychlou z nedaleké luxusní Clinica Alemana. Luxusní rychlá přijela za patnáct minut. Raněný v bezvědomí, o němž nikdo nevěděl, zda má pojištění a peníze, neb se to nedalo vyčíst z jeho oděvu, strávil leže na silnici přesně hodinu. Připadá vám to jako skazky, jimiž nás strašili za komunismu? Jak z Marie Majerové, což? Inu, jak asi také vypadala ona tolik adorovaná první republika? A v Chile je to pravda dnes. I nadité kapsy mají svoje limity, když nemůžete podepsat šek. Mimochodem, pokud pan podnikatel odveze svoji ženu k porodu na kliniku, kde byla jeho žena registrována a celou dobu se na ní kontrolovala, než jí jakkoli budou věnovat pozornost, požádají o nevyplněný podepsaný šek požádají. Pro strýčka příhodu, kdyby něco a zlotřilí rodiče či pozůstalí by to pak nechtěli zaplatit. Ale hned, jak podepíšete, nečekáte, to je pravda.

Nadité kapsy se vám budou hodit, pokud všechno u porodu dobře dopadne a za pár let budete mít doma předškoláka a následně školáka. I vzdělání je business, a tak v něm koupíte školy, kde vaše ratolest bude sedět se stejně bohatými dítky. Ne tedy nutně s těmi, kdo jsou chytří a motivovaní, ale co, i to může být podnikateli s naditými kapsami jedno, alespoň dítko nebude mít tak velkou konkurenci při získávání univerzitního titulu. Za univerzitu to už pravda i páně podnikatelovy kapsy pokrvácí značně a s největší pravděpodobností se bude muset zadlužit nejméně na pár let, ale budoucnost dětí není zkrátka zadarmo. Říká se tomu investice, řekne pyšně podnikatel a spokojeně solí 6000kč měsíčně.

Trochu víc vám, pane podnikateli, ale možná absence vzdělání bude vadit u vašich zaměstnanců, kteří - děti rodičů chudých, nebo možná jen o budoucnost dětí nezajímajících se - prošli státním systémem s velmi špatně placenými a neustále se měnícími učiteli čtoucími během hodiny klidně noviny nebo telefonujícími, dávajíce najevo, že dobrá známka je za ticho a že samostudium je ověřená metoda. Státním systémem, který jasně ukazuje, že odtud cesta daleko nevede, a tomu, kdo to nepochopil, to jasně ukázal na výsledku státní maturity, obsahující látku, kterou student státní školy nikdy neviděl. Najít v Chile kvalifikovanou - myslím opravdu kvalifikovanou - motivovanou a spolehlivou pracovní sílu je problém. Naši sousedé, majitelé vietnamské restaurace Vietnam Discovery, by vám o tom mohli vyprávět hodiny, a také vyprávějí. Totéž jejich kolega, majitel restaurace Le Bistrot. A to, že to nejsou jen plané nářky, to si ověří čtenář i pan podnikatel s naditými kapsami hned, jak si bude chtít trochu vyhodit z kopýtka. Služby v Chile, oné ultrakapitalistické ekonomice, si v ničím nezadají s tím, co si pamatuju ze svých mladých let z Čech. Pokud si pan podnikatel chce zarelaxovat v restauraci u aperitivu pisco sour, bude tedy třeba, aby chytil číšníka, zeptal se, zda je pisco domácí, dostal pozitivní odpověď, vysvětlil číšníkovi, že aperitiv se nepodává po jídle, ale před ním, následně i v luxusní restauraci zkonstatoval, že pisco je ve skutečnosti předmíchaný Capel z láhve, kterou by si za účtovaný obnos mohl koupit celou, atd. atd., to všechno až do totálního vyčerpání a bezpečně vždy a všude, jen v různých provedeních.

"Jestliže je v Americe něco jednoduchýho", řekl v sobotu Sylvain, který žil několik let v Californii: "je to utrácení peněz." V Chile ale vaše peníze utratit za konzumní štěstí není jen tak, protože i na utrácení je třeba mít trpělivost. Vaše peníze na první pohled vlastně nikdo nechce - soudě například dle otrávených prodavačů, kteří neví ani zbla o tom, co prodávají a dokonce ani o tom, co vůbec mají - ale po nějaké době pochopíte, jak to všechno funguje a nakonec koupí každý. Protože věci prostě potřebujete nebo prostě jen hodně chcete, a servis je všude stejný, takže přeběhnutí ke konkurenci nefunguje a nikdo se ho tu nebojí. Koupíte tak nakonec věc, která by vás v Americe stála polovinu, a málem poděkujete, že vám ji laskavě chtěli prodat, i když víte, že výrobek je druhé kategorie a že to, co se prodává v Chile, je často šunt. Nadnárodní firmy evidentně nemají s prodejem šuntů za dvojnásobnou cenu v zemích třetího světa žádný problém, protože proč je nenabídnout, když je po nich poptávka?

A když pan podnikatel potřebuje opravit auto, nastane teprve ten správný problém. I když platí servis dráž než v západní Evropě, bude muset počítat s tím, že i v nejdražším servisu bude - nebude-li pan podnikatel pozorný - spáchána fušařina hodná Automototechny za hlubokého komunismu. I když chodíte stále na totéž místo, do téže restaurace, musíte dávat pozor, jinak budete ošuleni způsobem, nad kterým vám zůstane rozum stát. "Copak neví, že jsem stálý klient? Že jim tu třikrát ročně nechám 30 000 za servis na autě?", nechápavě zírá podnikatel na své splasklé kapsy a na opravu provedenou stylem "co oči nevidí, srdce nebolí". Ví, ale je jim to jedno. V Chile platí, že dnes je dnes a zítra, to se teprve uvidí. Myslet v perspektivě delší než týden je tu opravdu rarita, a tak mnoho obchodníků myslí, že co z vás můžou vytáhnout za minimálního usilí dnes, nebudou nechávat na zítřek.

Peníze tedy nakonec utratíte tak jako tak, nač se tedy zlobit se zlepšováním, a ekonomika jede pěkně dál. Panu podnikateli s naditými kapsami peníze létají sem a tam, ale dostane za ně kvalitu velmi podprůměrnou. Proč? Protože prodavači, číšníci, kuchaři, automechanici a podobné profese jsou tak špatně placené, časově náročné a nestabilní, že lidé, kteří je vykonávají, mají plnou hlavu jiných starostí. A pak, paqué?, jak říkají Chilané, na co? Smlouvy se tu stejně moc neprodlužují, po pár měsících adieu, plat bude pořád mizerný, číšník si nikdy v životě nebude moct zajít na večeři do podniku, kde roznáší. Americký sen je v zemi, kde se platí za všechno, opravdu jenom snem. A kdo ví, nač číšník, který už potřetí spletl vaši objednávku, myslí. "To je neuvěřitelný, Chilani, to je samý drama", řekl mi onehdy jeden z jurodivých podivínů zaměstnávající desítku Chilanů. Přikývla jsem, že mám stejný dojem, ale na druhou stranu se, jako psycholog, setkávám s určitou částí populace, u níž se drama dá očekávat. "No fakt, to máš, tenhle shání peníze, protože jeho teta má rakovinu (chemoterapie zde není hrazena pojišťovnou), tamtomu zase porazilo auto bráchu a mají v nemocnici dluh za krev (krevní konzervy se tu platí, buď v penězích, nebo v naturáliích, tj. musíte dodat tolik krve, kolik pacient spotřeboval), támhletý syn je alkoholik a bere drogy a kuchařce vyhodili vnuka ze základky a nemůžou pro něj najít novou, protože nemají peníze a státní to byla jediná...."

Chile má kapitalismus toho nejliberálnějšího kalibru, a přesto to tu často vypadá jako u nás za socialismu. Podobná šeď, život předem nalajnovaný, i když ne ideologií, ale podle toho, v jaké sociální skupině jste se narodili a co můžete svým dětem "koupit". Nedávno jsem slyšela či četla v debatě o chilském školství, že "rovnost" je cosi jako vypustit běžce a chtít se ujistit, že doběhnou všichni ve stejný čas. Co to udělá se sprinterem první kategorie?, ptal se pan řečník a sám si odpověděl: jasně, že ho to otráví. Jen nevím, jak si pan řečník dovolil předpokládat, že v Chile existuje nějaká rovná startovací čára a zeptala bych se ho, co udělá se sprinterem první kategorie to, když na rozdíl od ostatních musí uběhnout ne 300m, ale 1300m, protože má na rozdíl od ostatních mezi výstřelem a cílovou páskou jedno "trestné" kolečko okolo celého stadionu.

Jinými slovy, Chile je důkazem toho, že absolutní liberalismus sám o sobě fungovat nemůže a že trh to zkrátka všechno nezachrání, protože to, co zde vzniklo, má otravné rysy toho, co známe z dob totality, plus nevýhody kapitalismu, jako je špatná ochrana zaměstnanců, nerovný přístup ke zdravotní péči nebo ke vzdělání.

A když jsme u té totality, vraťme se k původní ideji o manželství s kapitalismu a demokracie, o níž jsem napsala, že je zde "po dlouhé těžké nemoci". Chile je demokratická země, tvrdí se. Bez nezávislých médií. V duchu kapitalismu tu totiž všechno někomu patří a není tedy divu, že zvoleni jsou vždy mocní a movití. A že se o mnoha věcech v médiích mlčí. Napojení hlavních sdělovacích prostředků na politické elity je tu tak normální, že se nad ním nikdo nepozastavuje. Když přece máme omezit roli státu! A demonstrace tu mohou být zakázané, pokud se vládě zlíbí, a také se tak děje, protože je třeba chránit soukromé vlastnictví (rozuměj obchody na Alamedě, které přicházejí o klienty) a bezpečnost obyvatel. V případě, že je demonstrace zakázána, je prostě rozprášena vodními děly a plynovými bombami a je vymalováno. Pravda, tady, konečně, z veřejných peněz, policie tu nikomu nepatří. O jaké demokracii tedy mluvíme, jestliže media jsou manipulativní a demonstrace můžou být zakázané? Přesto to, co v Chile existuje, není diktatura. Co to tedy je? Liberální společnost. Trh reguluje, kdo má peníze, a kdo má peníze, má moc. S ostatními svobodami, jež liberalismus hlásá, si pak samoregulující se svobodný trh dělá, co chce.

Když jsem poprvé slyšela slovo liberální, spojilo se mi se slovem "svobodný, volný". Svobodní jsme chtěli být za komunismu a liberální znělo pěkně. Když o tom tak přemýšlím, napadá mě, že "svobodný" má též synonymum "utržený ze řetězu" a že i ty mříže, o něž bijou oni (Nerudovi! Janovi i Pablovi) lvové, nejsou možná problémem samy o sobě. Jinými slovy, mříž či řetěz není věc plošně hodná zatracení, neb se někdy setsakramentsky hodí, zvlášť, pokud máte před sebou dravou šelmu. Svoboda je iluze a ještě větší iluze je, že ji přinese zmenšení role státu. Naopak, a tak doufám, že si v Čechách pod záminkou "totalita skončila, liberalismus přichází" nenecháme vzít to, o co většina zbytku světa bojuje, nebo o čem se jí dokonce ani nesní. Tu, i když křivolakou, poměrně rovnou startovací čáru.

A nápoje při běhu pro všechny! Zdá se, že i když se vžijeme do podnikatelovy kůže, nakonec na tom vyděláme všichni.

P.S. Článek Jana Jindry, který se mu konečně podařilo procpat do Respektu (první číslo z roku 2012) a který dobře ukazuje rozpor mezi optimistickými ekonomickými čísly a neutěšeností situace, najdete zde. Diskuze pod mým článkem O kapitalismu jasně ukazuje, že dostat článek o nepokojích, kde jednoznačně liberalismus zapáchá, je těžké i u tak vyváženého média jako je Respekt. Mimochodem, fotka pouliční bitky u onoho článku s komentářem "Tentokrát se ještě vrátlili do lavic" jasně ukazuje, že rozejít se s klišé "kdo stávkuje je komunista a lenoch" je pro naše média zatím v nedohlednu.

Lůzrovky

2011-10-12T19:18:00.008-03:00

Když jsem se vrátila z první etapy výstupů na malé milé vulkány, pobyla jsem tři dny v Santiagu a zase se vrátila za Hvězdopravcem, Sylvainem a Pathfinderem, který se v té chvíli už jistojistě změnil v plechovku plnou odpadků a páchnoucích svršků. My tři lyžaři jsme pak zdolali postupně Antuco, Chillán Nuevo a Nevados de Chillán, z nichž poslední v řadě od nás vyžadoval výstup neméně než 2000 výškových metrů a následný sjezd po ledovci, Pathfinder zase zvládnul dalších 1000km, a prázdniny byly za námi.

Skoro celé dva dny mi vydrželo nadšení být zase ve městě, takže když kluci už den po návratu začali horlivě plánovat, že o víkendu pojedeme zdolávat další kopce, nemohla jsem, než si přát, aby všechen sníh co nejrychleji roztál. V pátek, třetí den po příjezdu, jsem ale dostala obvyklou alegrii na všechno santiagské, což večer završila návštěva jazzového klubu El Perseguidor, jež se vyznačuje tím, že zvuk je mizerný a konzumace povinná, a tak majitel nepovažuje za nutné, aby servis nebo nabízené jídlo a pití bylo kvalitní a lákalo ke konzumaci samo o sobě. "Chi chi chi, le le le, viva Chile!" cedila jsem skrz zuby, když jsem si to kolem jedenácté šinula domů, protože déle jsem v zakouřeném klubu s hudbou nazvučenou tak mizerně, že byly slyšet pouze bicí, prostě nevydržela.

Druhý den jsme vstali a po pouhých čtyřech, pěti hodinách obvyklého chaotického balení jsme nacpali Pathfindera lyžemi, botami, hůlkami, cepíny, mačkami, lanem a dalšími nezbytnostmi a vyrazili jsme směr Paso Los Libertadores s cílem dojet do lyžařského střediska Los Penitentes, které leží na argentinské straně And. V autě jsme seděli zase jen Hvězdopravec, Sylvain a já, protože Hvězdopravec na internetu zjistil, že vleky ve středisku jsou již zavřené, a výlet měl tedy smysl pouze pro skialpinisty.

Když jsme stoupali serpentinami do 3200m vysokého průsmyku pod Aconcaguu (na fotografii vlevo vzadu), neviděli jsme, kromě zčernalého sněhu tu a tam po stranách silnice, ani vločku, a když jsme konečně po dvou hodinách čekání na hranici dorazili do Los Penitentes, ukázalo se, že výlet pro skialpinisty rozhodně také smysl nemá a mnoho věcí bylo najednou jasných. Například ta, proč je lyžařské středisko zavřené. Kromě sandbordistů se v něm zkrátka nikdo nechytal a nápadně mi to celé začalo připomínat lyžařský kurz v sedmé třídě základní školy, kdy jediných pár metrů čtverečních sněhu bylo na jemně skloněné Jelení louce, kam jsme chodili kilometry s lyžemi a botami na zádech celý týden.

Co teď? ptali jsme se na cestě dolů na argentinskou stranu. Vzadu v kufru nadskakovaly tři páry skialp, které jsme dle vzoru běžky, sjezdovky, přejmenovali prostě na lůzrovky. Pojedeme do Mendozy, rozhodli jsme nakonec. Konec konců, před námi byla nejen volná neděle, ale i pondělí, protože na něj připadl státní svátek objevení Ameriky, který se zde nazývá el día de la rasa, den rasy. Inu, politická korektnost je tu odtud potud. Jak jinak by se také v reklamě na veřejně prospěšnou telefonickou linku, kam chilský občan může udat souseda, jež bije svou ženu, mohl objevit slogan Denuncia al maricón que maltrata a una mujer, neboli Udej toho teplouše, co zneužívá ženu!

Mendoza je centrum vinařského kraje, takže se zdálo, že sjíždět bude co, ale hned po příjezdu se ukázalo, že v tom rozhodně nebudeme sami. Všechny hotely byly plné. Asi u pátého pokusu najmout si pokoj jsme si řekli, že to je pech, u desátého, kdy jsem vlezla do hostelu plného náctiletých popíjejích víno, že to vypadá opravdu špatně, a u patnáctého jsme už opravdu hledali, co to šlo. Když tu jsem zahlédla keramický diskrétní nápis "Hotel Venezia". Na dveřích bylo napsáno "otevřeno 24hodin denně", tak jsem zazvonila a čekala. Otevřelo mi mladé děvče v typické zástěře služky, děvče tak ošklivé, že mi nahnalo hrůzu, a zeptalo se, co chci. Máte pokoje? Pro tři? Slečna se na mě divně podívala, ale řekla, že ano, a pozvala mě na prohlídku. Hotel smrděl kouřem a v pokoji bylo kromě postele i izolepou poslepované roztrhané koženkové kanape. 130 na noc, řekla slečna, což bylo poměrně zadarmo, a tak jsem se šla zeptat Sylvaina a Hvězdopravce, kteří čekali v Pathfinderovi, aby nám někdo neukradl naše lůzrovky, co si o tom všem myslí. "Je to i se snídaní?", zeptala jsem se. "Mmmmm....ne?!", řekla slečna. Kluci se nejistě ošívali, až slečna, která v tu chvíli již pochopila, jak se vztahy mezi námi mají, řekla: "No, my jsme spíš hotel hodinový, ale občas tu nějaký turista přespí..." a bylo vymalováno. V hodinovém hotelu jsem spala jednou, a to v Bolivii na nádraží, a jako zkušenost mi to úplně stačilo.

Bez dalších důvodů k ošívání se jsme tedy zaplatili 440 pesos za noc v poměrně luxusním hotelu, který ještě měl pokoje k dispozici, a vydali jsme se zdolat první z argentinských steaků, který nás během pobytu čekal.

Druhý den jsme se vydali na projížďku vinicemi a k našemu překvapení jsme zjistili, že žádná z vinic nemá otevřený ochutnávací sklípek, jak tomu bývá ve Francii. Lůzrovky v kufru auta spokojeně nadskakovaly a libovaly si, jak se v tom pěkně vozíme. Okolo třetí nás nakonec moje neschopnost navigovat, kterou jsem se pokusila schovat za slova "ženská intuice", zabloudila na vinici Altus, kde konečně otevřeno bylo. Dostali jsme na ochutnání oběd a dvě lahve vína a sedíce na sluníčku na terase jsme opět blahořečili všem zodpovědným za to, že Argentinci existují.

Odpočinutí, zrestaurovaní a o tucet lahví malbecu a merlotu bohatší jsme se vydali shánět ubytování na nadcházející noc. Ukázalo se ale, že jsme také o jedinou mapu Argentiny chudší, neb jsme ji neprozřetelně nechali v Altusu na stole - lůzrovky byly rády, že přízeň k nim stále trvá - a tak jsme jezdili prostě jen tak nazdařbůh. Cabañas v celém údolí pod Tupungatem byly opět všechny zoufale plné. S nocí na spadnutí jsme nakonec dojeli do vesničky Manzano, kde jsme našli pěknou cihlovou cabañu o jaké by se nám v Chile ani nesnilo, za 300 argentinských pesos. Bylo vyhráno.

Následující den okolo poledního jsme naložili opět Pathfindera a majitel cabañi nám doporučil, ať se jdeme najíst do vesnice. Zdolat ještě poslední steak před návratem do Chile se nám zdálo jako dobrý nápad, a tak jsme jeli. Již kus před restaurací bylo jasné, že sami nebudeme, neb příkop byl plný nedbale zaparkovaných aut. My jsme Pathfindera nechali pod stromy za restaurací a už jsme si to šinuli ke stolu. Z parrilly to vonělo a přímo u ohně bylo k servírování připraveno cosi, co vypadalo jako dvě krávy rozříznuté napůl. Ačkoli byla teprve jedna hodina, dostali jsme poslední nezarezervovaný stůl a číšník nám začal vysvětlovat: "menu je pro všechny stejné, stojí 90 pesos, nejdřív empanady na předkrm, pak je pizza a salátový bar, ten je vevnitř, vezmete si, co chcete, pak jsou klobásy a hovězí, po něm přijde pečené kůzle a nakonec selátko a dezert", zakončil udýchaně, jako kdyby to všechno právě spořádal. Inu, nejsme žádné padavky, řekli jsme si, požádali jsme o láhev malbecu, a vzpomínajíc na Velkou žranici jsme citovali: "Il faut manger, sinon, tu ne vas pas mourir. Jíst je třeba, jinak neumřeš."

Restaurace se plnila rodinami, parkoviště pod stromy auty zaparkovanými jedno přes druhé tak, že by to ani Chilané nezvládli, a na náš stůl přistály postupně empanady a pizza a byl čas také na bohatý salátový bar. V něm bylo kromě salátu k dispozici také několik druhů šunky, neb Argentinci považují zelené hlavně za pěknou ozdobu talíře, nikoli nezbytně za jídlo, ale od Alvarita dobře víme, že umění argentinského asada je především nenacpat se dopředu, protože to hlavní teprve přijde. Hovězí, kůzlátko, selátko. U selátka paní u stolu vedle prohlásila, že je už tak najedená, že nemůže ani dýchat, ale jinak se všichni činili tak, že by vegetarián vyhlásil světový smutek. Děti běhaly mezi stoly a olizovaly kosti, dokonce i kojenci prostě dostali místo dudlíku kus hovězího boku a všude vládla blažená spokojenost jakou může vyvolat jen tuk tekoucí po bradě a lahve malbecu vypité ve veselé a dobré společnosti.

Přišel čas na dezert, jímž mohl být kus čokoládového dortu nebo ovocný salát. Ti, kteří si dali salát, za to sice sklidili posměch, neb ovocný salát, to je tak trochu jako hodit ručník do ringu, ale my tři nezkušení Evropané jsme už opravdu neměli ani místečko. A navíc nás čekaly serpentniny do Pasa Los Libertadores, abychom se zase vrátili do Chile. Bylo nutné tedy vyjet, protože bylo jasné, že na hranicích budeme čekat. Na rozdíl od Argentinců totiž Chilané vždy bedlivě kontrolují, zda se jim do země neveze nějaká potravina, která by nebyla úplně plastová jako jejich juguito nebo nový vynález, marshmallow s výstižným jménem Substancia, a která by mohla nakazit jejich zemědělství, a tak jsou čekací fronty dlouhé.

Tentokrát jsme kromě potravin v našich žaludcích měli s sebou pouze muesli tyčinky, sušenky, čínské polévky, plastový sýr mantecoso a jedno vakuově balené chorizo, potraviny zakoupené v Chile a určené pro naše skialpinistické výstupy, potraviny, kterých se v Argentině pochopitelně nikdo ani nedotkl. Přesto jsme do prohlášení o potravinách napsali, že potraviny máme, abychom se vyhnuli případným problémům. A dobře jsme udělali. "Hm...", zamyšleně se podíval celník na chorizo. "Ale to je vakuově balené a vyrobené v Chile", řekla jsem. "Ne, chorizo je španělské", řekl celník a utnul tím diskuzi trhajíce vakuový obal a házejíce chorizo do nádoby s chlorem. "Vakuově balené to sice je", dodal: "ale když to vyjede z Chile, tak nikdo neví, co se v tom chorizu vyvine, a to může být nebezpečné."

Jistě, pane celníku. Ještě by mohl do Chile někdo provézt něco dobrého a co pak s tím.

A tak jsme zase zpět v zamořeném Santiagu mezi řidiči, kteří jsou kromě běžného latinskoamerického stylu kamikadze navíc značně nerudní a vždy připraveni zabránit tomu, aby byli předjeti soupeřem, pardon, autem vedle, a připravujeme se na přežití zbytku roku do Vánoc, neb po skončení svátků je zase nutno předstírat činnost. Nejméně do Dušiček, kdy jsou dva dny volna. Lůzrovky v listopadu ale už rozhodně nevytáhneme, a tak jsme je uložili do komory. Léto může začít.

Malé milé vulkány 2011 I.

2011-09-28T19:47:00.009-03:00

To, že každý rok v tuhle dobu opustíme Santiago a jedeme se podívat malým milým vulkánům na jihu Chile trochu do kráterů, by se už dalo nazvat tradicí. V roce 2009 jsme si jeli oddychnout na jih od nedýchatelných nadmořských výšek And okolo Santiaga, což mimochodem dvou až tří tisícovým vulkánům vyneslo jméno "malé milé". V roce 2010 jsme cestu zopakovali za velmi špatného počasí, které nám nedovolilo prozkoumat kráter ani jediný, a tak letos Hvězdopravec prohlásil, že si bereme tři týdny a jdeme na to systematicky. To znamená, že plán cesty má jediný klíč: předpověď počasí. Pojedeme prostě tam, kde bude zrovna hezky, a polezeme, co se dá.

Zatímco Hvězdopravec a Sylvain neměli mnoho problémů dostat ony tři týdny volna, já jsem postupně pochopila, že můžu žádat týdny tak maximálně dva a v polovině srpna mi došlo, že projde nakonec jenom jeden. Inu, co chcete od Chilanů, kteří mají dva až tři týdny dovolené ročně, v práci tráví většinu života a do hor chodí obvykle s plechovým barbecue grilovat vedle prašných cest. Díky Bernardu O'Higginsovi, který měl ten dobrý nápad vyhlásit nezávislost Chile v polovině září (v roce 1810), jsem ale tušila, že nějaké to volno se bude dát tajně ukrojit i na státní svátky, neb si mé nepřítomnosti nikdo nevšimne, a nakonec jsem stanovila odjezd na středu 14. září. Moje dovolená sice začínala až 20., ale po 14. jsem prostě už nechyběla. Z týdne po dovolené se mi podobným způsobem podařilo ukrojit pondělí a úterý, a dva týdny volna byly na světě. Uf, ještě, že nebydlíme v Argentině, kde měli tu hloupost vyhlásit nezávislost v květnu, což je měsíc, který odpovídá českému listopadu, tedy měsíci, kdy lyže ještě není do čeho otřít, ale notně vám již teče do bot a fučí do uší.

Ve středu 14. jsem se tedy ještě dopoledne došla ukázat do Lo Barnechey, a pak jsme až po strop naložili Pathfindera, hned poté, co jsme objeli blok, se zase vrátili pro Hvězdopravcovu peněženku, a už jsme si to frčeli na Antuco.

Antuco je malý milý vulkán, který v roce 2005 natropil největší ztrátu chilské armády od Pacifické války, když na něm chilská armáda prováděla cvičení ve sněhu. Údolí pod Antucem bylo zcela jistě populární coby rekreační oblast někdy v třicátých letech, ale pak na něj evidentně rekreanti zanevřeli a začali se poohlížet po jižnějších oblastech s jezery. Nebo tak si alespoň vysvětluju přítomnost opuštěných zchátralých rekreačních objektů kontrastující s naprostou absencí jakéhokoli nového typu ubytování. Po internetu jsem zarezervovala jediné fungující cabañas a několikrát jsem majiteli volala, že už jsme na cestě. Naposledy v půl jedenácté večer, kdy jsme konečně sjížděli z Panamerikany. Pan majitel řekl, že ať se nebojíme, že Gonzalo na nás počká, a tak jsme se nebáli a několikrát si ještě v údolí bez signálu spletli cestu, tradičně po chilsku "značenou". Před cabañas jsme tedy stanuli přesně o půlnoci a jasně jsme viděli, že jestliže Gonzalo není německý ovčák, tak na nás rozhodně nečeká. Německý ovčák na nás hleděl soucitnýma očima "já dobře vím, jaké to je spát venku a hladový" a postupně s námi prochodil celý areál s cílem najít někoho, kdo by nám laskavě pronajal zarezervovanou chatku. Po půl hodině klepání jsme to vzdali a rozhodli se sjet zpět níže do údolí, kde jsem zahlédla chatu s neónovým nápisem "hotel".

Přivítal nás opět štěkot psů, ale ten naštěstí také přiměl tlustou indiánku se stejně tlustou dcerou vyhlédnout z okna, co se to děje. Spatřivši Pathfiderova světla vyšly obě ženy ven a uvolily se ukázat nám "hotel", typickou starou horskou chatu andského klubu. Vevnitř to sice smrdělo značně zatuchlinou, peřiny na postelích ale byly čisté a vzhledem k pokročilé hodině a opuštěnosti údolí nebylo nad čím váhat. "Je to i se snídaní?", zeptala jsem se - hloupě, samozřejmě, a to i přes to, že vývěsní štít volal také "bar, restaurace". Indiánka matka, jejíž odér jasně prozrazoval, že piscem se u nich nešetří, zatímco vodou ano, se na mě podívala tak pobaveně, že jsem ji hned ujistila, že máme vařič, a že hotelová recepce se tedy v mžiku může změnit v kuchyň. Indiánka přikývla a zeptala se, zda se také budeme mýt, že v tom případě by nám zapálila karmu, ale ať se myjeme hned, že ji pak zase chce vypnout.

Ráno jsme si na plynovém kempovém vařiči uvařili snídani v hotelovém baru vedle prastaré mašiny na espreso a pokusili jsme se zaplatit nocleh v domku vedle "hotelu". Ačkoli jsme si rozhodně nepřivstali, vedle se evidentně vyspávala přemíra pisca a až po několikátém zaklepání vylezl na práh zavalitý mužík oblečený pouze v obrovských pruhovaných trenclích, vzal si peníze, na nic se neptal, a zase zalezl do postele. My jsme odjeli zdolávat Antuco, ale cca 300m pod vrcholem nás už málem odnesl vítr do Argentiny, a tak jsme se rozhodli, že kráter Antucu zatím necháme nenahlédnutý.

Vrátili jsme se na další noc do "hotelu", kde to zatím postavil do latě synek celé rodiny, jehož účes nenechal nikoho na pochybách: carabinero, který dostal opušťák na svátky. Zapálil nám karmu, a když jsme se nesměle zeptali, zda by nebylo v "restauraci baru" něco k snědku, profesionálně odpověděl, že "dnes ne".

Na carabinerovo doporučení jsme se tedy vydali do vsi Antuco, kde jsme zastavili u "restaurace", která byla, jak je v podobných oblastech zvykem, jídelna přilepená k obytnému domku. Hvězdopravec, který by už v té chvíli chroustal nejspíš i hřebíky, několikrát zavolal do kuchyně výhružné "ahoj!!!" a když už to vypadalo, že si pro ony nebožáky, kteří si dovolili napsat na dům "restaurace", dojde a vynese je v zubech, vylezl ze dveří sotva dvacetiletý mladík a zeptal se, co chceme. "Co máte k jídlu?", řekla jsem. "Hm.....máme chorrillanu (hranolky s mletým masem, vejcem a sýrem).....hamburger ...... nebo hranolky?" přemýšlivě probíral zásoby ve spíži mladík. Rozhodli jsme se pro hamburgery a usadili se ke stolu. "Mám vám pustit televizi nebo muziku?", zeptal se mladík a šel se činit do kuchyně.

Když jsme se vrátili do "hotelu" bylo docela brzy a nám se zachtělo ještě trochu posedět. V "hotelu" ale nebylo žádné topení, jen obrovský krb. Carabinero nám dovolil si v něm zatopit a Hvězdopravec měl tak příležitost rozdělat první z ohňů, které rozdělal během celé cesty. Oheň hřál, ale také notně čmoudil a to všude, kromě do míst k čmoudu určeným. Komín krbu evidentně nikdo již dlouhá léta nevymetl, naopak, možná ho dokonce někdo zazdil, aby jím nepršelo dovnitř. Otevřeli jsme všechna okna a usoudili jsme, že na zimu bude nejlepší ozbrojit se peřinami.

Ráno jsme vyrazili na jih, do údolí pod Lonquimay, kde na nás čekalo zdolání tohoto vulkánu, a následující den výstup na Sierra Nevadu. Sierra Nevada je bílý hřebínek vedle Lonquimaye, kam je třeba dojít dlouhatánskou cestou lesem. Cesta samozřejmě není nijak značená, takže bloudění začalo poměrně záhy. Nakonec se nám ale podařilo projít z lesa coigue a coligue do lesa araukárií a daleko - ale na dohled - před námi se konečně tyčil vysněný vrcholek. Šli jsme a šli, ale v půl páté pořád ještě zbývalo 400m a zdálo se tedy, že se na vrcholek nedostaneme. Kluky ale štvalo mimo jiné i to, že sjezd dolů po dlouhatánském výstupu nebude nic moc, protože kopec naším směrem klesá jen velmi, velmi pozvolna. Proto oba začali hloubat, zda by se do údolí k autu dalo sjet jinudy a samozřejmě neodolali volání plání nalevo od hřebenu, po němž jsme stoupali. "Jaká je šance, že to dopadne spaním v lese?", zeptala jsem se. "Půl procenta", řekl Sylvain. A jelo se.

Prvních dvacet minut sjezdu stálo za to. Pak jsme dojeli k opravdu příkrému srázu, ale dalo se to sešoupnout, když člověk dával skutečně pozor. A pak začaly trable. Stromy, a hlavně sráz. Hvězdopravec v něm udělal pár kotrmelců a hůlky mu spadly kamsi do neznáma. Ale nebyl by to Hvězdopravec, aby nebyl vždy připraven. V batohu měl naštěstí třicetimetrové lano, a tak zimprovizoval slaňování do neznáma za hůlkami. Sedáky jsme neměli, tak jsme taky zimprovizovali sedáky. Slanili jsme za hůlkami pod vodopád. Těsně nad hlavami nám kroužili kondoři, kteří v oné pustině nikdy neviděli jistě ani živáčka, pouze samé mrtváčky, takže se přilétli podívat na večeři zblízka a evidentně je udivovalo, že se večeře stále ještě hýbe. "Doufám, že už nás žádná podobná překvapení nečekají", řekl Hvězdopravec a jeli jsme dál. Překvapení ještě pár bylo, ale naštěstí jsme je stihli za světla a noc padla až když už jsme byli na dně údolí. Ovšem uprostřed lesa a naše GPS hlásila, že Pathfinder je od nás šest kilometrů. Vytáhli jsme z batohu čelovky - další věc, kterou máme vždy s sebou - a šli jsme dál. Prodírali jsme se lesem, kde bylo naštěstí dost sněhu na to, aby bambusy coligue zůstaly jakž takž zpacifikované pod sněhem a přes většinu z nespočetných potoků stékajících ze strání vedly sněhové můstky. Sněhový můstek přeci jen ale není tím nejsolidnějším na světě, takže jedním z nich projela Sylvainovi hůlka, čímž se mu vyhodilo jeho vyhazovací rameno. Naštěstí se ale zase nahodilo zpátky. Hvězdopravec si zase všimnul, že někde v onom dobrodružném sjezdu úplně rozštípnul jednu lyži, která ale naštěstí stále držela alespoň trochu pohromadě. Já jsem se dívala občas na nebe, které bylo nádherně jasné, a snažila si představovat, že putovat takhle neznámem pod Jižním křížem je to, o čem jsem vždycky snila jako malá nad knížkami o námořnících a dalších dobrodruzích. Místo hvězd nás ale navigovala GPS, kterou Hvězdopravec koupil po minulém zážitku v mlze, a která je podle mě jednou z nejlepších investic, kterou jsme kdy udělali. "Na druhém břehu řeky je cesta", říkal Hvězdopravec už nějakou tu dobu, během které jsme bojovali s potoky a coligue. Řeka uprostřed údolí byla ale pěkně široká, a tak jsme dlouho váhali. Asi po stém potoku a hodině cesty, kdy jsme ušli kvůli všem překážkám tak maximálně dva kilometry, jsme nakonec prostě sundali lyže, skočili do té řeky a přebrodili ji hlava nehlava ověřujíce empiricky, že boty na skialpy rozhodně nejsou vodotěsné. V botách to žbluňkalo, ale na druhé straně jsme nakonec přeci jen narazili na cestu a bylo vyhráno. V 22:30 jsme konečně mohli poplácat Pathfindera po kufru. Bylo osmnáctého večer, všichni Chilané popíjeli někde s rodinou a přáteli a Hildegarde, paní, u které jsme spali, byla ráda, že nás vidí živé a zdravé. Ne, že by nás jindy v roce někdy nějaký policista hledal, ale osmnáctého by snad ani nevyplnil papíry, že jsme se ztratili. Všichni jsme se shodli na tom, že neznámé cesty už zkoušet nebudeme.

Následující den jsme odpočívali u jurodivého podivína Emilia a chystali se na výstup na Llaimu. Hvězdopravec odepsal rozštípnuté lyže jako na vyhození, ale naštěstí s sebou měl ještě jeden pár skialpů. Blahořečila jsem si, že jsem ho nedonutila onen pár prodat. Vidíte, kumulant má přeci jen někdy pravdu.

Napočtvrté jsme se Llaimě konečně podívali do kráteru a už jsme si to šinuli dolů. Na úpatí hory jsme potkali dva francouzské horské vůdce, kteří nám hned začali klást spoustu otázek o tom, jaký jsme měli sníh, kolik metrů jsme museli jít s mačkami, kde jinde jsme všude byli atd. Protože vysokohorský vůdce je ve Francii profese a získání oprávnění je neskutečně náročné, většina vůdců se zná mezi sebou alespoň jménem a většina jich také vyrůstala někde v Alpách, kde jsme kdysi bydleli. Slovo tedy dá slovo a rychle najdete společné známé. Kluci se vyptávali, kde byli vůdci předtím a ten starší z nich, ctihodný šedesátník, řekl, že byli na Lonquimayi, a včera na Sieřře Nevadě, kterou pěkně došli až na vrchol, jedna báseň. "Ale dolů", řekl vůdce: "Dolů to byl děs. Nalevo v údolí jsme viděli, že to tudy někdo jel dolů, tak jsme si mysleli, že to byl někdo, kdo to zná...." Hvězdopravec a Sylvain trochu zrudli: "No děsný, kus jsme museli slaňovat, neměli jsme sedáky, taková pitomost vydat se takhle na blind, jak malí a přitom bychom měli být profesionálové! Nestačilo nám lano, tak jsme ho tam museli nechat! A bez sedáků jsme se spálili mezi půlkama!" "Ty stopy, to jsme byli my", prásknul nás nakonec Sylvain. "No tedy," řekl vůdce, když si vyslechl naši anabázi: "že jste udělali takovou pitomost, za to vás nechválím, ale že jste ji aspoň dělali na pitomosti vybavení, to chválit lze".

Od setkání na Llaimě jsme se s vůdci pak potkali znovu na Villarrice, kde jsme se společně dívali, jak tam v kráteru stříká láva, a následně jsme počítali, že se potkáme na Quetrupillánu. Quetrupillán je velmi málo navštěvovaný vršek, o kterém se jeden z horských vůdců, kterého jsme potkali před pár lety, vyjádřil slovy: "Lejno je to! Ten blbec Lena to popisuje v tom svém průvodci, pitomec, co ho to napadlo lézt do džungle na lyžích!" Protože nám ale bylo jinde řečeno, že vrcholek je pěkný, za zvědavých pohledů kupy dětí a jednoho prasete jsme navoskovali u Margot v Ruka Rayen lyže, a ráno už jsme si to drandili na výstup. A již na začátku jsme se nemohli ubránit srovnání se Sierra Nevadou. Les, coligue, cesta žádná, potoky v hlubokých stržích. Quetrupillán jsme postupně překřtili na Quel-trou-de-cul [ketrudku], slušně řečeno, "jaká to díra v pozadí", ale šli jsme a šli a okolo páté večerní jsme byli konečně nahoře a úplně sami. Výhled byl opravdu nádherný, i když celý den Lenovi za jeho nápad lézt na podobný kopec padala na hlavu jedna nadávka za druhou. Se setměním jsme byli vzorně u auta.

Cesta nás pak dál vedla na jih na vulkán Osorno. Jméno Osorno se postupně změnilo na Oserno, když se ukázalo, že celá sopka je pokrytá mokrým sněhem tak zmrzlým, že budeme muset skoro celý výstup realizovat s mačkami a že cesta dolů bude nápadně připomínat lyžování, jak si ho pamatuju ze svého dětství, a následně na Naserno. Naserno, protože pouhých 200m pod vrcholem přišel obrovský mrak, usadil se na nás a na vrcholku a nechtěl se hnout. Po chvíli čekání jsme se rozhodli pro sestup za pomoci GPS, a když jsme byli dole, Naserno si pěkně mrak z vrcholku sundalo a vyplázlo na nás jazyk: "Já vám dám drbat mě takhle mačkama po hřbetě!". Myslím, že tohle byla moje největší frustrace dosud.

Od Naserna jsme se rozhodli popojet na sever pod Puyehue a vylézt na Casablancu, na niž jsme už vylezli letos v srpnu. Sníh od té doby notně roztál a byl tak špinavý, že si s ničím nezadal se sněhem, jak si ho pamatuju ze zimní Prahy. Nebylo to ovšem smogem, nýbrž stále ještě soptícím Cordonem de Caulle. Cestou na Casablancu nám došlo, že popel z vulkánu jde přímo na nás a že vytváří zajímavé světelné efekty. Cestou dolů se ukázalo, že také poměrně účině zabraňuje tomu, aby sníh klouzal, a tak jakmile přestal být kopec prudký, museli jsme na lyžích šlapat dolů. Lyžování na vulkánech je někdy opravdu překvapující.

Následující den bylo ošklivě, a tak jsme ho proleželi v termálech. Večer mě kluci odvezli na letiště do Temuca, kde jsme si dali to nejhnusnější pisco sour na světě v letištní hale nápadně připomínající nádraží v jakémkoli českém maloměstě. Když kluci odjeli, seděla jsem ještě chvíli v čekárně na sledovala, jak lidé běhají s letenkami na kontrolu zavazadel ještě deset minut před odletem, jen houknou na letušku na přepážce"už je tu?", pak protetí rychle scannerem a šinou si to po letištní ploše k letadlu. Opravdu nádraží, řekla jsem si. Halu vytápěla kamna na dřevo, jejichž komínek vykukoval hned vedle letištní věže. Totální nádraží, pomyslela jsem si, a vykročila jsem směle do deště k letadlu, nedbajíc, že mi tečou louže do bot. Třeba to pomůže proti neznámým parazitům - tentokrát to tipuju na šatní vši -, kteří do nás opět někde nalezli, pomyslela jsem si, drbajíc se s elegancí horského vlka.

V Santiagu na mě čekalo léto a tři dny práce. Tím posledním je pátek, kdy zase naskočím do letadla a hurá zpět za Hvězdopravcem a Sylvainem na jih. Malé milé vulkány totiž ještě nekončí. V plánu je repete Antuca a "hotelu", a pak zasloužená MI Lodge a snad i Nevados de Chillán. Tak držte palce!

P.S. Fotky jsou zde.

Prach, prachy a prášky

2011-09-09T10:19:00.003-03:00

V úterý, ve středu a ve čtvrtek jsem v centru pro adolescenty v Lo Barnechei. Lo Barnechea je čtvrť velmi specifická, a to proto, že na rozdíl od ostatních částí Santiaga tu vedle sebe žijí velmi chudí a velmi bohatí. Když mluvím o velmi bohatých, myslím tím velmi bohaté, to, čemu se tu říká ve statistikách vrstva A, B a C1, tj. lidi s příjmem okolo mezi třemi a deseti miliony (či více) měsíčně (od cca 150 tisíc korun po půl milionu). Za ploty haciend připomínajících americké ranče tu stojí kabriolety a nablýskané džípy, po ulicích tu prakticky nikdo nechodí, neb všichni jezdí, a v nákupním centru La Dehesa klapou jehlovými podpatky evropsky vypadající paničky s perfektními účesy, perfektní postavou, perfektními nehty a perfektním psíčkem v kabelce. Na terase Starbucks pak pijou kafíčko s kamarádkami a nahlas hovoří o pletení, služebnictvu, dovolených a doporučených školách pro děti, školách, kde je školné bezmála i milion pesos za měsíc (tj. asi 40 tisíc korun). Občas dojde i na to, jak je jejich čtvrť nebezpečná, na to, který dům byl vykraden. Většina z nich proto volila Piñeru a pravici, která slíbila více policistů, více kamer a více trestů. Pak se paničky zvednou, nasednou do bouráku a jedou domů. Večer je nutné dojet na setkání do kostela, kde se připravují děti i rodiče na první přijímání, a tak je třeba si pospíšit, vybrat šaty pro děti a manžela, a pak dojet pro děti autem do školy.

Hned za velkým nákupním centrem začíná ale jiný svět.

Když sjedete z ulice Raul Labbe k centru pro adolescenty, kde pracuju, končí tu najednou silnice a zbyde jenom hliněná cesta, na níž obyvatelé ulice vytvořili hliněné retardéry. Cesta samozřejmě není rozdělena na hliněný chodník a hliněnou silnici, a tak se tu proplétají auta, psi, kočky, maminky s kočárky, děti na kolech, nákladní auta a adolescentní páry v tom, čemu se francouzsky výstižně říká joyeau bordel, "spokojený bordel". Domy tu jsou v lepším případě stará stavení z cihel, v horším z dřevotřísky a v nejhorším z vlněného plechu. Střechy jsou zatěžkané kameny a v zimě na ně jejich obyvatelé natáhnou velké igelitové plachty, aby do domu neteklo. Z provizorních střech tu a tam trčí komínek, ze kterého se tu a tam kouří. Tu a tam, protože topení je v Chile drahé. Nemyslete si ale, že to, kde pracuju, je slum! Domy mají čísla a ulice jména. Slum, campamento, je něco úplně jiného, tam jsou domky z toho, co se najde. Jedno takové campamento bylo odtud za hnědou smradlavou řekou Mapuchem, ale asi před rokem bylo nahrazeno nízkými paneláčky připomínající spíše buňky v jakých bydlí dělníci. I to je ale vývoj kupředu, alespoň tam teď teče voda a lidé mají elektřinu. Chilané jsou pyšní na to, že jde země kupředu a že počet campamentos klesá. V roce 2010 mělo být Santiago úplně bez slumů, zemětřesení ale vládě překazilo plány. Přesto se pomaličku situace lepší a campamentos ubývá. Lidé už mají kde bydlet.

Soused vedle asociace chová kozy na pozemku, kde je stavení ze dřeva, několik vraků aut a ani centrimetr čtvereční trávy. Pozemek je navíc v prudkém kopci, a tak kozám nezbývá, než se držet buď nahoře u plotu, který je ale blízko frekventované ulice Raul Labbe, nebo dole u cesty. Protože ale nahoře u Raul Labbe přeci jen zbývá pár stébel trávy, drží se kozy nahoře. Na začátku září se kromě koz na pozemku objevilo nejméně deset kůzlat. Kůzlata se ale v prudkém kopci nemohla udržet a nezadržitelně klouzala dolů. Soused tedy nakonec vyhloubil uprostřed kopce dolík a kůzlata do něj umístil. Dokud se nenaučí chodit, budou v dolíku, pak už se snad na stráni udrží.

A na nad tím vším ve větru povlává na cáry roztrhaná vybělená chilská vlajka. Za tento laciný symbol bych se normálně jako autor styděla, ale věřte, že vlajka tam opravdu je a opravdu je vybělená a roztrhaná. Čímž chci naznačit, že jakékoli další věci v článku, které by mohly vypadat jako laciná klišé, jsou věci reálné a s nimiž jsem se nějakým způsobem opravdu setkala.

Když čekám na pacienty, a ti nejdou, což je v Chile docela častý případ, zvlášť, když vysvitne sluníčko, nebo naopak prší, nebo je moc zima, nebo moc horko, stoupnu si k oknu ordinace a pozoruju cvrkot. Pod okny je obchůdek, který patří důstojně vypadající zavalité paní v typicky chilské zástěře. Prodává se tam všechno, co může potenciálně kolemjdoucí potřebovat. Sušenky, nanuky, zelenina, toaletní papír, salámy, sešity, léky, avokáda, chleba a kdo ví co ještě. Kolemjdoucí se zastavují a ve čtvrtečním odpoledni kupují pytlíky sušenek nebo nanuky. Pouliční psi se nenápadně potulují okolo obchůdku udržujíce uctivou vzdálenost určenou délkou koštěte zavalité paní prodavačky a sugestivně vyprovázejí nakupující na jejich cestě z obchůdku.

Vedle obchůdku je cihlový starý dům, na nějž je přilepen dřevotřískový přístavek a několik dalších přístavků z vlnitého plechu. Ani po půl roce sledování se mi nepodařilo spočítat, kolik lidí v něm vlastně bydlí a kdo je kdo. Jisté je, že se do něj odpoledne vrátí několik školáků v uniformách. V uniformách místních veřejných škol. Školáčci v nich vypadají roztomile, s barevnými batohy na zádech nesou celý ten náklad vědomostí domů a rodiče jim doma říkají, musíš se učit, aby z tebe něco bylo, podívej se na mě. Nebo jim neříkají nic, kdo ví. Jisté je jen to, že se tihle školáčci můžou učit jak chtějí, ve státní škole ale nikdy nestihnou probrat všechnu látku, a tak pokud jim rodiče nezaplatí doučování, nikdy nebudou mít u státní maturity dost bodů na to, aby mohli jít na univerzitu a navíc aby měli nárok na stipendium. Maminka je služka, tatínek alkoholik, vychovává mě babička, říkají mi moji pacienti tak často, že se mi mezi sebou začínají všechny ty příběhy motat dohromady.

Dům hlídá depresivně vypadající německý ovčák a z komínku se nekouří prakticky nikdy.

Vedle, v domě ze dřeva a plechu, bydlí početná rodina s asi rok a půl starým chlapečkem. Chlapeček se občas s lahvičkou v ruce potuluje nejistým krokem batolete před vrátky. Ví, že je nemůže zavřít, dokud nezažene zpátky psy, tj. černého podvraťáka, který je stejně velký jako chlapeček, a bíločerného psa typu smeták, který je přeci jen o něco menší. Černý pes je ale tvrdohlavý a občas se vzepře a do vrátek nechce, i když ho batole tahá za obojek, co mu síly stačí. Dneska se ale chlapeček zamyslel, a nakonec psa obešel a začal ho cpát do vrátek opíraje se do psových zadních partií, jako když před sebou tlačí auto. Pes byl tímto vynálezem evidentně tak zmaten, že metoda nepochopitelně zafungovala.

O něco později přišel před domek pán v kapuci, s těžkým pytlem na zádech, a posadil se na kámen před vrátky. Z vrátek pomalu vyšla paní s malou holčičkou a zase ono batole s lahvičkou. "Ahoj!", řeklo pánovi, který ho zcela igonoroval. "Ahoj!", opakovalo batole. Pán nic, seděl na kameni a kouřil. "Ahoj, ahoj, ahoj!", spustilo batole. Pán se ani nehnul. Batole to tedy vzdalo a vydalo se na obhlídku doprostřed prašné cesty. Z vrátek se vyloudá další paní, o níž vím, že je maminka batolete, přejde cestu k mamince holčičky, zapálí si cigaretu a obě se dají do řeci opírajíce se o zaparkované auto. Batole se vrátí do domu a přinese si tříkolku. Chlápek právě dokouřil a rozhodne se přejít cestu, aby se také opřel o auto a dal kus řeči s maminkami. Pytel se mu ale po dvou krocích zdá moc těžký, odloží ho tedy uprostřed cesty a dalších pár kroků k maminkám udělá křepce a bez zátěže. Zatímco batole nasedlo na tříkolku a zkouší se odrážet, přičemž ale zůstává stále na místě, holčička hledá poklady v prachu na okrajích cesty. Po chvíli se jí chce na záchod, a tak si prostě stáhne kalhoty a vyčurá se. Pes typu smeták to přijde očuchat. Maminky kouří a povídají s pánem. Zprava přijede opráskaný náklaďáček, který potřebuje projet. Maminka batolete bafne synka i s tříkolkou a přitiskne se blíže k zaparkovanému autu, nedbajíc, že náklaďáček se bude muset protáhnout těsně vedle nich. Vyčuraná holčička je mimo dosah své maminky, ale zřejmě se předpokládá, že je dost inteligentní na to, aby nevběhla pod auto, a tak maminka klidně konverzuje dál. Pánovi s pytlem se nechce pytel odklízet z prostředka cesty, a tak se tváří, jako že nemá s pytlem nic společného. Řidič náklaďáčku se tedy pokusí pytel objet zprava, ale protože nemá příliš ponětí o tom, že jeho náklaďáček je nejen široký, ale také dlouhý, zadní kola stojící pytel shodí a přejedou. Řidič si toho ani nevšimne a jede dál. Majitel pytle zanadává a jde přejetý náklad odklidit. Maminka holčičky začne zuřivě někomu nadávat do telefonu, že je neschopák, že mu přece říkala, kde je a kde že vězí. Batole zatím sebere nově vypadající blýskavou prázdnou plechovku od piva, která se válí na okraji cesty, a zálibně si prohlíží její třpyt. Po deseti minutách přijede Chevrolet, stejně blyštivý a čistý jako ona plechovka od piva. Maminka holčičky mu na pozdrav hodí tašku na přední sklo a spustí: "Ty vole, kdes byl, sem ti řikala, že tě čekam tady, ty hovado, jak dlouho na tebe mam čekat, tady čekam jak debil, ty vole!" Pán s přejetým pytlem bez jediného slova hodí náklad do kufru a sedne si na přední sedadlo, maminka bafne holčičku a za dštění nadávek si sedne dozadu s holčičkou na klíně. Chevrolet, nepochybně koupený na dluh a aby se vidělo, protože jak jinak vysvětlit, že ho má někdo, jehož plat může být maximálně něco okolo 300 000 pesos (tj. asi 11 000 korun) za měsíc, se odkodrcá po cestě, maminka batolete zajde do vrátek a batole běží za ní, natahující k ní ruku s plechovkou, ale maminka si ho nevšímá. Pes typu smeták zaběhne za nimi, batole počká a zavře za ním vrátka, pečlivě omotávaje řetez se zámkem mezi plaňkami. Řetěz je tak vysoko, že se batole musí natáhnout a pustit plechovku, ale evidentně ví, že vrátka je nutné pořádně zavřít. Po cestě chodí dál adolescentní páry, toulaví psi, sousedka z kamenného domu jde do krámku telefonovat, školáci se vrací ze školy a všechno je, jak má být.

Nebo jak to v Chile chodí. Obrovské bohatství na jedné straně, velká chudoba na straně druhé, vláda, která něco dělá, ale není to vůbec dost, děti, které rostou jako dříví v lese, i děti, které mají velké plány, rodiče, kteří se stali rodiči, když byli sami ještě děti, babičky, které vychovávají svá vnoučata, protože rodiče pracují, babičky, které jsou v mém věku, paničky s perfektními vlasy, které se v neděli modlí v kostele za zdraví svojí rodiny, matka, která ráno vstává brzy, aby vystála mnohahodinovou frontu ve zdravotním středisku a dostala tak schůzku s doktorem ještě tento měsíc, puberťáci v uniformách luxusních škol, kteří tráví odpoledne v nákupním centru a utrácejí kapesné vyšší než plat jejich služky a kterým do kabinky nosí oblečky stejně staré pubertální prodavačky, jenž jdou do nákupního centra pracovat po skončení vyučování, aby měly peníze třeba na telefon, další panička s obrovskou černou Toyotou Runner, jíž doktoři na klinice řekli, že má rakovinu prsu, aby jí mohli udělat celou sérii vyšetření a shrábnout za ně peníze, vyšetření, která se ukázala negativní, otcové, kteří se víkend co víkend spijí do němoty a jdou na fotbal, paničky na jehlových podpatcích s antedepresivy na nočním stolku, pánové v kvalitních oblecích, kteří obědvají s obchodními partnery v luxusních restauracích nechávajíce hlídat svá auta starci, jejichž důchod jim nedovoluje zůstat doma, a tak sedí na parkovištích před restauracemi a hlídají za to, co jim kdo dá, v Lo Barnechei žijí vedle sebe ti nejchudší a ti nejbohatší, jako dva světy. Dva světy, které se prolínají, ale jen málokdy se skutečně potkají.

Hejno andulek, co dělá jaro

2011-09-06T00:33:00.007-03:00

Poté, co jsme se vrátili z jihu, co jsem oslavila další uplynulý rok života a krátce na to také vykročení do již osmého roku pobytu mimo českou hroudu, se zase dostavila rutina, přerušovaná jen tu a tam významným mrkáním mailů či esemesek s reklamami na plastickou chirurgii, který mi k mým narozeninám nepřestává posílat Clínica Santa María. Asi jsem jim tam při návštěvě jejich skvělého specialisty na svrab nechala svá osobní data a nyní mi přicházejí sympatické vzkazy na téma "proč se necítit znovu mladě?" (které mě mladě rozhodně cítit nepřimějí) navrhující mi tu nějakou tu liposuksičku břišních partií, tu nějaký ten lifting a sem a tam i zvětšení objemu hrudníku. Jestli jsou jejich speciální plastičtí chirurgové takoví specialisté jako specialista na svrab, zavání to liposukcí hrudníku s následným zvětšením břišních partií a liftingem vaší peněženky, pomyslím si, nazuju kecky adýdasky a už si to běžím na San Cristóbal, ačkoli riskuju, že nakonec budu potřebovat ze Santy Maríe přinejmenším kardiologa. Já mám ale dobré srdce, jak mi mile řekla jedna kolegyně, a i ve svých čtyřiatřiceti občas předběhnu v kopci nějakého toho chilského cyklistu. Samozřejmě to není tím, že bych běhala rychle, ale tím, že v Chile je sport sociální záležitost. Víkendoví sportovci tedy pomalu šlapajíce do pedálů živě konverzují, zastavují v každé zatáčce, aby udělali foto, a hlavně, hlavně se nechtějí nespolečensky spotit. Občas nějakého toho cyklistu svým funěním za kolem vyděsím, občas nějakého břichatého pána s mužskou pýchou donutím, aby přidal do pedálů, a několikrát jsem byla dokonce dotázána: "Ty jsi fakt celou cestu běžela? Odkud prosím Tě jsi?". Z Čech, z tělocviku jsem měla vždycky dvojku a tisíc pět set jsem odchodila s partou tlouštíků za posměchu celé třídy. Jedno mě to všechno ale naučilo. Přemáhat se, a tak je ze mě nezničitelný starý traktor diesel, jak říká Sylvain. A tak jsem nakonec zaběhla celý první jarní výběh, ačkoli to po lenivé zimě nebylo vůbec jen tak.

Protože tu, vážení čtenáři, máme jaro. Rozkvetly mimózy, žlutě, aloe, červeně, a ovocné stromy, bíle a růžově. Na palmě před Hvězdárnou se usídlilo hejno andulek a vyvádějí hůř než početná chilská rodina. A ve čtvrtek večer jsem si elegantně vyšla do kina v šatech a balerinkách. Nic naplat, sluníčko je zase naše!

Jaro zavání tak trochu jarním úklidem. U nás doma se tedy nic podobného nechystá, ale zato Hvězdárnu se rozhodli vymalovat. Chodbami se tedy pomalu začali ploužit dělníci v oděvech celých od barvy a asi po týdnu se na zemi v prvním patře objevily na zemi i noviny. Jeden z dělníků mi byl povědomý a hned jsem si vzpomněla, kde jsem ho viděla. No samozřejmě, vídala jsem ho celou zimu pravidelně, když malovali asociaci v Lo Barnechey. Vídala jsem ho, když jsem tři týdny nemohla do našeho boxu pro psychology o cca devíti metrech čtverečních, protože ho malovali. Když se z prostředního do vrchního patra muselo chodit týden venkem, protože malovali schodiště. "Vsázím se, že hotovo bude na Vánoce", řekla jsem Hvězdopravci, který přiznal, že za prvních deset dní viděl malíře hlavně pochodovat sem a tam po zahradě s kyblíky barvy. Poté, co se na zemi před Hvězdopravcovou kanceláří objevily noviny, netrvalo ani pár dní, a skutečně se začalo malovat. Když jsem tedy vyrazila z kanceláře, kde jsem byla pro klíče od Batmobilu, málem jsem srazila chlapíka na štaflích, který právě štětečkem maloval roh s tak dojemnou přesností a pečlivostí, že by si nezadal ani s Pamukovými malíři miniatur nebo dekoratéry čínského porcelánu. Do práce si spokojeně hvízdal a Hvězdopravec při pohledu na zbylých desítek a desítek metrů čtverečních stěny chodby prvního patra, které se ještě štěteček vůbec nedotknul, jen ucedil srkz zuby: "To se musí vidět, to se nedá popsat". Kromě chodby se ten den také vystěhovávala z důvodu malování vedlejší kancelář. Bylo v ní najednou asi pět dělníků, a ten, který z ní vycházel, vynášel právě ven obrázek vesele zpívaje: "El cuadrito, que bonito..." (obrázek, jak pěkňoučkej). "Na Vánoce", řekla jsem Hvězdopravci na rozloučenou a šla jsem hledat Batmobil na parkoviště za nespokojeného vřeštění andulek.

Doma naštěstí nic malovat nepotřebujeme, protože máme betonové stěny a betonovou podlahu, což je neuvěřitelná výhoda. Potřebujeme ale umýt okna a nechat vyměnit rolety. Rolety v našem bytě byly jediné z celého domu, které loni při stěhování zvenčí vypadaly funkčně, ale během zimy se ukázalo, že tomu je tak proto, že je majitelé a předchozí obyvatelé bytu vůbec nepoužívali. Během zimy se roletám buď přetrhaly šňůrky, nebo se rolety nalepily na sklo oken tak důkladně, že při odlepení na skle zanechaly všechen black out povrch, a v některých případech se dokonce stalo obojí. Tatínek Jean v rámci konání dobra pak zakoupil silikonový sprej, že ho na okna nastříká, aby se rolety přestaly lepit, ale nakonec se spokojil s tím, že nám doporučil, ať sprej nastříkáme sami, aniž bychom, zdůraznil, vdechovali jedovaté výpary onoho spreje, které jsou velmi špatné pro plíce. Protože chci, aby přes okna bylo stále ještě, navzdory všemu ulpělému smogu, trochu vidět, nápad se sprejem jsem zavrhla, neb se mi zdálo, že silikon bude také trochu špatný pro oči.

Vrátní mi už od poloviny zimy důsledně a sugestivně navrhují, že můžou okna umýt, a já přemýšlím, zda se mám do podobného podniku pouštět. Přeci jen jsme v osmém patře a okna se, jak je v Chile zvykem, dají umýt pouze zvenku. Již v našem předchozím bydlišti jsem ale viděla, jak uklízečky běžně stojí na venkovní římse, je-li alespoň trochu široká, a myjí okna zvenku, či se umně vyklánějí, jednou rukou se opírajíce o úzkou římsu a druhou drhnouce okno. V druhém patře se pak okna myjí jednoduše ze žebříku, který se opře o stěnu domu. Ale v osmém? Uvidíme, říkám si, ale nejspíš až poté, až přes okna neuvidíme. Do té doby se mi nechce riskovat životy. A konec konců, za chvíli je tu léto, okna se budou dát otevřít dokořán a...uvidíme.

S jazykem na vestě, jak při běhu na San Cristóbal, běžím poslední týden a půl na metu Fiestas Patria, na výročí nezávislosti. To je doba, kdy se Chile zastaví, malíři složí štětce, nad Santiagem se začne místo dýmu z aut vznášet dým z grilování a Batmobil vesele zařehtá při výjezdu na cestu na jih za malými milými vulkány. I když, kdo ví, možná se Chile zastaví dřív, neb spory o vzdělání nadále trvají a předminulý týden byla dokonce dva dny stávka. Hodně lidí sice stávkovat nemohlo, protože riskovalo vyhazov z práce, nebo prostě proto, že si nemohlo dovolit přijít o peníze za pracovní den, ale i tak bylo Santiago celou středu a čtvrtek prázdné jak v nedělním ránu. Horlivě se diskutuje o tom, co bude se školním rokem, protože mnoho škol je ve stávce už dva nebo tři měsíce. A já jsem se dozvěděla další zajímavou věc. Naši univerzitu, stejně jako ostatní soukromé univerzity (v Chile je pouze jedna státní univerzita, a ta je navíc stejně drahá jako soukromé) za stávku rozzlobení rodiče udali na linku pro ochranu spotřebitelů. Jak to? No přece proto, že v Chile je vzdělání zboží, a když s ním tedy nejste spokojeni, udáte to kam? No přece těm, co chrání spotřebitele, kdo se stará o to, aby služby byly kvalitní. A tak jako nás úředníci chránili, když nám servis Nissanu zničil pneumatiku, nebo jako by vás chránili, když najdete špendlík v rajském protlaku, titíž úředníci se starají také o to, aby univerzity učily, co slibují ve smlouvě. Mám pocit, že do této podoby dovedený kapitalismus si v ničím nezadá s absurditou toho, co jsme žili za socialismu.

A to je pro dnešek všechno. Mějte se pěkně a nezoufejte, že přichází podzim, alespoň nemusíte provádět jarní úklid! Ten vás zase čeká až na Vánoce, a do těch přeci jen ještě zbývá pěkných pár tahů štětcem!

Guanaco, lama, Llaima a konečně Mařenka

2011-08-24T17:22:00.014-03:00

Jestli si dle titulu článku myslíte, že jsem pod vlivem mařeny, jak se alespoň za mého mládí říkalo marihuaně, moc se pletete. Jen jsem se snažila nějak do jedné věty sestavit kopec událostí posledních dní.

A když jsme u kopce, začněme tedy Llaimou. Minulý týden jsme se s Hvězdo- pravcem a Batmobilem Pathfinderem vydali po Rutě 5 na jih, abychom v Puerto Montt, tisíc kilometrů od Santiaga, vyzvedli tatínka Jeana a milenku Marii, kteří tam doletěli z jejich výletu po Patagonii. Tisíc kilometrů za den, navíc po dálnici oplývající hojně chodci, cyklisty, slepicemi, kravami, ovcemi a tentokrát dokonce i jedním autem jedoucím pomalu v protisměru v odstavném pruhu, je přeci jen fuška, a tak jsme se rozhodli zastavit se na noc u jurodivého podivína Emilia. Kromě kopce Llaima tam na nás čekal také kopec vynikajícího kuskusu, který pro nás udělala Farida. Llaima je sopka, kterou se nám několikrát nepodařilo zdolat, a to z různých důvodů. Tentokrát se stalo, že Batmobil měl ráno jedno kolo prázdné a oprava nás zdržela natolik, že jsme se pod Llaimu do lyžařského střediska Las Arauca rias dostali až kolem jedné. Rozhodli jsme se tedy využít přiblížení se vrcholku vlekem, za což by nás ortodoxní skiaplinisté jistě okamžitě zbavili tuleních pásů, ale alespoň jsme mohli vidět, že na vleku k Llaimě vedoucí na rozdíl od minulé zimy nechybí většina kotev. Loni jsme viděli jen jezdící navijáky a frontu lyžařů vyhlížející jeden z asi deseti navijáků, který stále kotvu měl. Dobří jsou, Chilané, říkali jsme si, v létě to opravili. Když tu jsme vyjeli nahoru a naše kotva se jako na potvoru nechtěla navinout zpět a už si to šinula dolů poskakujíc na sněhu. "Uřízni to, prostě!", zavolal vlekař na kolegu, který zevloval opodál, a ten hbitě vytáhl nůž a kotvu uříznul. A vysvětlení, proč kotvy na konci zimy chybí, bylo na světě.

I tak nám ale kvůli chybějícímu času nezbylo než skončit výstup na úplně stejném místě jako loni, protože slunce začalo pomalu ale jistě zapadat. Dolů jsme si to ale sjeli neuvěřitelně lehkým andským prašanem, ve kterém se lyžuje úplně samo, v zapadajícím slunci byl sníh úplně modrý a Llaima za námi rudá, a tak nám ani nevadilo, že budeme muset přijet ještě jednou.

Druhý den jsme kolem kouřícího Cordonu del Caulle, z jehož výbuchu byl neprávem obviněn vedle ležící vulkán Puyehue, dojeli do Puerto Montt, naložili tatínka Jeana a milenku Marii a mohlo na nás být zase vykonáváno nějaké to dobro. Milenka Marie to celé pozorovala skrz hledáček svého fotoaparátu, ve kterém skončily i takové lahůdky jako obrázky exkrementů nejrůznějších živočichů. Tatínek Jean zatím pokračoval ve sdělování svých návodů na to, jak správně žít a doháněl Hvězdopravce k šílenství tím, že nad každým haněným nápojem či potravinou skončil na konec tím, že začal onu věc, kterou si některý z nás hříšníků objednal, ochutnávat, či začal navrhovat, aby si s ním jídlo někdo vyměnil. Naše celkové ignoranství vůči jeho radám pak obvykle shrnul lakonickou větou "nikdo není prorokem ve své vlastní zemi" a dobro konal dál.

Projeli jsme ostrov Chiloé, a zase jsme se vrátili k Puyehue, protože tatínek Jean i milenka Marie trvali na tom, že musí kouřící sopku vidět. Milenka Marie sice trvala také na tom, že musí vidět miniaturní primáty, kteří na Chiloé žijí, ale neviděla z nich ani exkrement, a tak jsme se jeli podívat na čmoudíky Cordonu del Caulle. Kouřilo to pořád pěkně a řeky blízko vulkánu byly plné tzv. kamenů ponce, lehoučkých jako tvárnice, které plavaly na hladině. Kouř jsme s Hvězdo- pravcem mohli pozorovat také z vulkánu Casablanca, kam jsme se jednoho slunečného dne vyšplhali na lyžích. Opět to byl úžasný sjezd, kdo nezažil andský sníh nepochopí. I takový neumětel jako já vytvářel na stráních půvabné vlnovky a navíc nám zbylo ještě trochu času, abychom den skončili lyžováním v lyžařském středisku. "Máš bezva batoh", řekl na konci dne vlekař, který nás pozoroval během několika sjezdů, Hvězdopravci. Nevím, co tím jako chtěl říct.

Z Puyehue jsme jeli zase k Emiliovi, zkontrolovali jsme, že jeho jáma, kde buduje žumpu, je od léta pořád plná vody jak hrob svaté Ludmily - Emilio řekl, že si v jámě možná raději zřídí žabí farmu - a pak jsme se vydali do Termas de Chillán, abychom tatínkovi Jeanovi a milence Marii ukázali naši oblíbenou M.I.Lodge a tamní vulkány. To už jsme měli auto plné kamenů, kostí, částí rostlin, škeblí, to vše v čele s tulení lebkou a ohlodanou lamí hlavou, úlovky to milenky Marie. Jen asi metr a půl vysoký, desetikilový kaktusový kmen zůstal v předchozích týdnech na severu Chile na letišti, a to jen proto, že bylo jasné, že jí ho nevezmou do letadla. "To je jen tím, že jsme neměli dost času vyjednávat", řekl tatínek Jean.

Pondělí bylo dnem návratu do Evropy. Nebylo ani zemětřesení, ani vítr špatným směrem, ani sníh, a tak oba dva odletěli i s lamí hlavou a ostatními suvenýry. Batmobilem, jehož barva je opět pod nánosem špíny úplně nerozeznatelná, jsme dojeli domů a na mě tam čekala zpráva, že Mařenka je konečně tady. Moje první neteř. A ještě ke všemu v den mých vlastních narozenin. Nejspíš Brašuleho pokus zbavit mě tak na doživotí dárků k narozeninám ve svůj prospěch, ale stejně je to krasavice.

A tak už víte, kde se vzala lama, Llaima a konečně Mařenka, ale nevíte ještě nic o tom, co v tom všem dělá guanaco. Guanaco je typ lamy (respektive, těhle zvířat s dlouhým krkem jsou čtyři druhy: guanaco a vicuña jsou divoké, zatímco lama a alpaca domácí). Guanaco jsou známé tím, že značně prskají. A kde že jsem v Santiagu viděla guanaco? Přímo na Alamedě! Guanaco se totiž říká také obrněným vodním dělům chilské policie. A prskají pěkně a čím dál tím víc. Boj o chilské školství je opravdu bojem a nyní máme dva dny generální stávku, v ulicích rostou barikády a lidé večer tlučou zlostně do kastrolů co to dá. Protesty se rozšířily po celém Santiagu a na tomhle videu můžete vidět například policejní guanaco v chudé La Granje. Jistě chápete, proč se mi v tyhle dny nechce moc ven. Každopádně je to ale celé tak rozjeté, že myslím, že revoluci by nezabránila ani celá ZOO.

A tak vám přeju, ať si užijete ještě zbytek léta - sluníčko každým dnem nakukuje víc a víc sem k nám - zatímco my si ještě koncem září snad užijeme trochu andského sněhu. Hvězdopravec už několik dní nedělá totiž nic jiného než že vypracovává systematický plán zdolání všech vulkánů jihu během volna na dny nezávislosti. Jen si klidně čmoudi, Puyehue, však my se ti podíváme do kráteru!

P.S. Všechny fotky jsou zde.

Y va a caer.... aneb Padni komu padni a o tlučení do kastrolu

2011-08-05T11:08:00.025-04:00

"Y va a caer" - a padne! je pokřik, který lidé volali na konci Pinochetovy diktatury. Co na tom, že diktatura se místo spadnutí spíše skutálela dolů, protože Pinochet zůstal ještě osm let šéfem armády, což je v Chile na státu nezávislá moc. Armádě tu nevelí prezident, jako je tomu v evropských demokraciích, nýbrž jakýsi generál, který - zjednodušeně - , když toho má dost, prostě pošle vojáky do ulic a nastane vláda vojenské junty, jak to zažila asi každá latinskoamerická země. Jesliže tedy v roce 1989 padla diktatura a zase se smělo vycházet na ulice i po setmění, Pinochet byl stále přítomen a většina lidí měla strach, co bude, kdyby nastaly změny příliš velké. O zvěrstvěch napáchaných za dob diktatury, o mučení, o desaparecidos, zmizelých lidech, se mluvilo stále jen šeptem. Dodnes se mluví jen tak rychle, na půl úst a především v bohatých čtvrtích vám klidně někdo řekne, že se jednalo jen o "oběti reformy", neb se země zmítala za Allendeho v příliš velkém chaosu, nebo že zprávy o mučení jsou pouhými výmysly. Jedna z našich profesorek, která je v celé psychoanalytické společnosti známá svým hrdinstvím, protože během diktatury systematicky pracovala s lidmi, kteří se vrátili z Pinochetových lágrů, za což jí hrozil podobný osud, po pádu diktatury pomáhala při zakládání programu Prais zprostředkovávající psychologickou pomoc rodinám obětí diktatury a přeživším obětem samým. Vyprávěla nám, jak je pro mučené oběti diktatury komplikované moct zpracovat svoji zkušenost, když se veřejně nikdy neobjeví slovo "mučení". Psychická desintegrace někoho, kdo prošel, a často opakovaně, tak traumatickou zkušeností, je zkrátka tak velká, že onen člověk potřebuje slyšet, že to, co se dělo, bylo zvěrstvo, bylo mučení, bylo v rozporu s lidskými právy. Přesto se dodnes o tom všem mluví jen tak potichu. Dvacet let po pádu se do televize dostal poprvé seriál, který se týká témat diktatury, a byla z toho velká polemika (pamatujete si, jak se u nás hned po revoluci natočil Tankový prapor a kdo ví, co ještě? V Chile to trvalo dvacet let!). Minulý týden jsme se dostali k tomuto tématu s kolegy z univerzity. Proč se o diktatuře v Chile nemluví?, ptali jsme se.

Zkuste se zeptat jakéhokoli Čecha, jaké to bylo za komoušů, a každý vám ochotně bude vyprávět, dokud ho nezastavíte. Naopak, spousta z nás měla a má možná potřebu svědčit o tom, jaký je socialismus nesmysl. Pamatuju si, jak když jsem poprvé skutečně a naplno vytáhla paty ze své země, měla jsem pocit, že všem musím o našich zkušenostech z druhé strany opony říct, aby neudělali stejné chyby. Když říkám skutečně a naplno, nemyslím tím ani dovolené v zahraničí, ani měsíční stáž v Paříži, kde jsem většinu času strávila s dvěma dalšími Čechy. Myslím tím svůj Erasmus, půl roku se studenty z jiných zemí. Pamatuju se na naše debaty trvající až do druhého dne do poledne, kdy moje kamarádka a Radka já vysvětlovaly, jaký je komunismus nesmysl, a naproti nám sedící Katalánky Sylvia a Elena, Italové Miguel (který byl mimochodem napůl Chilan), Felipe a Ezio a Řekyně Katalina a Madeleine mluvili o tom, že volný trh to také všechno nezachrání a že liberální není nutně "svobodný", a mně pořád nešlo do hlavy, jak je možné, že se mi všichni tihle mí kamarádi podobají tolik, až na to, že nechápou, že volit vlevo je přece nesmysl, to je přece chtít státní totalitu. Inu, můj Erasmus v Toulouse byl skutečné prozření po všech stránkách, ne nadarmo říkal Jan Ámos, že by člověk měl strávit rok cestováním (čímž jistě nemyslel chaotické okukování kostelů a dalších památek, kterým je cestování dnes), aby se skutečně vzdělal. Kromě setkání s lidmi, kteří vyrostli ve svobodné společnosti, která ono blaho kapitalismu zažívala už spoustu let, jsem se setkala také s buržoazní vědou psychoanalýzou, která mi dopředu přišla jako veliký nesmysl a které jsme se s Radkou smály jako co to ti Francouzi říkají za nesmysly, prý Oidipovský komplex a kastrace, taková hloupost, tvrdit, že chlapeček miluje svojí maminku a bojí se, že tatínek mu uřízne to, víte co! Báchorky! I po revoluci je nejspíš v Čechách psychoanalýza příliš buržoazní, nebo možná příliš náročná na studium, každopádně o ní studenti (a možná i někteří učitelé) psychologie neví ani zbla, kromě absurdních stokrát přežvýkaných a obsahově zcela vyprázdněných schémat. Inu, abych to celé shrnula, podívejte se na mě devět let poté. Je ze mě levičák (což prosím neznamená, že volím ČSSD nebo dokonce komunisty - v Čechách nemá politická orientace stran moc co dělat s tím, co proklamují) a učeň psychoanalýzy.

Ale zpět k mojí otázce. Proč se v Chile o diktatuře nemluví? Myslím, že je to kulturou, lidé tu neradi mluví o sobě, řekla jsem, pořád se bojí, co si druhý myslí, nedůvěřují, a kolegové přisvědčili. Je to i tím, že je to zkušenost tak traumatická, že je těžké o ní mluvit, jako se v Evropě nemluvilo dlouho o holocaustu, řekla Nydia. Ale je to i tím, že lidé neví, co mají říkat, není žádný oficiální diskurz, lidé se bojí mluvit. Je to i tím, že vládnoucí a bohaté vrstvy často s diktaturou kolaborovaly. Podívej se, kolik je ve vládě bývalých tváří diktatury! Moje generace se pořád ještě bojí, že když se bude mluvit moc, vytáhnou zase milicos, jak se hanlivě říká armádě, na Monedu, řekl Hernán, kterému je něco kolem čtyřiceti. Moje generace si pořád myslí, že demokracie je křehká a že je třeba ji chránit. Moje dcery už si to nemyslí, proto jsou teď ty protesty. Mladí se nebojí, už se v demokracii narodili, nemají strach, proto se nebojí manifestovat.

Proto jsou manifestace volající po reformě chilského vzdelávacího systému, které Chile od konce května zažívá, skutečným překvapením a zároveň obrovskou událostí. Je to první velká zkouška chilské demokracie a jde to tak nějak všelijak. O tom, proč se protestuje, jsem psala zde. Psala jsem o tom, že oficiální média jsou v rukou mocných (ne nadarmo je Piñera přezdíván "latinskoamerický Berlusconi"), a proto z manifestací přinášejí především obrázky několika skupinek anarchistů vrhajících Molotovovy koktejly. Psala jsem o tom, že se na manifestace bojím chodit, protože policie prostě neváhá použít slzný plyn a vodní děla, aby zjednala pořádek. Psala jsem i o tom, že mnohé školy se ocitly zablokované studenty, kteří se v nich zabarikádovali, aby dali najevo svojí nespokojenost. Když bylo zablokováno asi 200 středních škol, ministr školství přišel se šalamounským řešením posunout zimní prázdniny dopředu, takže vyhlásil, že prázniny nebudou začínat v polovině července, nýbrž už od středy 29.6., v naději, že studenti na prázdniny školy opustí a celý odpor se tak zlomí. Studenti ale v odpověď na podobně neslýchanou věc zřídili v zimním Santiagu improvizované "pláže", kam se i v kabátech rozplácli na ručníky schovávajíce se pod barevnými deštníky před dešťovými kapkami, a odpor trval dál posílajíce tak jasné sdělení, že studenti neprotestují proto, že se jim nechce se učit, nýbrž proto, že jejich budoucnost je velmi nespravedlivým vzdělávacím systémem skutečně ohrožená. Vedle pravidelných čtvrtečních manifestací, jichž se účastnilo až 150 000 lidí, proběhly další "alternativní" akce, jako například besatón, půlhodinový polibek před La Monedou. Piñera nakonec odvolal ministra školství, povolal nového a nabídl provést jisté změny. Změny, které jsou druhou stranou brány jako nedostatečné. Volá se, že vzdělání v Chile je drahé, volá se, ať se sebere 10% státního příjmu, který má garantizovaný armáda ještě od dob diktatury a ať se ony peníze dají na vzdělání. Volá se y va a caer, y va a caer, la educación de Pinochet.

Vláda téhle mladé demokracie má demokracie právě dost a když zástupci studentů - mezi kterými jsou profesoři univerzit i politici - odmítli návrh jako nedostatečný, další manifestace zakázala. Nebo spíš po chilsku nepovolila. Ministr vnitra se dokonce nechal slyšet, že teď přišel návrh, tak se s povolováním manifestací skončilo, za což sklidil kritiku od veřejnosti: v demokracii se přece s manifestacemi takhle nekončí! Záminkou k nepovolení bylo, že je pak Santiago neprůjezdné, když se zavře Alameda. To, co se dělo včera, byl ale dosud největší bordel (jiné slovo mě nenapadá), který Santiago zažilo. Vláda se totiž rozhodla, že když je demonstrace nepovolená, bude dobré už preventivně poslat do ulic 1000 těžkooděnců s vodními děly, plynovými bombami a obušky s úkolem každé počínající shromáždění rozprášit. Podrobný popis i s fotkami přinesl například El cuidadano, alternativní deník, který pokrývá události, o nichž oficiální média mlčí, a jehož úroveň (jazyková i novinářská) je o pár pater vyšší než úroveň La Tercery a podobných. Já jsem naštěstí použila metro jenom ráno, takže jsem se nadýchala plynu jen jednou, a vyvstala mi otázka, jak to dělají v tyhle dny astmatici, staří lidé nebo těhotné ženy, protože plyn je nejen tak silně iritující, že i zdravý člověk má problém dýchat, ale je také silně abortivní. Vládě je to ale evidentně jedno, takže policisté rozprašovali, co se dalo, a to od Centra až po Providencii a Ñuñou, stačilo, aby se někde objevila skupina protestujících, a Santiago bylo úplně ochromené. Zatčeno bylo 847 lidí a oficiální čísla říkají, že bylo také zraněno 90 policistů "zatímco zraněn nebyl žádný manifestující". El cuidadano ale přináší zprávu o tom, že do zraněných se počítá například i zraněný číslo 29, který si poranil prst, a musel být ošetřen. Když vidím obrázky z centra, je mi jasné, že "žádný zraněný manifestant" je v tomto případě pitomost, neb si jistě někdo z těch, kteří byli policií zbiti, také poranil alespoň prstíček.

Většina lidí se samozřejmě podobným střetům snaží vyhnout, ale je rozhodnutím vlády o nepovolení žádné další manifestace a potlačení jakýchkoli protestů šokována. A na to, aby vyjádřili svoji nespokojenost mají Chilané originální způsob: cacerolazo, veřejné tlučení do kastrolů. Tento způsob prostestů pochází z doby americké blokády Allendeho vlády (nikoli z dob diktatury, jak chybně uvedly některé internetové deníky, například zde - představa, že by za Pinocheta mohli lidé volně protestovat je samozřejmě pitomost). Na protest proti tomu, že v obchodech není jídlo, se tehdy chilské ženy - počínajíce bohatými paničkami z luxusních čtvrtí - vydaly do ulic tlukouce přitom do prázdných hrnců. A vida, ačkoli to byl tehdy protest proti levicové demokratické vládě, idea se ujala a dnes se jí vyjadřuje obecně nespokojenost. Včera bylo tedy na ukončení dne plného slzného plynu a ran obuškem po internetu svoláno cacerolazo na devátou večerní. S hrncem ani nemusíte na ulici, stačí se postavit na balkón nebo do okna, nehrozí tedy, že by vás smetlo vodní dělo, a tlučete, co to dá. A tak vláda včera za celý ten den, který byl velkou zkouškou chilské demokracie, sklidila pořádný plechový nářez. Na video se můžete podívat tady.

Držím Chilanům palce a doufám, že ubrání nejen demokracii, ale i získají demokratičtější vzdělávací systém. A Čechům, kteří jsou mnohem odvážnější v tom, jak dokáží o prožité totalitě mluvit, přeju, aby se nebáli říkat nahlas a veřejně, co si myslí o stavu naší země dnes, a zvonili klíči či tloukli do hrnců, aby je u nás konečně někdo slyšel!

O dobrých lidech

2011-07-30T19:10:00.009-04:00

Je sobota večer a venku leje, na východě Santiaga dokonce sněží a i tady v centru je jen pět stupňů. Udělala jsem si velkou konvici mátového marockého čaje, nalila ho do termosky, aby mi nevychladl, zapnula jsem všechna dostupná topení a našla DVD Tramvaj do stanice Touha, které mám už pár týdnů půjčené od Myriam, abych si po odpoledni nad Melmanem (odborná) a Bolañem (krásná) trochu odpočinula od čtení. Bellavista pod našimi okny je v sobotním večeru nezvykle tichá, je slyšet jen šumění deště. Včera se bralo, v ulicích bzučely davy lidí jako televize bez signálu puštěná na maximální hlasitost, a když jsem ve dvě v noci vystupovala před domem z taxíku, moje kolegyně Nydia se mě zeptala: "Ty opravdu bydlíš tady?" Na rohu před kdysi vyhořelou a nyní zase otevřenou Planetou Rockola bubnovalo pět perkusionistů jako o život, kolem jich všude proudily davy a já jsem si začala říkat, co že se to děje, že je v té zimní noci lidí jako uprostřed léta. Peníze právě dopadnuvší do kapes, dlaní, či na bankovní konta včera tekly proudem, dneska to ale pleská kapkami deště, tržby budou hubené a sobotní večer ve společnosti dvou rozečtených knih, mátového čaje a půjčeného DVD se zdá jako ideální plán. O to ideálnější, že jsem po týdnu zase sama doma. Minulou sobotu k nám totiž, s třináctihodinovým zpožděním, zavítal tatínek Jean a milenka Marie.

Hvězdopravcův tatínek.

O Hvězdopravcově rodině jsem tu psala několikrát v náznacích a o tatínkovi Jeanovi jednou dost bez náznaků. Od doby, kdy nejsme na dolet ultralehkým letadlem a kdy není možné nám od dveří dole zavolat "jaký je kód vašich dveří?", máme od tatínka Jeana novinek málo. Záření z mobilů pořád škodí zdraví, navíc mu škodí také rozčilování se nad neschopností všech tří šejdířských mobilních operátorů, a tak je tatínek Jean v posledních letech, přesně od doby kdy mobil rozsekal na kousky před vyděšenými zraky prodavaček operátora Orange, bez mobilu. Kvůli šejdířům francouzského Telecomu je také bez pevné linky a internetu. Kvůli potenciálnímu šejdířství Skypu je tatínek Jean také bez Skypu, což Hvězdopravce dostávalo v poslední době do stejných záchvatů vzteku, do jakých se umí dostat jeho tatínek. Po fiasku, kterým byla návštěva Drahématičky Marie, jsem si ale řekla, že se tatínka Jeana musíme pokusit do Chile dostat stůj co stůj. Navzdory možným dojmům jsem milovníkem svérázných povah, což ze mě učinilo jednak psychologa a jednak bloggera. Ke všemu, co tu tedy bude řečeno, bych ráda připojila komentář, že jsem opravdu ráda, že tu tatínka Jeana a milenku Marii máme, protože i jesliže si je tu dovolím karikaturizovat, jsou mému srdci drazí.

Tatínek Jean a milenka Marie přiletěli ultratěžkým obrovským Boeingem v sobotu večer a s sebou přilezli velikánský náklad ultratěžkých gigantických kufrů. Kufr tatínka Jeana, ač plastová skořepina, v jednom místě vůbec nedovíral a na světlo boží se jím dral pár ponožek. Jen zázrakem nepolevilo ani zavírání, ani plastový kloub a zavazadlový pás se nenaplnil speciálními košilemi proti UV záření, kopou potravinových doplňků, spacákem, vařičem, čepicemi, rukavicemi, ponožkami a spol. Jen sýr by v té změti chyběl. "Sýr nevezeme, nikam se nám nevešel", oznámil tatínek Jean hned na úvod, abychom si nedělali falešné naděje.

Milenka Marie, nedbající kritických pohledů tatínka Jeana, si konečně po čtrnácti hodinách v letadle mohla zapálit a už jsme si to drandili k nám domů. Hvězdopravec ještě první večer neprozřetelně utrousil, že má zánět šlachy v lokti (měl by si na to vzít vitamín A!), chilské víno bylo smeteno pod stůl (neměli bychom tolik pít!), večeře byla vždy trochu pozdě (správný člověk vstává a uléhá se sluncem!) a milenka Marie, mnohaletá silná kuřačka, za svůj výkon přežít let bez cigaret a vykouřit pouze deset cigaret v prvních dvou dnech sklidila poklonu, které já říkám hvězdopravecká a která se zřejmě dědí "tak proč nepřestaneš úplně? Měla bys přestat úplně!", na což vztekle odvětila: "Ty, závisláku na vitamínech, ty mi budeš něco vykládat!".

V následujících dnech jsme tedy pili, co jsme chtěli, milenka Marie se vrátila ke krabičce denně, vitamín A, který Hvězdopravcův tatínek okamžitě běžel koupit, leží pořád neotevřený na příborníku a večeřeli jsme jako obvykle v devět. Tatínek Jean do toho občas zavelel něco jako: "Magnézium, přines mi prosím dvě magnézia a taky si jedno vezmi" a navzdory naší tvrdohlavosti setrvávat ve špatných návycích se na nás snažil vykonávat dobro.

Vykonávat dobro mu totiž velí jednak katolická víra, vštěpovaná rodiči, a nyní nově také poselství poutníka z Ares. Hned při příjezdu Hvězdopravec jasně určil pravidlo, že pokud chce tatínek Jean vykonávat dobro na bezdomovcích, bude se to nutně dít mimo náš byt. Nemyslete si, že jen tak přeháním, tatínek Jean je totiž člověk, který přivedl bezdomovce domů i mamince Marii v době, kdy už byli dávno rozvedení. Lety a hlavně pády jeho neúnavné touhy vykonávat dobro patří k oblíbeným Hvězdopravcovým historkám a dnes už se nedivím tomu, že když jsem kdysi na úplném začátku našeho vztahu vyprávěla Hvězdopravci o své práci s bezdomovci a přistěhovalci v Chambery, jsem místo obvyklého pochvalného mručení narazila na podivný odstup. "Ale domů si je nevodíš?", ujistil se nakonec Hvězdopravec a první možné nedorozumění mezi námi bylo zažehnáno.

O poselství poutníka z Ares nám tatínek vyprávěl několikrát. "Je to zcela jednoduché.", řekl: "Poutníkovi se zjevil Ježíš, a pak Bůh, a řekl mu, že všechna církev, že to jsou hovadiny, že to, aby svět byl lepší, je úplně jednoduché, že jediné, co mají lidé dělat, je přestat dělat blbosti a začít konat dobro." Po přednášce o tom, jak to onen poutník myslel, nakonec tatínek Jean řekl, že nám raději pošle poutníkovy knihy, abychom si to mohli přečíst sami, a následně to také nabídl Hvězdopravcově stážistce, praktikující muslimce Noelle, na což Hvězdopravec odvětil: "Už tak nemám čas číst, co mě zajímá, tak nevím, kde bych našel čas číst, co mě nezajímá", čímž se jasně postavil proti tomu, aby na něm bylo vykonáno dobro, ale jak tak tatínka Jeana znám, dobro bude vykonáno i tak, i kdyby to znamenalo vzít nás za flígr a do dobra nám namočit čumák.

První týden v Santiagu tedy proběhl dobře. Tatínek Jean a milenka Marie se se Santiagem rychle sžili, nepřekvapila je ani La Vega, naopak ji ve srovnání s trhem v Marseille shledali čistou a hygienickou, celý týden brouzdali ulicemi sami, odjeli na jednu noc do Valparaísa a okradli je teprve až v pátek v jedné restauraci, kde žebravý klučík prodávající bezcenné čínské objekty, za něž samozřejmě dobro konající tatínek Jean a milenka Marie zaplatili nehorázný obnos, nepozorovaně zcizil Mariin fotoaparát přímo z jejích kolen. Po dvou hodinách na policii, která typicky po chilsku nechtěla říct, že ať se s jakýmkoli způsobem spravedlnosti okradení rovnou rozloučí, a tak dvě hodiny spravedlnost předstírala, pak oba smutně dorazili domů a tatínek Jean popsal několik fantazií o tom, jaké dobro by na klučíkovi vykonal, kdyby se mu dostal do spárů.

Dnes ráno oba odletěli za Hvězdopravcem na sever, kde se budou všichni tři týden toulat. Doufám, že všechno proběhne bez problémů a že se mi po týdnu zase vrátí, abych je mohla po deváté cpát domácími dobrotami ze své kuchyně a svádět k pití kvalitního vína, mojí verzi vykonávání dobra na příbuzných a kamarádech. Tak se mějte dobře a já se zase vracím do svých tichých kruhů!

Cueca v kapkách deště

2011-07-18T23:30:00.009-04:00

Představuju si vás v Čechách, jak si užíváte volna, piv na zahrádce, světla dlouho do večera a podobných letních radostí a zcela nestydatě vám závidím. My tu máme nekonečnou zimu a musíme to tu táhnout bez přestávky až do září, kdy je konečně volno na dny nezávislosti. Do vší té posmutnělé šedi, o níž jsem tu psala minule, ale naštěstí zasáhla Copa America, mistrovství Jižní Ameriky ve fotbale, odehrávající se navíc přímo v sousední Argentině, a hned bylo na světě lépe.

Pro lenochy jako já mimo jiné také proto, že život místo rytmu "práce-víkend-práce-víkend" nabral rytmus "práce-zácpy před zápasem-zápas-oslavy po zápase-povídání o zápasu v práci-víkend". Držela jsem palce Červené (La Roja) se vší upřímností mého po volnu toužícího srdce. Z jindy poměrně uzavřených Chilanů se během onoho týdne a půl, kdy se La Roja držela v turnaji, stali skuteční hovorní Latinoameričané, a zima nezima, lidé vytáhli své náčiní na barbecue, a grilovali párky, zde nazývané longanizas, a kusy masa dokonce občas i přímo v ulicích. "Kolik to je?", mohla jsem se zeptat během turnaje kohokoli, kdo měl jako já smůlu, že během zápasu nebyl u obrazovky doma, nýbrž pouze s rádiem na ulici, a nekonaly se žádné kulaté oči. "Góóól,", rozeřval se pokladní v supermarketu, kde jsme během nedělního čtvrtfinálového zápasu kupovali kus svíčkové na večeři, a v zápětí se na Hvězdopravce, Claire a mě zkoprněle podíval, stejně jako na své osamělé kolegy kolem, kteří se také nejistě radovali v liduprázdném supermarketu s uchem u schovaného přijímače. Snad si nebude nikdo stěžovat... "Góóól!" zakřičeli jsme tedy také, jelikož jsme pochopili, že gól zcela jistě dalo Chile. "Góóól!", zakřičel strážný opodál a spiklenecky se na nás usmál. Pěkně se to v té vymetené hale neslo.

Cestou domů ale v rádiu hlásili, že Venezuela vstřelila druhou branku a o osudu La Roji bylo rozhodnuto. Domů nejedeme jen my, ale i celá slavná chilská výprava s Chupetem, tj. Dudlíkem, Pitbulem, El niñem maravillosem (Báječným děckem) či El Magem (Kouzelníkem). Pro ty, kdo znají chilské fotbalisty ve skutečnosti se Suazem, Medelem, Sanchezem a Valdiviou, ale v Jižní Americe mají rádi přezdívky a každý alespoň trochu slavný hráč si nějakou vyslouží a následně už mu ji nikdo neodpáře, tím méně novináři nebo komentátoři.

Když jsme dojeli domů, rozhodčí akorát odpískal konec zápasu a Santiago tentokrát zůstalo úplně tiché, ne jako přechozí dny, kdy kousek od nás Plaza Italia vřela jako obrovský včelí úl a na moji výmluvu "nemůžu jít do školy, protože bydlím vedle Plaza Italia" všichni jen chápavě kývali. Žádné klaxony ještě tři hodiny po zápase. Jediný, kdo si mnul ruce, byl Alvarito, kterému den před tím také ve čtvrtfinále vypadla hanebně s Uruguayí jeho milovaná Argentina. Mimochodem, na zápas jsme se dívali společně a stejně jako Alvarito jsme tedy mohli křičet typicky argentinské: "concha tu madre, la puta que te parió", což se tu vůbec neodvažuju přeložit. Po zápase jsme se chtěli vydat do sobotní noci alespoň na večeři, Alvarito ale řekl, že zůstane doma a celý sobotní večer strávil na facebooku v diskuzi s ostatními Argentici rozprášenými ve všech koutech světa, analyzuje zda to byla vina trenéra, rozhodčího, nebo conchatumadrelaputaqueteparió Teveze, který zahodil penaltu v závěrečném rozstřelu. V neděli ale vypadla ve čtvrtfinále i Brazílie a hned po ní i Chile a Alvaritovi se nad semifinále Paraguay-Venezuela a Peru-Uruguay rozlil na tváři úsměv. Vida, jak ten fotbal nemá vůbec žádnou logiku...

My jsme si kromě slavnostní atmosféry, která celý ten kousek mistrovství trvala, užívali hlavně přívalu sněhu. V neděli jsme se tedy s klidem vydali na první den této sezóny na lyže, do střediska La Parva hned nad Santiagem. Ačkoli je středisko hned nad Santiagem, je opravdu nad, tj. je třeba k němu vyjet skoro 2500 výškových metrů. Silnice, jež se neudržuje ani v zimě, ani v létě, ani letos, ani loni, čítá přesně čtyřicet šikan a jet nahoru o víkendu může klidně zabrat třeba pět hodin, jak se nám jednou stalo. Přestože ale tato neděle byla kromě volného dnu i posledním dnem prázdnin a prvním pěkným dnem po několika dnech sněžení, což by jinak zavánělo opět pětihodinovou zácpou, měli jsme eso v rukávu: ono čtvrtfinále Chile-Venezuela v 18h. A ukázalo se, že to bylo doopravdy eso. Ráno jsme vyrazili brzy a v devět už jsme se bořili v půlmetrovém prašanu mimo sjezdovky. Hvězdopravec udělal dvě díry do skluznice, Claire málem uronila pár slz (typický následek lyžování s Hvězdopravcem), když se jí několikrát snowboard zabořil do sněhu tak, že se nemohla ani hnout, a já jsem třikrát spadla obličejem přímo do závěje, ale všichni tři jsme výskali blahem a nechávali za sebou elegantní vlnovky, přerušené, v mém a Claiřině případě, jen tu a tam otisky našeho pozadí. Cesta domů proběhla pak díky zápasu úplně bez problémů, když nepočítám fakt, že Claire a já jsme byly vrátit její snowboard uprostřed Farellones samy, zatímco Hvězdopravec popojížděl v koloně s Pathfinderem, zvaným též Batmobil, a protože kolona jela příliš rychle, po celodenním lyžování jsme s Claire musely uběhnout nejméně 1,5km, abychom popojíždějící Batmobil dohonily. Jakmile jsme se přiblížily, kolona náhle zrychlila a Pathfinder se zase vzdálil, a tak pořád dokola, až k výjezdu z vesnice, kde se Hvězdopravec konečně rozhodl zastavit a počkat na nás.

Zatímco my se ze sněhové nadílky radujeme, cesta chilských fanoušků na zápasy se tím jen zkomplikovala. Protože kupní síla v Latinské Americe rozhodně není taková, aby si někdo mohl dát ten luxus a myslet na neutrální půdu, kde se budou zápasy hrát, byly například všechny zápasy Uruguaye umístěny do La Platy, která je od Uruguaye co by kamenem dohodil, a zápasy Chile zase do Mendozy, která je od Santiaga, co by o tyči skočil. Tímto podívným výrazem chci říct, že je to sice kousek, ale mezi oběma městy leží Andy a průsmyk Paso de Libertadores, který je přes 4000 metrů vysoko. Přechod je navíc otevřen z jakýchsi neznámých důvodů jen od osmi od rána do osmi do večera a pouze, pokud je hezky. Protože ale moc hezky nebylo, na stadion Malvinas Argentinas (tj. "Argentinské Falklandy") se chilští fanoušci museli probojovat sněhem, větrem a dlouhatánskými čekacími dobami. Televize denně přinášela obrázky chilských hinchas, kteří vystrkovali z aut hlavy zabalené v červených čepicích a šálách křičíce Chi chi chi, le le le do patnáctistupňového mrazu, přesvědčujíce novináře, že pro Červenou La Roju jsou schopní vydržet všechno, že vlastně vůbec zima není, a v dlouhých hodinách čekání pak jejich manželky zabalené v červených dekách vedle aut vařily na vařiči tecito, čajíček, a cafecito, kafíčko, ujišťujíce novináře, že se zkrátka nedá nic dělat a že přece nepošlou děti do školy, když hraje Chile, že to musejí děti vidět, a děti se koulovaly okolo aut a skandovaly viva Chile! Inu, Chilané pro vítězství udělali opravdu vše, ale letos to prostě nevyšlo.

Jinak se tu děje to, co obvykle. Minulý týden jsme měli šestistupňový otřes, Puyehue pořád soptí a plive a kouří na Argentinu tak horlivě, že se tam pořád ještě nelétá, a k tomu všemu začalo pršet v poušti na severu. A vzhledem k tomu, jaký zmatek vypukne jen v Santiagu, když prší, neodvažuju se vůbec představit si, co se děje v poušti. Pršelo také na Dalekohledu a ukázalo se, že jedna z věcí, na které Hvězdárna ušetřila, byla izolace rezidence. Christophe, náš kamarád, který bydlí v pokoji na konci chodby, tak strávil noc tím, že každou půl hodinu vyléval kbelík vody, která crčela přímo do jeho poslete, a v hlavní hale se obrovská plachta sloužící jako střešní roleta proskleného stropu změnila v obrovitánský deštník z jehož okrajů přímo do haly panal vodopád. Uklízečky jen trpělivě hnaly všechnu tu vodu z chodeb a haly do bazénu uprostřed, který zde je pro zavlažování vzduchu a který se pomalu a jistě měnil v bahenní lázeň. Letiště v Antofagastě, největším městě v poušti na světě, bylo kvůli dešti uzavřeno a kousek odtud, na altiplánu, byl vyhlášen stav ohrožení, neb se zřítilo nespočetně střech indiánských obydlí a dobytek i lidé začali strádat nejen zimou, ale i hlady. Nejhorší byla situace v Colchane, přechodu do Bolivie, kde jsme před rokem a půl v bouřce tahali zapadlý Nissan Terrano s mými rodiči neboli Golemky. Nedovedu si vlbec představit, jak husté sněžení v Colchane mohlo vypadat, protože Colchane je dost opuštěně strašidelné místo i v pěkném počasí.

A v Santiagu pršelo také. V tom dešti se jak v písničce od Plíhala rozhodli skoro rok po požáru diskotéky pod našimi okny natřít nově fasádu na tmavěhnědo a od Planety Rockoly tak tekly fialové potoky vody. Práce ale dělníky jak je vidět těšila a natřeli to v tom dešti celé. Byl to nátěr od vyhoření už druhý. První byl hnědý, jenže natěračům ke konci došla barva a někdo z nich zřejmě řekl: "Skoč do Sodimacu pro hnědou", ale druhá hnědá byla samozřejmě jinak hnědá než první hnedá, a tak bylo i po zaschnutí zcela jasné, kde přesně barva došla. Kromě toho to natěrači pěkně namatlali i přes plakáty nalepené na fasádě, které se vlhkostí v zápětí odlepily, a zanechaly po době červené čtverečky - původní ohořelá fasáda byla totiž červená. Druhý nátěr je tedy tmavě hnědý, jenže déšť vymyl z barvy její fialovou komponentu, a to v koncentraci úměrné mezi rychostí zasychání barvy a intenzitou deště na barvu se snášející. Je vidět, že tento poměr se měnil celou dobu nátěru a tak fasáda vypadá, jako kdyby ji natřeli tak před deseti, patnácti lety. Očekávám, že další nátěr bude, z důvodu potřeby krytí, tedy už jedině černý.

A to je pro dnešek všechno. V sobotu očekáváme příjezd tatínka Jeana, milenky Marie, hromady produktů zdravé výživy, produktů proti následkům slunečního záření, hromady rad kterak správně žít a vydáváme přísný zákaz na vodění bezdomovců k nám do bytu, i v dešti, i v nebezpečném slunečním žáru, zkrátka pořád. Tuším, že bude veselo...

Co se děje na náměstí?

2011-07-04T17:42:00.016-04:00

Plaza Italia je středem Santiaga asi tak trochu jako Václavák středem Prahy. Když se něco semele, semele se to tam, lidé z bohatých čtvrtí tvrdí, že to místo je nebezpečné, a vám se nezdá, že by to mohla být pravda. Tedy až do doby, kdy vám kolega Francisco, který bydlí kousek odtud, vypráví neuvěřitelnou historku o tom, jak ho přímo na Plaza Italia v noci přepadli a chtěli mu vzít peněženku, načež se objevil obrovský travesti, který vytáhl mačetu a útočníkům pohrozil, že je rozseká na kousky, jestli Francisca nenechají být. No uznejte, v jakém jiném koutu Prahy by se vám mohlo stát něco podobného než na Václaváku a v přilehlých uličkách? A stejně jako si to pamatuju ještě z pražských dob je zároveň Plaza Italia pořád plná policistů, kteří hlídají, zda se něco nesemlelo.

V posledních týdnech se to v Chile mele hodně. Lidé mají už pokrk faktu, že tu univerzity stojí dva milióny pesos ročně (což je cca 3000 eur), a to jak soukromé tak státní, a že státní střední a základní školy mají tak špatnou úroveň, že kdo může, dává svoje děti do škol soukromých. Když říkám, kdo může, myslím opravdu kde koho, kdo se kvůli tomu zadlužuje až po uši, protože letos poprvé je více dětí na soukromých a polosoukromých školách než na školách státních. Spousta lidí toho má tedy akorát tak dost a Plaza Italia se plní každou chvíli demonstranty, přes 200 škol je zablokovaných, stejně jako mnohé univerzity. Ministr školství Lavín to "vyřešil" sice tak, že posunul zimní prázdniny o dva týdny dopředu, tj. vyhlásil je od minulé středy, aby tím stávkujícím studentům vypálil rybník, ale zdá se, že tím lidi jen ještě víc naštval, a tak se ve čtvrtek na Plaza Italia sešlo přes 150 tisíc demonstrantů, a to i přes to, že byla ohavná lezavá zima a poprchávalo. Studenti vtipně v jedné ze škol také vybudovali umělou pláž, na kterou se pod pestrými deštníky - slunečníky posadili na ručníky, jako že jsou na prázdninách, Lavín ale prohlásil, že oněch 150 tisíc lidí nereprezentuje všechny studenty a samozřejmě to celé zase skončilo slzným plynem. Slzný plyn, o němž jsem vám psala, že ho ministr vnitra zakázal pro jeho abortivní účinky, byl totiž znovu povolen ve stejný týden, v němž byl zakázán.

Bydlet kousek od Plaza Italia je tedy na jednu stranu dobré, protože člověk ví, že se něco děje, i když o tom noviny nic nepíšou, zároveň ale občas musí domů jet velkou oklikou, protože náměstí je plné lidí. Nejinak tomu bude i dnes večer, kdy opět hraje chilská reprezentace. O tom tedy noviny rozhodně píší a včera se celý tým novinářů věnoval faktu, že chilská reprezentace musí v Mendoze, v místě utkání, bydlet spolu se svými protivníky, mexickou reprezentací, protože v Mendoze je jediný slušný hotel "s pokoji až od 100 dolarů za noc". Chilané hrají s Mexičany proto, že v pátek v Argentině začala Copa America, což je jihoamerický ekvivalent Mistrovství Evropy.

V pátek jsme se byli podívat na zahajující zápas Argentina - Bolivie u Alvarita, který se v momentě, kdy začala Argentina hanebně prohrávat gólem do vlastní sítě, převlékl z argentinského dresu do dresu Racingu, který je navlas podobný tomu argentinskému, a nakonec z dresu Racingu do dresu Barcelony, i když cedil skrz zuby, že Messi hraje strašně.

V pátek v poledne jsem také měla zajímavé setkání. Díky blogu, na který narazila zcela náhodou, se mi ozvala jedna spolužačka, s níž jsme čtyři roky bydlely v suterénu zaplivané koleje Větrník a která, jak je svět malý, bydlí náhodou teď také v Chile. Sešly jsme se v Providencii na oběd a já si začala uvědomovat, jak si tu v klidu žiju ve své mezinárodní bublince a, ačkoli si troufám tvrdit, že o životě Chilanů vím dost, rozhodně ho s nimi nežiju. Nežiju s nimi jejich k udušení těsné rodinné vztahy, jejich komplikovaná tabu, jako například tabu vystoupit z řady, "být povšimnut", jejich obrovskou nedůvěru k druhým, která jim často neumožňuje navázat jakékoli přátelství mimo rodinu, a proto mi také možná všechna tahle témata dosud na blogu tolik utíkala, což mi došlo právě v rozhovoru s onou spolužačkou.

V sobotu večer mě Claire, moje francouzská kamarádka a novinářka, pozvala na oslavu svých narozenin a ve mně tam někde uzrálo přesvědčení, že bych měla tuhle neslavnou tematickou mezeru zaplnit. Hvězdopravec je na Dalekohledu, a tak jsem věděla, že na oslavu půjdu sama. Moji kamarádi z Hvězdárny, zdecimovaní po argentinské neslavné remíze a následující výhře 10-2 na lahve vína z Alvaritovy vinotéky, se rozhodli zůstat doma, ale já jsem si řekla, že na party zaskočím, alespoň jednou půjdu sama na opravdický chilský večírek se samými Chilany, tedy samozřejmě kromě Claire. Navíc Claiřin přítel je architekt, a tak alespoň určitě poznám nějaké zajímavé lidi.

Na oslavu jsem přišla v deset, tj. příliš brzy, ale venku bylo zima a mě bylo jasné, že pokud nevyjdu před desátou, nevyjdu vůbec. Cestou jsem Claire koupila malý dárek a obrovskou kytku z papíru, abych jí udělala radost, a do tašky jsem přidala lahev vína, abych nešla s prázdnou. Jak se dalo čekat, byla jsem na oslavě první, ale alespoň jsem Claire pomáhala s přípravou. "Aranžování je ženská práce," nechal se slyšet pan architekt, u nějž doma ona party byla, a to nikoli jako vtip. Claire nakoupila maso a další nutné ingredience na lomitos, sendviče s vepřovým, avokádem, rajčaty, zelím, majonézou, kečupem a hořčicí alespoň pro třicet lidí a jak jsme tak všechno aranžovaly, řekla, zda chci skleničku onoho vína, které jsem přinesla. Zeptala jsem se, zda by neměla pivo, ale Claire řekla, že na party "zatím" žádné pití není, což v zápětí vyvrátil pan architekt, když si donesl plechovku Escuda, které sušil někde ve vlastní zásobárně. Bylo mi to docela jedno, protože Escudo nemám ráda a i mnohem mladší ročníky než jsem já o něm vědí, že je to bolehlav, nicméně mi to připadalo pohostinné jako u rodiny Holanďanů. Žertovala jsem o svém příliš časném příchodu a zeptala se, co asi tak všichni dělají, že tu ještě nejsou. "Chlastají doma", řekla Claire. Bylo mi trochu divné, že lidé pijí doma před party, která je u někoho doma, není tedy nutné platit draze v baru, ale záhy jsem pochopila proč.

Kolem jedenácté se lidé začali postupně trousit, k mému údivu ale většinou s prázdnýma rukama, nejen bez pití, ale též bez dárků, omlouvajíce to různými historkami. Z rozjezdu doma zřejmě nezbylo téměř nic. Ignacio, Claiřin přítel, tedy odjel na nákup a pár hostů se vytratilo s tím, že tedy také něco koupí. Ostatní postávali v kabátech v obýváku, kde na plné pecky hrála jakási disco hudba z devadesátých let, a mně začaly mrznout nohy. V domě se totiž samozřejmě netopilo, ačkoli byly venku asi čtyři stupně. Claire všechny vyzvala, ať si vezmou sendvič, a tak se strhla strkanice u stolu, kde sendviče byly. Při pohledu na obývák plný přežvykujících Chilanů v kabátech jsem věděla, že mám akorát tak dost, zavolala jsem Lucce, zda jde se mnou na pivo, a ta, protože je kamarádka, se mnou i o půlnoci šla. A ačkoli se v baru, kde jsme pivo popíjely, prakticky netopilo, dostaly jsme k němu namražené sklenice, asi aby se pivo neohřálo na pokojovou, tj. desetistupňovou, teplotu, a v následujícím baru - podobná zkušenost se musí řádně zapít - jsme si zase k pivu musely povinně koupit dohromady jeden miniaturní kousek pizzy za 500 pesos, tj. 15 korun, protože bar neměl licenci na prodej alkoholu bez jídla. Na každém stolku se tak povaloval kousíček pizzy, jíž se raději nikdo nedotýkal, jelikož netušil, kolikrát už onen kousek na stole trůnil.

Samozřejmě nejde generalizovat, ale v neděli mi konečně došlo, jak je život Chilanů vlastně smutný a depresivní. I lidé, kteří tu žijí nad hranicí chudoby, dokonce i ti, kteří mají průměrný plat, se na ní ve velké většině drží jen tak tak, platí obrovské dluhy za školy, které vystudovali, často až do doby, kdy se vdají či ožení bydlé s původní rodinou, a práce je pro ně vším. Většina lidí tu tráví v práci deset a více hodin denně, další dobu pak stráví cestou domů v metru nacpaném jako krabička sardinek. V Santiagu není zadarmo žádná kultura, a té, co je placená, je opravdu poskrovnu, stejně jakéhokoli dalšího povyražení. Lístky na velké koncerty tu stojí dvakrát tolik co v sousední Argentině. Národním sportem je pomlouvání ostatních, a to až do té míry, že například chilská španělština kromě pelar, pomlouvat, má i z mapučtiny převzaté cahuinear, a to spolu se strachem působit směšně a vystoupit z řady způsobuje, že tu raději nikdo nikomu moc nevěří a většina lidí je v kontaktu plná obran a zábran. Jakékoli pohostinství je evidentně místním zcela cizí, jak mi potvrdila též ona spolužačka z Větrníku. Mimochodem, depresivita Chilanů je jasná i z čísel, která udávají několikanásobně vyšší výskyt deprese než v ostatních Latinskoamerických zemích. A na první pohled vám zde dojde, že na předsudku, že všichni Latinoameričané jsou otevření, veselí a hudbu a tanec milující je asi tolik pravdy, jako že Evropané jsou bohatí a celá Evropa je čistá jako zrcadlo, což si pro změnu zase Chilané myslí o nás. Umění žít tu zkátka zůstalo za Andami, v Argentině, která je přitom mnohem chudší než Chile. Jenže v Argentině mají i ti nejchudší zvyk sejít se na maté a mluvili by i se zdí. Knihy tu stojí polovinu toho, co v Chile, neb v Chile je na ně speciální vysoká daň, jelikož se Pinochetovi hodilo oblbování lidí úplně stejně jako se to hodilo dalším vládám, a univerzity jsou zadarmo. Samozřejmě toho o Argentině vím mnohem méně než o Chile, ale stejně tak jako mi přijde, že zde platí, že "nejlepší věci v životě jsou zadarmo", v Chile by se hodilo zapět "štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš".

Jedinou radostí "zadarmo" jsou tedy děti a fotbal. Oklikou se tedy dostávám k tématu těhotných adolescentek, o nichž jsem tu psala, že "bych o nich mohla napsat celý článek" a v zápětí jsem se od toho distancovala s tím, že to není téma příliš veselé. Když už jsme ale u neveselých věcí, sem s tím. Ve čtvrtek jsem vezla ze setkání naší skupinky teď už adolescentních maminek, z nichž je dvěma čtrnáct, Flor, sociální asistentku programu. Flor je asi padesátiletá zavalitá žena překypující energií, která pravidelně navštěvuje rodiny, neúnavně je přesvědčuje, aby své zbouchnuté dcerušky daly do programu, a která pro vtip nejde daleko. V autě jsme poslouchaly zprávy o manifestaci na Plaza Italia, a diskutovaly jsme o vládní vzdělávací politice. "Můžeme těm holkám o antikoncepci vykládat, co chceme", povzdechla si nakonec Flor: "stejně to nebude nic platné, dokud nebudou mít jinou perspektivu, než být matky." A já souhlasím, protože stejně jako Flor vím, že většina z našich maminek neotěhotněla náhodou a protože o antikoncepci nic nevěděla, ale prostě proto, že jim to vlastně bylo jedno. Mluvit o antikoncepci je samozřejmě důležité, ale problém v Chile je ten, že například vysokoškolská studia jsou drahá a ze státní školy je prakticky nemožné udělat maturitu tak, aby její výsledek stačil k přijetí na vysněný obor. Jakou mají náctiletí z chudých čtvrtí tedy perspektivu? Školu, a pak práci - špatně placenou a dlouhou. V celkově smutném chilském klimatu, kde jedna z dalších maminek neděli nazývá slovy "fomingo", tj. spojejím slova "fome" (nuda) a "domingo" (neděle), tj, něčím jako "neděje", protože den mimo práci je vlastně nuda, kde tolik lidí trpí samotou, aniž by bylo schopných z ní vystoupit, je tedy řešení nabíledni. Dítě je společnost, a také radost. A pořizovací náklady jsou nulové.

Pamatujete si, jak se radikálně po revoluci zvýšil věk, kdy si lidé pořídili první dítě? Jak najednou nebyly děti, rušily se porodnice a školky, a pak nastal babyboom, protože lidé mojí generace rodinu odkládali mnohem déle než generace před námi? Neříkejte mi tedy, že na argumentu, že věk, kdy mají lidé děti, s perspektivou, kterou mají, tak trochu nesouvisí.

Kromě dětí je další radostí tedy fotbal, a jsme tak po dlouhé oklice zpět u Plaza Italia. Dneska, přesně za hodinu, začíná první chilský zápas na mistrovství Jižní Ameriky a televize už od pátku nemluví o ničem jiném. Kdosi - vláda, nebo možná Transantiago? - nechal (nejspíše za peníze, které před tím vybral z kapes cestujících, kteří platí 20 korun za jednu jízdu, přičemž tzv. "lítačky" neexistují) nainstalovat obrazovky na zastávky hromadné dopravy, aby se lidé mohli dívat. Na trhu Vega, kde jsem byla dnes nakoupit, od rána zněly vuvuzely, mezi stánky se trousili prodavači čepic v národních barvách, věčně opilý chlápek s asi čtyřmi zuby, co mi onehdy říkal "všechny cizinky jsou vdané, hrůza, já bych chtěl svobodnou, aby mě vzala s sebou pryč", měl na hlavě plyšový klobouk v národních barvách a hleděl skelným pohledem před sebe a telefonická společnost Claro, za peníze utržené z předražených hovorů, na Vegu vypravila dokonce autobus roztleskávačů. A ačkoli je prodavači vztekle vyháněli od stánků, protože se jim zdálo, že jim plaší klienty, je jasné, že období šampionátu je pro Chile okamžikem, kdy se konečně něco děje, kdy je celé té šedi nachvíli konec. Mnohahodinová čekání ve frontě u doktora, jaké žádný Čech nikdy nepoznal, dluhy i za ty nejnutnější věci, pracovní nejistota a další a další věci, které Chilany tíží, jsou alespoň na chvíli ty tam a člověk si dokonce může dovolit i být trochu směšný a narazit si na hlavu čepici ve tvaru fotbalového míče. Přeju Chilanům, aby jejich tým došel do nejdál. A ještě víc jim přeju, aby se náměstí Plaza Italia plnilo také kvůli těm ostatním věcem.

Všude zima, doma největší

2011-06-28T22:02:00.003-04:00

Máte v Čechách teplo? Doufám, že ano, protože my tu máme zimu jako v psírně, chilské topení tradičně kouří, znečišťuje a místo plnění místností horkým vzduchem tak maximálně vyprazdňuje vaši peněženku a ještě ke všemu tu v zimě nejsou Vánoce. Jediné, co mě tak může tedy hřát u srdce, je dobrý pocit z vlastní nezištnosti, s níž jsme vám na druhou polovinu zeměkoule půjčili sluníčko. Jestli si ho tam tedy syslíte jen tak, z rozmaru, aniž byste si ho též řádně užívali, právem se na vás zlobím.

Ve skutečnosti se zlobím samozřejmě proto, že co se týče sluníčka, nejsem vůbec nezištná, a spokojeně si mnu ruce nad faktem, že nám už se dny zase prodlužují, zatímco vám se zkracují.

Červen a červenec jsou měsíce, které by v chilštině Jungmann nepochybně nazval zmořen a zmořenec. Smog leží na městě jako deka, Chilané kabáty neodkládají snad ani při uléhání do postele a dokonce i "bohémská čtvrť" Bellavista je jako po vymření. Není se tedy čemu divit, že jakmile se v kalendáři objevil svátek svatého Petra a Pavla, a s ním den volna, naskládali jsme do Pathfindera saky a paky a ujížděli jsme na jih, co nám síly stačily.

Ujíždění na jih je tu samozřejmě pitomost, neb čím víc na jih, tím je větší zima, a tak jsme se rozhodli popojet jen kousek do údolí Maule, na východ od města Talca, hlavního města sedmého regionu. Když říkám kousek, myslím asi 350km, tj. za běžných okolností čtyři hodiny cesty. S chilským dopravním značením hodin nejméně pět, včetně hodinového hledání cesty v Talce, městečku, které se za hodinu dá projet dokonce několikrát. Ozkoušeno ve čtvrtek v noci Hvězdopravcem a mnou a v sobotu ráno pak Sylvainem, Luckou a dvěma studentkami Noelle a Maríou. Ani jeden z nás neviděl nikde žádnou ceduli označující směr, respektive jedinou ceduli, která ale prý v Talce podle majitele refugia, kde jsme spali, zaručeně existuje. Možná by na ni měli upozornit nějakou speciální další cedulí, či vyznačit na mapě, kde ona cedule je. Kdo nezná Chile, nepochopí, neb si bude myslet, že přeháním, ale opravdu, v místních končinách je dopravní značení věc existující pouze v Santiagu a některých dalších vybraných oblastech. Značení je ale někdy možná horší než lepší, protože je často tak matoucí, že byste potřebovali zastavit a chvíli přemýšlet, co tím autor mínil, když to takhle napsal, a na mapy, na ty zapomeňte úplně. Jsou, ale realitě odpovídají jen ve velké stručnosti a s velmi malou přesností. Ale co si stěžuju, všem se nám nakonec podařilo najít silnici do San Clemente a o hodinu později už jsme klepali na dveře Refugia de Tricahue, tak o co jde.

Refugio spravuje Belgičan Dimitri, který je dalším jurodivým podivínem na mapě Chile. Cena ubytování je na Chile velmi lákavá, pozice těsně pod Andami vyhovující a především, přijetí od roztomile stydlivého Dimitriho, mlčenlivého jako vrcholky Prekordiliéry nad refugiem, více než příjemné. V refugiu se topí dřevem v kamnech, Dimitri peče domácí chleba a když jsme po návratu z procházky v bukovém lese otevírali s Hvězdopravcem ze Santiaga dovezenou Plzeň, připadala jsem si skoro jako doma. "Kde kupujete tuhle značku?!", zeptal se překvapeně John, další dočasný obyvatel refugia: "To je nejlepší pivo na světě!"

Sylvain a spol měli dorazit v sobotu a Hvězdopravec se tedy rozhodl jim v pátek zavolat, aby jim řekl, že jsme trochu podcenili divokost místní krajiny, především, co se zásob jídla týče. Celý rok skoro denně vařím, a tak pro mě prázdniny znamenají nevařit, jenže se ukázalo, že sehnat něco teplého do žaludku bude v celém údolí tak trochu oříšek. Na stránkách refugia inzerovaná restaurace Fosforito se totiž ukázala být paní, která při Hvězdopravcově otázce, zda bychom mohli přijít večer na večeři, zahájila rozhovor nezaměnitelnýma chilskýma kulatýma očima. Ale o tom později. Dimitri řekl Hvězdopravci, že jestli chce volat, stačí jen popojít pět kilometrů, přímo pod dráty vysokého napětí, tam prý signál vždycky je. Později se ukázalo, že signál tam má pouze společnost Movistar, za Entelem jsme museli ujet kilometrů asi dvacet. Sylvain si zapsal za uši, že nemá jezdit bez jídla, a my jsme se v pátek večer tedy rozhodli chtě nechtě prozkoumat restauraci Fosforito.

V prosklené haluzně přilepené zepředu k obrovské kuchyni se kouřilo od pusy, ale hned, jak jsme si sedli, přitočil se k nám vitálně vypadající stařík a strčil nám pod stůl plechovou nádobu plnou řeřavých uhlíků. Později jsme z rozhovoru s ním pochopili, že on sám je slavný Fosforito, a zachvíli už jsme poslouchali, co všechno nám může o údolí, v němž žije už od roku 1943, říct. O údolí a o historii řeky Maule, která byla tak prudká, že trvalo španělským dobytelům 300 let, než ji byli schopni přejít, jednak kvůli její síle, a jednak proto, že z druhé strany se zuřivě bránili indiáni Arauco neboli Mapuchové. Jediná cesta na jih vedla tehdy přes moře, řekl Fosforito, i za mého mládí byl ten, kdo řeku přeplaval, hrdina. Trochu nevěřícně jsem si vzpomněla na skoro vyschlý čůrek tekoucí údolím, který jsme viděli ve dne. Že by sucho?

Kdepak sucho. Odvěká chilská schopnost prodat cokoli, za co je kdo ochoten zaplatit, a stejně tak stará hltavost nadnárodních společností, které v zemích s tak špatnými zákony jako jsou země Latinské Ameriky, dělají, co je napadne. Od padesátých let tak na řece společnost španělská Endesa - mimochodem tatáž, která je majitelem jedné z řek v Patagonii, na které chce vytvořit monstuózní Hidroaysén - staví vodní elektrárny. První, druhou, a nakonec desátou. Vody potřebují na turbíny čím dál tím víc, odvádějí ji tunely a kanály, až v řece skoro žádná voda není. Tak vida, nakonec tu Španělé přeci jen vyhráli.

Co si myslíte o Hidroaysénu?, nedalo mi to. Jsem pro, řekl Fosforito. Potřebujeme víc energie. Já když se podívám tady zezhora na Talcu, no to je neuvěřitelný, jak se tam všude svítí, to vidíte zdaleka. A ty obchoďáky, ty svítí celou noc! Víte, co to spotřebuje? Potřebujeme Hidroaysén, to se nedá nic dělat, dneska je potřeba víc a víc elektřiny. A dráty vedení, co s tím? No, ošklivý to je, to jo, ale co se dá dělat.

Podepsána Endesa, pomyslela jsem si. Lidé v údolí Maule nemají internet, nemají většinou ani televizi, telefonní signál mají pouze pod dráty vysokého napětí, a k tomu se k nim dostanou maximálně tak klasické celonárodní noviny, které jsou zcela v rukou těch, jejichž zájmem je Hidroaysén postavit. Samozřejmě, že energie není pro Talcu, ani pro obchodní domy, dokonce ani pro osvětlení ulic. Je pro doly, kde další nadnárodní společnosti dolují, co to dá, a surovinu vyvážejí mimo Chile. Jenže takhle to tak pěkně nezní, nejen vám, ale hlavně Chilanům, kteří nemají gringy na svém území zrovna v lásce. A co Endesa údolí za posledních padesát let přinesla? Celé uzavřené oblasti, práci pro pár hlídačů objektů, možná ještě tak silnici do průsmyku s Argentinou. Výměnou za to jsou dráty kam se podíváš a vyschlá řeka.

Fosforito nám pak dál vyprávěl o svém životě a o tom, jak rád čte, jak mu vnuk nainstaloval knihy do počítače, aby si mohl zvětšit písmo, protože už na čtení nevidí, o tom, jak mu jednou poslal do údolí knihy host, který restaurací náhodou prošel "Tři mušketýry, a taky Isabel Allende, žádný brak!", usměje se.

"A proč se to tu jmenuje Fosforito?", zeptám se nakonec. Fosforito znamena "sirčička" a sirek různých velikostí je v haluzně požehnaně. "Ale," směje se stařík: "Když mi bylo čtrnáct, učili mě na číšníka tady pro ty z Endesy. A jak jsem měl béžovou uniformu a na hlavě baskitskou červenou čepici, jeden z šéfů řekl: zavolej toho, no, toho, co vypadá jako sirka. A už mi to zůstalo..."

V údolí jsme strávili tři dny. Bylo krásně a jak se údolí zvedalo do průsmyku s Argentinou, byl konec silnice celý pod sněhem. Hvězdopravec a Sylvain, který si nedávno koupil ojetý Ford Explorer z roku 1996, se z toho radovali doslova jako dva hošíci, jimž Ježíšek nadělil pravé angličáky, my děvčata jsme sledovala, jak se hoši s auty pokoušejí dostat ze závějí, kam schválně zapadli, a při cestě domů jsme pak všichni počítali sněhuláky, které u silnice i přímo na silnici udělaly chilské rodinky, jež se do údolí vydaly v autech nejméně po deseti na tradiční grilování u svodidel. Udělali jsme pár drobných vycházek a byl čas jet domů.

Cestou domů jsme se rozhodli jet po pobřeží, shodou okolností tedy i po místech, které před rokem a půl spláchla tsunami. S překvapením musím říct, že dnes se až na pár rozbořených stavení zdá, že nikdy žádná tsunami nebyla. Ve vesnici Iloca, která byla symbolem zmaru po zemětřesení, jsme si tedy mohli dát oběd v restauraci s výhledem přímo na oceán, který se vzdouval ladně a nevinně přímo pod námi. Jediným negativním bodem celého odpoledne byl tedy jen fakt, že moje ryba v oné restauraci následně vyprodukovala tsunami v mém žaludku, neb nepochybně už nějaké to zemětřesení sama pamatovala.

A tak jsme zase zpět v Santiagu. Nebe je šedé, lidé chodí s nosem zahaleným v šálách a šátcích tak, že nejeden z nich vypadá jako maskovaný lupič a já si nemůžu vynachválit mapučskou přikrývku, již jsme si v létě koupili u jurodivého podivína Emilia. A tak vám přeju, ať si užijete sluníčka, co to dá, než se ta šeď zase odstěhuje k vám!

Pel (a mel) posledních týdnů

2011-06-21T14:59:00.011-04:00

V poslední době jsem neměla jednak čas psát, ale také se v podstatě nic moc nedělo. Hvězdopravec byl na Dalekhledu, já jsem studovala, pracovala, chodila do divadel, četla, občas si dala s někým pivo v baru, jednou jsem pivo nahradila mojitem, o němž si dodnes myslím, že bylo ve skutečnosti voda z dřezu, a každou neděli jsem vyšlápla na nějaký kopec. Občas - především v tzv. "hodině sardinek", jak se tu vtipně říká špičce v metru - jsem si říkala, jak v tomhle blázinci lze vůbec existovat, ale nakonec jsem se tomu vždycky smála, protože Chilané mají naštěstí tu schopnost, že vás vždycky něčím překvapí. A tak, když jsem v pátek večer vylezla celá zpocená - a nejen svým potem - a zmuchlaná z krabičky sardinek jménem Transantiago, a v duchu jsem dštila ty nejhorší nadávky ve všech jazycích, kterými nadávat umím, stanula jsem před staveništěm vedle univerzity a zaslechla jsem zcela hlasité nadávky dělníků, byla moje zlost rázem ta tam. Vedle univerzity se staví nový bytový dům, to, čemu tady říkají edificio, tuctová budova, jichž je dnes Santiago plné a které z něj za deset let, až všechny fasády zčernají smogem, udělají bezkonkurenčně nejhnusnější město planety. Bytové domy mají podzemní parkoviště, a tak, než se se stavbou domu začne, hrabe se nejdříve i několik pater parkovišť, a to je přesně ta fáze, kde je právě teď stavba vedle univerzity. To, nad čím dělníci tak strašně nadávali, byl fakt, že se z oné jámy snažil na ulici vyjet obrovský kamion naložený hlínou, ale jak se to pokoušel u výjezdu vytočit na rampě padající prudce dolů, zůstal mu jeden pár kol ve vzduchu a přední kola nebyla schopná sama zadek kamionu do kopce vytáhnout. Kamion tedy vězel kus na silnici a většina z něj stále v díře, kde budou jednou parkovat auta. Zezadu do kamionu žďuchal lžící bagr, který se ho tak pokoušel vytlačit, ale nebylo to vůbec nic platné, spíš ona lžíce plácající kamionův těžký zadek vypadala naprosto komicky. No, to jsem zvědavá, co bude, řekla jsem si, když takhle uvízneme s Pathfinderem, máme pořád ještě šanci, že nás někdo větší vytáhne, ale kdo tedy vytáhne tenhle kamion uprostřed páteční špičky, to by mě tedy zajímalo.

Kdo nakonec kamion vytáhl, to netuším, ale pravda je, že když jsem šla domů, už tam nebyl. Od této chvíle tedy nemám o Pathfindera už žádné obavy.

Další zajímavou novou kulturní zkušenost jsem získala, když jsme se v neděli večer vrátili z výletu. Na výletě jsme byli Stefan, Myriam, Lucka a já a po něm jsme šli k Myriam a Lucce domů, abychom si udělali svařák a kopu palačinek. Stefan, který měl po celém dni se třemi blondýnami (ač já jsem maskovaná) akorát tak dost, si v obýváku otevřel pivo, pustil televizi a začal hledat finále místní fotbalové play off, ve které se utkala Universidad Católica a Universidad de Chile. Podle řevu, který se ozýval od sousedů, jsme pochopili, že akorát padl gól, a i v televizi v našem obýváku se s několika vteřinovým zpožděním ozvalo minutové řvaní na jeden dech: góóóóól!!!! Jen mi nebylo jasné, proč u toho řvaní zabírají trenéra a proč vlastně vůbec žádný gól neukazují. Fotbal přeci nemá videorozhočí....ale třeba se jen čekalo na verdikt čárového, kdo ví. Ale opakování gólu se nekonalo a v následujících pěti minutách kamera zabírala pouze diváky, ačkoli se prokazatelně hrálo. No toto, začali jsme si lámat hlavu. Co se to děje? Po dalších deseti minutách nám bylo jasno. Televizní kanál evidentně nemá právo přenášet zápas, ale pokud neukáže ani kousek zeleného trávníku, může klidně říkat, co se děje a ukazovat přitom diváky nebo trenéry. "Hele, něco se děje, něco se děje!", volal Stefan každou chvíli, co četl na tvářích publika. "Červená karta!" křičel za námi do kuchyně: "Akorát nevím, kterého týmu!" Kanál totiž zjevně soudil, že každý zná složení mužstev a nepovažoval za pertinentní ke jménu hráče též dodat, za jaký tým hraje. "A že by byl i roh? Něco bude, koukej!" nechával ho na pochybách fakt, že publikum i po udělení červené karty vyděšeně zírá na trávník.

O týden později jsem o podobném způsobu přenášení fotbalu referovala Alvaritovi, našemu argentinskému kamarádovi, který k nám v neděli dorazil ve svém parádním zimním rudém ponču, aby si s námi pochutnal na svíčkové s knedlíky, jimž přezdívá "želatinový chleba", a to hned poté, co se vrátil z konference z Ria a poté, co doma shlédl zápas, v němž hanebně prohrál jeho milovaný Racing, naštěstí ne s těmi bídáky z Bocy Juniors. "To jsme taky měli", řekl Alvarito: "to je proto, že práva má nějaký drahý kódovaný kanál a nikdo jiný to nemůže vysílat. V Argentině ale vláda rozhodla, že fotbal je všech a práva koupila sama, aby se mohli dívat všichni." Tomu se říká politické myšlení, řekla jsem si. Že to ještě Piñeru, který se v žebříčcích popularity propadá na samé dno a který je všem pro smích, ještě nenapadlo.

O další střípek, o nějž se s vámi chci podělit, se postarala také chilská televize a úzce souvisí s tím, o čem jsem psala minule: se sexuální výchovou. Státní televize začala vysílat pořad o adolescentních maminkách, navlas podobným těm, se kterými pracuju v La Floridě. Pořad je populární, "přímý a moderní", a tak se v něm v minulém týdnu ke zděšení publika objevil i pokrokový gynekolog, který publiku v sále i u obrazovek začal vysvětlovat, jak se používá kondom. Ať už je to tím, že v Chile nemají rohlíky, nýbrž maraquety, které vypadají spíš jako čtyři slepené buchty, nebo spíš tím, že sexualita je tu naprosté tabu, v Chile je opravdu podobná výchova potřeba, ale pohled je to legrační. Moderátorka i gynekolog, oba zjevně v rozpacích, tedy na konferenční stoleček postavili ke stropu vztyčený dřevěný model, na který gynekolog předpisově navlékl kondom, načež pravil, že se sundaváním bude težké to na dřevěném modelu ukázat, na což blonďatá moderátorka odpověděla: mám ten model obrátit hlavou dolů nebo jak? A gynekolog se na ni podíval tak, že moderátorka raději zmlkla, a také předpisově navlékla na model kondom a gynekolog zase řekl: "Skvělá technika", čímž moderátorku před celým Chile označil za kurvu. Publikum v sále se přitom tvářilo, jako kdyby právě praktikovali na pódiu sodomii a všechna dítka ve Vitacuře byla nepochybně v tomto momentě svědkem záhadné náhlé poruchy ve vysílaní, poruchy televizoru, či výpadku elektřiny. Každopádně to byl ale zábavný pohled.

A já, moderní Evropanka, jsem byla v posledních dnech tak vzorná ženuška, že jsem se uvolila jít s Hvězdopravcem na nákup. "Le Svetr" sice pořád trůní ve skříni, podařilo se mi ale postupně věnovat všechny ostatní hrůzy z Hvězdopravcova šatníku, a dokonce se zdá, že ačkoli se nevzdá žádného ze svých pěti párů lyží, jedny z bot na skialpy dostane Sylvain. Čímž by Hvězdopravec skoro vystoupil z role kumulanta, nicméně nad prázdným šatníkem nastává nový problém: kde vzít nové oblečky. Nad rekapitulací všech mých dosavadních známostí si někdy kladu otázku, zda vůbec existuje heterosexuální muž, který by si kupoval své oblečení sám, a začínám chápat kumulační syndrom, jímž tolik mužů trpí. Je to v podstatě křečkování zásob, kdyby nějakou dobu nebyla žádná žena, co by onu prázdnotu po zcela rozpadlém oblečení zaplnila vzorně srovnanými komínky oblečení nového. Ačkoli jsem si při rozchodu s Chemikem přísahala, že jednu věc, co už nikdy dělat nebudu, je chození s drahým na nákup oblečení, a bylo mi jedno, že Létající muž tedy nosí už od dob skauta svetr "s mimozemšťanem" stylově doplněný několika reálnými (černými) dírami, mimochodem ne nepodobný "le svetru", neb mi bylo jasné, že dříve či později mu maminka něco koupí, opět na mě došlo. A za svoji zpupnost jsem navíc byla potrestána tím, že na mě došlo v Chile, které by vyléčilo i obsedantního závisláka na shoppingu. A když na mě, zkoušející velikost pánského oblečení, v obchodě prodavači koukají kulatýma očima a říkají: "Slečno, ale to je pánské!", u kasy nahlas na otázku: "Zabalit jako dárek?" nahlas řeknu: "Ne" a přemýšlím, zda alespoň prodavači v obchodech s pánským oblečením své oděvy nakupují sami.

Všechno ale přeci jen na sobě odměřit nemůžu, a když dojde na nákup bot a kalhot, blíží se krize. Dlouho se snažím tedy na prohlášení o zničení bot dosavadních nereagovat, ale jednou na mě prostě dojde, a tak jsme se včera vydali do Parque Arauco. Řekla jsem, že když je to tedy tak, že já musím také, že si tedy také něco koupím, Hvězdopravec souhlasil a jelo se.

V nablýskaném nákupním centru, které je tak glamour a chic, že se v něm platí i parkování, si to Hvězdopravec namířil do obuvi v obchodním domě Paris a začalo první kvílení. "No přece si nekoupím stejné boty jako ty, co mám", zoufal Hvězdpravec nad zjištěním, že i po roce a půl, kdy měl čas své boty zničit, mají pořád úplně ten samý sortiment. Nakonec si ale řekl, že mu asi nic jiného nezbyde a zeptal se, zda mají jeho číslo.

Alespoň číslo 43 se jim ale za onen rok a půl evidentně podařilo vyprodat.

Poslala jsem Hvězdopravce, ať se jde tedy podívat do obchodního domu Falabella, že já se zatím dojdu podívat na boty či kabát pro mě. Hvězdopravec nelibě bručel, že co on tam sám, ale šel. Já jsem po půl hodině našla konečně něco, co by se dalo nosit a dokonce měli i moje číslo, ale cena cca 10 000 korun mě rychle přesvědčila o tom, že můj kabátek ještě z Francie, s dvěma knoflíky z pěti, je vlastně ještě docela dobrý. "Tak proč si je nepřišiješ?", řekl Hvězdopravec již půl hodiny zabraný do prohlížení asi třicítky vystavených párů bot. Následně ho jsem mu to ale oplatila větou: "tak proč si je nevyzkoušíš?", když mi ukazoval boty, které byly podle něj poměrně ucházející. Nastal tedy hon na prodavače, jež je tu v nákupních centrech tím opravdickým sportem. Když chcete nosit kabát za 10 000, musíte si ho přece umět vybojovat, to je známá marketingová strategie! Boty Hvězdopravci byly, na jeho otázky týkající se estetiky jsem tedy jen mechanicky opakovala: moc pěkný, moc ti sluší, a říkala jsem si, jak to zařídit, abychom ve zbývající půl hodině stihli koupit ještě něco. Jako vichr jsem se tedy vřítila do regálů s mužským oblečením, Hvězdopravec s krabicí s botami za mnou: "Hele, tohle je dobrý. Tohle taky. A tohle", říkala jsem a házela oblečky, které mi přišly pod ruku, Hvězdopravci do náruče po zběžném poměření s vlastní postavou. Většina kousků mu byla, nebyla ani moc ohavná, ani moc drahá, a tak jsme za dvacet minut byli u pokladny. Než pokladní konečně dorazil, pochopil, jak se platí kartou, zkontroloval sms v mobilu, zažertoval s odcházející kolegyní, všiml si Hvězdopravec figuríny kousek od nás: "Hele, tohle taky není špatný", řekl. V mžiku jsem byla u figuríny, poměřila jsem obleček podle sebe, Hvězdopravec se během placení vysvlékl, zkusil a přihodil. Ve chvíli, kdy jsme platili, udeřila devátá a byl konec.

"Děkuji", s vlahým zrakem na mě hleděl můj drahý, když jsme to všechno nesli domů: "Tohle jsem si přesně přál, abys udělala". Doma pak odmítl oblečení znovu vyzkoušet s argumentem, že by to pak musel skládat, a spokojeně si ho nacpal do šatníku. Ráno pak odešel do práce sice v novém svetru, ale v oněch starých roztrhaných botách. Zdá se totiž, že i ve Francii hošíci tvrdošíjně odmítají po Vánocích jít do školy celí noví a vymydlení. Kolegy je tedy třeba s novou garderobou seznamovat postupně.

Jak vidíte, je nejvyšší čas zase někam vyrazit do divočiny. A nebude to za dlouho. Podle zpráv je v pondělí 27.června volno, neb má svátek Petr a Pavel. Většina Chilanů na mě sice hledí kulatýma očima a ptají se, a proč že je volno, ale volno skutečně je. Člověk se jejich překvapení skoro diví, copak se svátky rok co rok mění? Nemění. Chilané mají zkrátka pojem o čase jiný, než my v Evropě, a v minulých dvou letech byl onen svátek jednou v sobotu a jednou v neděli, takže se na něj zřejmě pomalu zapomnělo. Počítám, že díky stejnému mechanismu se příští rok udiveně budou ptát, proč že je volno prvního května.

Možná díky pozapomnění na onen svátek se nám podařilo zarezervovat místa v malé horské chatě asi 400km na jihu od Santiaga, blízko města Talca. Už se nemůžu dočkat!

Quintay a chilská sexuální výchova

2011-05-30T15:40:00.007-04:00

Quintay je vesnice na pobřeží, asi 120km od Santiaga. To je pro Chilany co by kamenem dohodil, což dělá z Quintay oblíbené místo nedělních vyjížděk na oběd. O tamější restauraci Pezcadores jsme slyšeli tolik chvály, že jsme se tuhle neděli rozhodli prověřit ony lahůdky vlastními chuťovými buňkami. A nejen to, také stále hledáme nějaké místo, kde by se poblíž Santiaga dalo potápět, a je to opět Quintay, které nám bylo doporučeno. V neděli jsme se tedy s Hvězdopravcem nasoukali do Pathfindera, který má konečně zbrusu nové gumy, jako náhražku za ty, jež nám zničil autoservis Nissanu, v jedné ruce termosku a maté, v druhé sluneční brýle, a jelo se.

Sedíce na terase restaurace nad talířem machas s parmezánem jsme pozorovali, jak se na pláži vedle nás připravují frekventanti kurzu jízdy na mořském kajaku. Nejdříve se, navlečení v neoprenech, seskupili do kroužku a opírajíce se o pádla živě diskutovali nejspíše o včerejším fotbalu. Poté instruktor kurzu skoro upadl na zem, jelikož se pod jeho tíhou pádlo zlomilo, a na náš stůl přišel konečně aperitiv: pisco sour. Nemyslete si, že v Chile se pije aperitiv až po předkrmu, kdepak. To je jen bezchybná synchronizace místních číšníků, kteří ještě nedávno nejspíš pracovali jako holiči. Což mi připomíná, že Hvězdopravec byl tento týden u holiče, který zřejmě ještě nedávno pracoval jako automechanik, a to, co mu vytvořil na hlavě, nápadně připomínalo ozubené kolo. Výsledek to byl tak strašný, že dokonce i Sylvain vyprskl smíchy, když se Hvězdopravec, proměněn v pankáče nakaženého svrabem, od holiče vrátil do kanceláře. Nakonec se ale Sylvain ukázal jako kamarád a hned z práce odvlekl Hvězdopravce k sobě domů, kde ho bratrsky zarovnal strojkem, než mu dovolil vrátit se za mnou.

Ale zpět na terasu slavné restaurace Pezcadores, před níž se na pláži zatím diskutující kurz začal pomalu sunout k moři, samozřejmě bez kajaků, a jehož instruktor zahodil zlomené pádlo, nahradiv ho pádlem jednoho z frekventantů. "Všichni do vody", zavelel, a já jsem byla ráda, že sedím ve svém teplém svetru na terase na podzimním sluníčku, které stále ještě přeci jen trochu hřeje. Do dvanáctistupňového oceánu by se mi opravdu nechtělo. Na břehu zůstala jen dvě děvčata, všichni ostatní plavali k bójce kousek od pobřeží. "To jsem zvědav, kolik to nadělá mrtvých.", řekl Hvězdopravec skepticky, sleduje, kterak se plavci zmateně obrací tu na břicho, tu na záda, plavouce občas cosi, co vypadalo jako znak, ale při čemž vyndavali obě ruce z vody zároveň.

Mrtví nakonec nebyli žádní, ale že jim trvalo vylézt zase na břeh. Na náš stůl zatím přistálo sépiové rizoto a rybí steak, stydnoucí ve větru, který se začal zvedat. Chopili jsme se vidliček a nožů, účastníci kurzu pádel, a zatímco my jsme se zařízli do steaku, účastníci se zase seskupili do kroužku a opřeli se. Pádlo se tentokrát nezlomilo žádné, vedoucí kázal a kázal, my jsme jedli a pili, a vítr foukal. Po půl hodině bylo jasné, že oceán možná mrtvé nenadělal, ale vítr a promočené neopreny plavců, kteří po půl hodince plavání v dvanáctistupňové vodě v onom větru postupně modrají a do jednoho se třesou jako dávič, zajistí alespoň pořádnou chřipku. "Hlavně teď nesmí nikam do tepla.", řekla jsem Hvězdopravci: "Nezapomeň, že v Chile je příčinou nastydnutí prudká teplotní změna!"

Dopili jsme kávu, od níž by člověk za onu cenu čekal, že bude alespoň dobrá, nebo k ní bude kousek čokolády (ach, jak nám chybíš, Buenos Aires!), kajakáři se stále klepali na pláži, zaplatili jsme a vyšli ven, projít se. Chodníček vedl mezi pár staveními pod strmými stráněmi padajícími skoro přímo do moře k bráně, u níž bylo napsáno: vstup 500 pesos. "No to si snad dělají legraci, tady se platí fakt za všechno", řekla jsem, ale pak jsem si všimla, že vedle brány je vrátnice a nad ní nápis: "Vstup do historické velrybárny". Ve vrátnici seděl malinký mužík tak vysušený od větru moře, že jsem se divila, že v poryvech jeho kůže nešustí jako staré listí. "Pojďte, pojďte", zval nás, odhalujíc dásně se všeho všudy čtyřmi žlutými spodními zuby. Pokud jsem dobře rozuměla, protože jeho přízvuk byl tak silný, že jsem si nebyla jistá, zda vůbec mluví španělsky, řekl asi toto: "Támhle jsou čtyři sály, které vysvětlují, co se tu dělo. Pak jděte k majáku, tam, jak je napsáno nevstupovat, tak tamtudy, vstupte tak jako tak". Za mužíkem byla cedule: "Zde informace v angličtině". To, že v celé továrně nemluví anglicky ani veš, je mi ale úplně jasné. Anglicky v Chile nemluví totiž skoro nikdo.

Prošli jsme obrovskou halou, v níž na stěnách viselo pár fotografií z padesátých let, na kterých se muži v holínkách naparovali stojíce na mrtvých tělech velryb modrých, největších zvířat na světě, dvakrát větších než dinosaur. V dalším sále byla tma a na promítací plátno běželo video. Jednalo se o film, kupodivu v angličtině se španělskými titulky, což je v Chile nevídané. Usadili jsme se na studené dřevěné židličky v improvizovaném kině a hleděli na to, kterak velryba jí cedíc plankton přes dlouhé zuby, a poslouchali jsme, kterak velryby hlubokými tóny komunikují na kilometry. V následujícím záběru začaly velryby vyskakovat do vzduchu: "Samci předvádějí svou sílu.", řekl komentátor ve filmu. V dalším záběru velryba plave na hladině a kolem ní to vře velrybáky. "Velrybí samice plave na povrchu a chrání se, protože ještě není připravena k páření", pravil vypravěč: "Samci vystrkují své 3,6 metrů dlouhé penisy. Velrybí penis je velmi pohyblivý. Varlata váží tunu a při kopulaci uvolňují litry spermatu." Kamera zabírá zmatený pohyb těl velryb, jen občas to sem a tam smýkne penisem, který ve skutečnosti vypadá jako dlouhý list. "Zdá se, že samice změnila názor a rozhodla se potopit. Postupně se s ní páří celé hejno samců", říká komentátor anglicky a na obrazovce běží velrybí porno a k tomu anglické vysvětlení, kterak to ti samci dělají, aby to byli právě oni, co se stanou otcem. No toto, myslím si.

Další film je španělsky a je o želvách v Kostarice, následující zase španělsky a o hvězdicích, a poté konečně něco lokálního, film o velrybích jatkách, které byly původně na místě, kde právě sedíme. "No jo, to byly časy to, to jsme lovili velryby", říkají pamětníci na videu: "To si čovek tenkrát neuvědomoval, že to není to, humánní, zabíjet ty velryby", přemýšlí pán s přízvukem tak silným, že opět pochybuju, zda vůbec mluví španělsky: "Velrybí maso, to je pochoutka, je pěkně měkoučké", rozzáří se mu nakonec očka. "No to my sme někdy slyšeli, jak to mládě pláče, protože my jsme mu zabili tu, maminku," říká další muž, v němž poznáváme o dobrých deset let mladší a o několik zubů zubatější verzi vrátného: "Ale pak už žádný velký velryby nebyly, tak sme zabíjeli ty malý, páč už byly jen ty malý". Následující titulek holedbavě naznačuje, že v roce 1967 byl lov ukončen. Pravda sice je, že z komentáře, že velryby se do zátoky vrátily až třicet let po ukončení lovu, je jasné, že lov byl ukončen hlavně proto, že žádné velryby k lovení už nezbyly, ale celá expozice se evidentně snaží namluvit, jak je to celé pěkně ekologické a že dnes už se podobná zvěrstva nepáchají. Chce se mi zakřičet: Ne HidroAysenu!" Copak budou asi vykládat muzea v Patagonii za padesát let?

Sál se zatím zaplnil lidmi, a když naskočí znovu film v angličtině, na jehož konci je ono velrybí porno, Hvězdopravec mě zatahá za rukáv: "Jdeme?" Rozhlédnu se po sále a pokušení je větší než já. V sále sedí pohodlně usazených několik rodinek z Vitacury, nóbl čtvrti na východě Santiaga, s dětmi. To si nemůžu nechat ujít. Vysvětluju plán Hvězdopravci a už už sledujeme, proč má velryba tak velké zuby. A jak duní vodou samčí zpěv, aby velryba lépe slyšela. Děti i paničky z Vitacury sledují vyskakující samce, spokojeně chroupou chipsy, pijí cocacolu, jen chlapečka pod námi video nudí, protože je kupodivu v angličtině, a on ještě neumí číst. Maminka ho drží na místě, jen se pěkně koukej a uč! "...páření. Samci vystrkují...." řekne pán, titulky jdou pod obrázky a v sále to vře víc než na plátně. Paní blízko dveří bafne děti hlava nehlava a rychle je vyvádí ze sálu. Maminka pod námi najednou netrvá na tom, aby se chlapeček ukázněně díval a rychle ho pouští se sevření. Chlapeček odchází. Školák vedle nás evidentně už umí číst a strká spiklenecky loktem do tatínka vedle s přidušeným smíchem. Sál se rychle vylidňuje. "Zdá se, že se velryba rozhodla potopit", říká pan komentátor a titulky pod ním. "Postupně se s ní....", pokračuje pán anglicky, ale teprve teď si všímáme, že titulky záhadně zmizely. Tohle evidentně není ani pro dospělé uši, taková prasárna, nebo spíš velrybárna. Sál už je stejně ale skoro prázdný.

Inu, a to si vezměte, že v Chile ročně otěhotní a dítě donosí desetitisíce nezletilých matek, což je při stejně velké populaci jako mělo bývalé Československo, opravdu dost. Ve třídách základní školy je třeba hned několik těhotných žaček. Hádejte proč.

Vyšli jsme ze sálu a diskutujíce o tom, jak je to se sexuální výchovou v Chile a kolik stížností asi muzeum dostane, jsme vystoupali k majáku. Zezhora jsme v zapadajícím slunci viděli, že mořské kajaky konečně dorazily od břehu k oné bójce, k níž před více než hodinou účastníci kurzu doplavali v rámci tréninku.

A to je všechno. Jen jsem zvědavá, přes jaká slova ve vyhledávači se mi teď budou čtenáři dostávat na blog.

Trocha čerstvého vzduchu

2011-05-26T18:56:00.005-04:00

To by mě zajímalo, co si vážený čtenář představí, když čte titulek tohoto příspěvku. Že bych zase kázala něco o smogu? Hladiny znečištění jako každou zimu sice stoupají, můj atopický exém mi o tom dává jasné zprávy a hlava mě bolí mnohem častěji než dřív, ale nad tímhle tématem jsem již zlomila hůl. Nebo milého čtenáře napadlo, že se bude jednat o další rozvinutí tématu o zákazu bomb se slzným plynem, které tu policisté vrhají na manifestanty? Také ne, ačkoli manifestace pokračují. Zákaz bomb trvá, ale vláda našla novou výmluvu, jak zakázat zároveň i manifestace, alespoň ty v centru. Při té páteční totiž došlo k incidentu, kdy hrstka manifestantů zbila jednoho policistu. Samozřejmě si myslím, že tlouct policistu skateboardem je pitomost, a třiadvacetiletého dobrovolného hasiče z chudé La Granji, který se do rvačky vrhl a zachránil tak policistovi život, považuju za hrdinu. Zároveň ale nechápu, že vláda volá k odpovědnosti za takové zvěrstvo organizátory manifestace, kteří si podle ní neuvědomují, jak riskují bezpečnost lidí, když manifestace svolávají. Připadá mi to celé jako argument sadistického násilníka, že oběť na sobě měla krátkou sukni a tím ho ke znásilnění vyprovokovala. Kdyby možná vláda sázela méně na represi, na manifestace by chodilo méně individuí, kteří si jdou hlavně bouchnout. A za zcela nepřípustné považuju použít incident jako výmluvu pro odsunutí manifestací z centra. Vzhledem k tomu, jak se místní hlavní sdělovací prostředky zdráhají cokoli o manifestacích psát, je jasné, že pokud manifestace nebudou v centru, nemají vlastně žádnou účinnost, neb se o nich nikdo nedozví.

Ale k čerstvému vzduchu. K dobrému vzduchu. V dobrým vzduchům. K Buenos Aires.

Argentinská metropole je od Santiaga vzdálená hodinu a půl letadlem a z dobrého vzduchu nemá pouze jméno. Vydat se tam má zkrátka stejný účinek jako vynoření hlavy ze zatouchajících vod Mapucha. Nedá se sice zcela říct, že se v Santiagu neděje vůbec nic, ale každý, kdo, jak říká Ofelie, chápe důležitost kavárny, se tu po určité době cítí jako lev v kleci. Santiago má sice pár divadel, pár klubových kin a zcela jistě i nějakou hudební scénu, ale dozvědět se o věcech je těžké, a ještě těžší to máte, pokud chcete mít pár oblíbených míst, kam se jen tak vydat na blind. Ačkoli bydlíme uprostřed Bellavisty, "bohémské a kulturní čtvrti", jak se o ní hrdě hlásá na cedulích, naše výlety "na blind" do hrstky klubů, která tu je, končí většinou stejnou frustrací, jako když se v supermarketových jahodách pokoušíte najít chuť jahod z babiččiny zahrádky. A i když nejdeme na blind, výsledek je jistý jen, co se týče jedné věci: přemrštěné ceny.

A už vůbec nemluvím o tom, jak jsou na tom Chilané s knihami a kavárnami. Kaváren je tu pár a většinou jako kavárny sice vypadají, ale chutnají jako nescafárny. Sednout si ke kulatému stolku na dřevěnou židličku zkrátka na udělení titulu "kavárna" v mých měřítkách nestačí. A na knihy je tu stále strašlivě vysoká daň, takže nejen, že je tu nikdo nekupuje, ale obchody s nimi prodávají především drahé knihy fotografií na křídovém papíře, které slouží jako dekorace. Jinými slovy, za Pinocheta se tu pokoušeli zabránit lidem, aby se vzdělávali, četli a samostatně mysleli, ale i nynějším politikům jde podobná věc do krámu a daň zůstává. Mimochodem, stav, který panuje v Chile, bych ráda použila jako argument proti zvyšování DPH na knihy v Čechách. Nevím, zda důvody onoho zvyšování jsou skutečně ekonomické a můj selský rozum o tom značně pochybuje, protože ceny dělaly knihy nedostupné už, nebo možná ještě, v dobách, kdy jsem žila v rodné kotlince, takže podle mě musí být jejich prodej v celonárodním měřítku tak zanedbatelný, že změna DPH příjem státu rozhodně nevytrhne. V Chile tedy v současné době většina obchodů v univerzitní čtvrti prodává náhradní díly k autům a ojedinělé obchody s knihami kousek dál na Alamedě jsou plné napůl knih a napůl sošek svatých. Když potřebujete nějakou knihu a máte-li štěstí, že knihu má knihovna, můžete být jejím čtenářem celé dva dny. Dva dny je totiž zcela absurdní výpůjční lhůta naší univerzitní knihovny. Většina lidí tedy buď kopíruje, co najde v knihovně, nebo co si vypůjčí od kolegů, a v případě nutnosti nakupuje přes internet. A odkud že je to i s poštovným levnější a hlavně, hlavně tam nějaké knihy jsou?

Z Buenos Aires.

Jednadvacátého května je tu Den námořnictva, oslavuje se čmajznutí moře Peruáncům a Bolivijcům a bitva u Iquique, při níž hrdině zahynul generál Pratt, když skočil z chilské lodi na peruánskou. Skok se španělsky řekne "salto" a můj kolega Hernán, věrný čtenář satirického týdenníku The Clinic, který nenechá prezidentu Piñerovi projít ani jedno přeřeknutí, řekl, že je zvědav, jaké řečnické salto zase Piñera, chilská verze Milouše Jakeše, předvede, a zadoufal, že stejně jako Pratt spadne přímo do nepřátelské vřavy. Já jsem byla ale hlavně ráda, že právě proto, abychom mohli poslouchat prezidentovy moudrosti, byla zrušená sobotní výuka a rozeslala jsem mail se zprávou, že dvacátého května se jede na víkend do Buenos Aires.

Připojil se k nám Sylvain a Lucka. Cílem cesty bylo užít si maximum muziky a kaváren, koupit Freudovy Sebrané spisy, projít obchody s knihami, pojíst něco kravičky, pít kvanta maté jako správný Argentinec, projít trhy na San Telmo a najít originální a pěkné kousky do šatníku, zkrátka, dělat všechno, co se nám v Santiagu dělat nedaří, tedy až na to jezení kraviček. Ale i to má v Argentině úplně jiný rozměr a když v den odjezdu naháněč před restaurací řekne: "Chcete jíst parillu?" váš napůl zděšený a napůl neprodlené zvracení naznačující výraz v obličeji ho rozesměje: "A, nechcete, až pocaď máte hovězího, co? Chachacha....ne, prosím, ne, už žádné hovězí!" Naštěstí ale nemusíte pořád jíst maso, ale užijete si i vynikající pizzu a těstoviny, to vše zalévané argentinským vínem, které tu na rozdíl od Chile nepijete mezi zavalitými mrňavými hosty lemtajícími coca colu, ale mezi snědými elegány, kteří stejně jako vy ví, že jedině víno je tím pravým lékem na srdeční choroby.

Maté jsme pili také jinak než v Chile, protože tam ho pijí hlavně na jihu a nabídka tedy zdaleka není stejně rozsáhlá. V čínském obchůdku u apartmánu, kde jsme bydleli, byl maté celý dlouhý regál. Lucka v něm neomylně našla krále všech maté, třikrát dražší než značka Rosamonte, již pijeme v Chile, maté, které Alvara dohání téměř k slzám. Krabici s maté jsme odnesli do apartmánu v nádherné staré budově, jaké v Santiagu rovnají se zemí, aby mohli stavět moderní paneláky, a pobyt mohl začít.

Nebudu vám psát podrobně, jak jsme postupně naplnili všechny cíle, které jsme si pro náš pobyt vytyčili. Byli jsme na třech koncertech, v nespočetně obchodech s knihami, v ještě nespočetnějších kavárnách a restauracích a nakonec jsem sehnala i ony Sebrané spisy. Čas plynul rychle a jen tu a tam byl přerušen otázkou: "Proč proboha není Hvězdárna v Argentině?"

Protože Argentina nemá Atacamu. A nemá hory, museli jsme nakonec Chile připsat nějaké pozitivum.

A tak jsme zase zpět v Santiagu. Jaké to celé bylo se můžete podívat zde. Jak vidíte, moc města na fotkách není, ale přesto stojí za vidění, protože Sylvain je pan fotograf. Mé fotky asi hned tak neuvidíte. Nejen proto, že vedle oněch Sylvainových jsou velmi ubohé, ale také proto, že můj kabel od foťáku neunesl pocit, že se bude zase muset vrátit do Chile, a před El Ateneem, divadlem předělaným na velký obchod s knihami a kavárnu, mi prostě někde vyskočil z batůžku...

Spousta věcí

2011-05-18T16:38:00.006-04:00

Od předminulého pondělka, kdy byl odsouhlasen monstruózní projekt přehrad na řekách Pascua a Baker v Patagonii, se v Chile děje spousta věcí. Jindy velmi klidná země, kde slovo discutir znamená zároveň diskutovat a zároveň hádat se a kde je vyjádření vlastního názoru nahlas a otevřeně bráno za stejnou nehoráznost téměř jako kálení na veřejnosti, se bouří. Moji přátelé, kolegové a učitelé to vítají s potěšením, stejně jako bych já vítala, kdybychom se v Česku konečně začali ozývat častěji a výrazněji než jednou za čtyři roky u voleb a dnes a denně v hospodě. Od onoho pondělka jsou téměř denně manifestace, o nichž jsem psala, že mám strach na ně chodit, protože policie se tu demokracii učila ještě za Pinocheta, a tak je vždy připravena v jakýkoli moment začít "uklidňovat situaci" vodními děly a bombami se slzným plynem.

Mimochodem, bomby se slzným plynem zde vyvolaly také jednu z nejabsurdnějších diskuzí, které jsem kdy slyšela. Jsou nebezpečné, začalo se proslýchat a vědci z Universidad de Chile začali vysvětlovat proč. Plyn z bomb je totiž abortivní, neboli nadýchání se ho způsobuje okamžitý potrat. A v Chile, jakmile se řekne potrat, krev stoupá do hlavy rychle. Onehdy jedna poslankyně v parlamentu navrhla, že by se mohla znovu otevřít diskuze o tom, zda přeci jen potrat nepovolit například v situacích, kdy je ohrožen život matky, nebo se jedná o matku nezletilou a znásilněnou. Její vlastní spolustraníci ji za takovou nehoráznost žalovali u soudu, neb se zdá, že v Chile je kriminální čin nejen na potrat jít, nýbrž i zákaz jakkoli problematizovat. Být "pro potraty", jak se zde říká, tu zní skoro jako heslo: "Hurá, jdem do toho, na potrat, do toho, do toho, všichni spolu, jdeme potratit!" Moje kolegyně Pamela mi vyprávěla, že onehdy zpochybnila absolutní zákaz potratů před kolegy svého muže, kteří ji záhy všichni přestali zdravit. Vražedkyni. "Ale já mám děti, dvě!", skoro se omlouvala, ale co udělala, nedalo se odčinit. A to i přes to, že kupodivu je zde většina konzervativních lidí zároveň i pro trest smrti.

Ale o potratech jsem psát nechtěla, jen o tom, že to byl nepochybně fakt, že by ještě nějaká ta nezodpovědná nezletilá znásilněná vražedkyně, která nemá žádnou úctu k životu, mohla jít na manifestaci za účelem potratit, či by se třeba plynu mohla nadýchat kde která těhotná žena žijící v centru, že bylo používání bomb se slzných plynem na manifestacích zakázáno. Jsem poměrně ráda, mimo jiné i proto, že se pomalu už nedalo - v jakoukoli hodinu - ani sestoupit do metra na Plaza de Italia, aby člověka alespoň nezačal štípat nos. Policisté mají totiž plynu zjevně velké zásoby a vrhali ho dosud po demonstrantech s vehemencí, která stála jednu studentku v Concepción málem oko.

Protesty se netýkají jen Hidroaysénu. Shodou náhod se začali bouřit také studenti, kteří požadují reformu vysokých škol. V Chile totiž pochází přes 80% příjmů univerzit a vysokých škol ze školného, na nějž si studenti berou dlouhodobé půjčky a na konci studia mají dluh, který splácejí dlouhá a dlouhá léta. Vysoké školy jsou tu většinou soukromé, státní je vlastně jen Universidad de Chile, ale i ta je stejně drahá jako soukromé školy. Universidad Católica, považovaná též za státní, patří ve skutečnosti Vatikánu, dále jsou tu i jiné školy patřící různým církvím (Univerzita svatého Tomáše, Univerzita otce Hurtada) až sektám (Universidad de los Andes patří Opus Dei). Následuje změť ostatních univerzit, které často patří podnikům, ale najde se i pár univerzit, nad nimiž zůstává rozum stát: moje vlastní univerzita, Diego Portales, kterou mám moc ráda a jsem ráda, že na ní studuju, nakonec koupila sama sebe, takže je vlastně nezávislá. O koupení sebe samé rozhodlo vedení v devadesátých letech, univerzita je soukromá, patří sama sobě a pečuje o ni demokraticky zvolené vedení. Kupodivu to funguje a UDP patří k jedněm z nejrenomovanějších. Na podobném konci myšlenkového spektra jsou pak levicové univerzity jako například Arcis, kde to vře pravidelně a kde studovala moje kolegyně Pamela. Mám moc ráda její historku o tom, jak jim jednou pod okny létaly zápalné lahve a pár studentů se bilo s policisty, zatímco jejich profesor psychopatologie na stupínku volal, že "dnes, více než jindy, přednášku dokončí", zatímco se Pamela snažila dostat ze třídy alespoň svou těhotnou spolužačku.

Ale zpět do současnosti. Studenti tedy protestují proti extrémní zadluženosti, která je výsledkem jejich studia, volají, že systém je neudržitelný a já s nimi naprosto souhlasím. Rok univerzitního studia tu vyjde na cca 100 000 korun, a to jsou chilské příjmy nižší než české. No považte...

Člověk by tedy čekal, že HidroAysén a studenti budou plnit první stránky novin, ale jako obvykle, opak je pravda. Protože místní, mocnými podnikateli a politiky zcela ovládaná, média, nemůžou o akcích úplně mlčet - protesty jsou tak masové, že si jich nelze nevšimnout - vybírají si alespoň striktně jen to, co se jim hodí do krámu a ukazují tak pouze pouliční bitky, ačkoli se desetitisíce lidí snaží o poklidné demonstrace. "Lagos říká: Hidroaysén je nezbytný!", hlásaly palcové titulky deníku La Tercera minulý týden o bývalém prezidentovi Lagosovi. Až uvnitř článku je celá věta: "Myslím si, že Hidroaysén je nezbytný, protože...". Pevně doufám, že vážený čtenář zaslechl onu drobnou nuanci, která je, podle mého názoru, jasně manipulativní. Lagos sám se později proti onomu výroku jasně ohradil. Mimochodem, nedávno publikovaná zpráva Amnesty International Chile vytýká, mimo jiné, tyto věci: nedemokratičnost potlačování prostestů, závažné nedostatky v nezávislosti médií a nesvobodu v otázkách sexuální orientace a reproduktivitě. Zkrátka to na ně vědí...

V pátek to vřelo hodně a já jsem se cestou z přednášky začala strachovat, jak se dostanu domů. Nejen, že bydlíme vedle Plaza Italia, chilského Václaváku, ale moje univerzita je kousek od La Monedy, prezidentského paláce, a abych se dostala domů, musím okolo Monedy projet. "Policie nechce nechat vstoupit demonstranty na Alamedu, drží je v Calle Portugal, je jen otázka času, kdy jedné straně rupnou nervy a bude mela", řekla mi do telefonu kamarádka Claire, zpravodajka francouzského deníku Liberation: "Do divadla s tebou nemůžu, musím pracovat, běžím domů pro kameru. Metro je zavřené." Alameda, která se ve skutečnosti jmenuje Libertador Bernardo O Higgins, je hlavní tepna Santiaga, spojující moji univerzitu, Monedu a Plaza Italia. Rozhodla jsem se tedy jet žlutou linkou metra, která fungovala, na sever, k Mercadu Central, a pak jet autobusem. Nebo cestu dojít pěšky. U Mercada jsem naskočila do autobusu, který byl úplně prázdný a jehož řidič mi otevřel dveře i mimo zastávku. Se mnou naskočil starší pán v beranici. A pak jsme stáli v zácpě. A stáli. A stáli. Za čtvrt hodiny jsme urazili asi dvacet metrů, ale pěšky se mi nechtělo, protože na ulici byl takový zmatek, že nikdo nerespektoval nic, auta se cpala, kde to šlo, lidé občas stáli uprostřed silnice sevření mezi dvěma autobusy, a byla tma jako v pytli. Otevřela jsem knížku a zavolala Hvězdopravci. "Stojím v zácpě v tunelu u sjezdu k nám", řekl: "Jak to vypadá na Centrálním trhu? Za posledních dvacet minut jsem se ani nehnul." Zkrátka, Santiago bylo v pátečním večeru úplně zacpané. "Co se to děje?", zeptal se pán v beranici řidiče. "Ale, zas ti puberťáci, protestují!", řekl řidič. "A jo?", podivil se pán. "No jo, zas něco...", řekl řidič. Děkuji, Chilevize, televizní kanále pana prezidenta, děkuji, Mercurio, deníku podnikatele s účastí v celém projektu, řekla jsem si ironicky. O kousek dál jsem vystoupila: "Dej na sebe pozor, dceruško!", volal na mě řidič. "Vy v Chile taky", pomyslela jsem si.

Ale i přesto, že media manipulují informace, protesty pokračují. Lidé je svolávají přes Twitter a Facebook a na poslední bylo 50 000 účastníků. Chile podobně masové protesty nepamatuje léta. Mobilizuje se i svět, především Francie a Španělsko. Pevně doufám, že to celé nakonec vyjde, ale rozhodně ještě není vyhráno ani z desetiny. A i když ano, Chile má spoustu dalších velmi kontroverzních projektů, například ten nedávno schválený na Isla Riesgo, nebo zatím jen hodnocený projekt v Cajonu de Maipo. Je dobře, že se Chilané mobilizují. A to i přes to, že většina z nich nikdy Patagonii neviděla, protože je cesta tam moc drahá...

P.S. Všem hispanofonním čtenářům doporučuju tohle video, kde chilská policie "vždy starostlivá co se týče pohody a bezpečnosti Chilanů" vysvětluje, kterak je jejich plyn bezpečný, neb "není letální" s dikcí, která by se dobře hodila do reklam vysvětlujících výhody dětských papírových plen: http://www.3tv.cl/index.php?m=video&v=18522

Patálie v Patagonii

2011-05-10T19:01:00.004-04:00

Ne, nejsem zase na prázdninách. Jsem v Santiagu a pracuju. Ale včera se chilská vláda měla vyslovit ke gigantickému projektu HidroAysen, který plánuje vybudování pěti obřích vodních elektráren v panenské krajině chilského jihu a získanou energii, v seismicky nejaktivnější zemi světa, vést 2300 kilometrů na sever, kde ji Chile potřebuje pro důlní těžbu. Sama otázka, zda je opravdu elektřina potřeba, je sporná, ale projekt vybudování elektráren a následně vysokovoltážního elektrického vedení šesti národními parky, jedenácti rezervacemi, 26 místmi určených jako prioritní pro zachování, 16 mokřinami a 32 soukromými chráněnými územími, je zcela skandální. Je mi jasné, že emblematický park Torres del Paine zůstane zachován, ale ostatní, nenavštěnované, ale o to krásnější a zachovanější části země to pěkně odnesou.

A ještě skandálnější je to, že byl projekt odhlasován všemi členy vládní komise, která měla zvážit vliv projektu na ekologii, jako jedním mužem. Hned po hlasování se před prezidentkým palácem začali shromažďovat lidé na protest proti projektu. I přes masivní kampaň v médiích, která tvrdila, že Chile prostě bez energie z jihu jde zcela do kytek, je stále většina populace totiž proti projektu. "Jdeme demonstrovat", řekla jsem Hvězdopravci, ale ten prohlásil, že není blázen, ježto stejně víme, jak to všechno dopadne. A měl pravdu. "Policie musela použít vodní děla, aby uklidnila situaci", napsal internetový deník Emol v domnění, že vodní děla jsou zřejmě velmi uklidňující záležitost. Mě tedy moc neuklidňují a je fakt, že jsem srab, ale vody obohacené o iritující látky, kterou chilská policie při každé manifestaci stříká do davu, se mi samotné čelit nechtělo. Přesto mě hlodalo svědomí a hlodá pořád. Navzdory totálnímu tichu, kterým chilská media obvykle komentují protesty a manifestace, se proslechlo, že manifestace byla potlačena tak násilně, že něco podobného už dlouho nikdo neviděl. Fotky nakonec uveřejnil i jeden z hlavních deníků, La Tercera. Dnes večer konala demonstrace kousek od nás na Plaza Italia, místě, kde se Chilané shromažďují asi jako u nás lidé na Václaváku. Když jsem dorazila domů, slyšela jsem, jak to tam vře, ale než jsem se rozhoupala k odchodu, nastalo ticho. Policie zase protestům učinila přítrž, či spíš průtrž, potvrdil mi minoritní deník El Cuidadano.

A tak tu sedím a přemýšlím, co dělat. Takovéhle protestování není jen tak, říkám si, ale také si říkám, že kdyby si každý myslel podobné věci, máme ještě otrokářství. Úplně skandální je pak podle mě fakt, že dle smlouvy, kterou má Hvězdopravec s Hvězdárnou, máme prý stejně účast na všech manifestacích zakázanou, stejně jako stávkování, a za podobné prohřešky hrozí vyhazov. Mimochodem, za šíření podobných informací o smlouvě též. Že je Chile skutečně skandálně nedemokratická země? A víte, že Hvězdárna je evropská organizace? Ano, ta, co neuznala naše registrované partnerství, jako dostatečný důkaz toho, že jsme pár. Ale zpět k HidroAysenu. Co byste dělali vy?

Pokud vás zajímá více informací o projektu, odkaz je zde. Moje povídání a fotky z výletu do severní Patagonie, přesně tam, kde se má celá ta hrůza stát, jsou zde. A tohle je místo na řece Baker, které přehrada zatopí:

Nejsem mistrem velkých slov, ale z podobně nevratného zvěrstva se mi skutečně stahuje hrdlo. Obvykle se věcem dokážu smát alespoň na blogu, ale dneska mi to nejde.

O slevách zadarmo

2011-05-02T09:22:00.012-03:00

O tom, že nákupy v Chile je kapitola sama pro sebe, jsem vám tu už něco naznačila. Zdá se ale, že je to na kapitol dokonce několik.

Zatímco na trhu vás korunují slovem královno, hrají na vaši sebeúctu pokřikováním hospodyňko, hospodyňko, či neváhají podrbat za ušima vaše ego slovy vy máte tak krásná očíčka (ojitos), ve všech kamenných obchodech téměř bez výjimky vás ignorují tak dokonale, že by jim záviděly i tak kritizované české prodavačky. Kdepak, v kamenném obchodě by mi nikdo neřekl: Slečno, vy jste národ zlodějů. Váš prezident krade tužky, vy kradete srdce. Kdepak, v kamenném obchodě nejste ani královna, ani hospodyňka, vaše očíčka máte tak akorát pro pláč a z krádeže vás podezírají jedině, co se týče vystaveného zboží, které bývá často různě připoutané či zamčené ve vitríně, od které často dlouhosáhle musíte shánět klíče. Prodavači obvykle hovoří po telefonu s kamarády, či hovoří mezi sebou, a zákazníky vnímají jako obtížný hmyz bzučící zrovna v momentech, kdy je konverzace nejzajímavější. Za jejich plat se tomu ani moc nedivím, ale jedna věc mě nikdy udivovat nepřestane. Místní koncept slev.

Marketing a podobné vynálezy mě nikdy nebavily, protože koumat, jak bych měla zkusit někomu prodat něco, co absolutně nepotřebuje, zkrátka s Lisou Simpsonovou nejde moc dohromady, ale i tak vím, že slevy, křiklavě na vás blikající a smějící se z výloh, webových stránek či letáků, jsou ve skutečnosti past. Slevy nejsou zadarmo. Buď obchod potřebuje prodat oblečky a seperetičky, nad nimiž si během nekonečných směn zkazily za pár šupů oči asijské šičky, s menším ziskem než původně zamýšlel, nebo vám takto chce prodat něco, co vlastně vůbec nechcete, či nalákat zákazníky, kteří pak koupí nejen to zlevněné, ale i to nezlevněné. V Chile ale věci fungují úplně jinak.

Tak především, situace je většinou taková, že obchod vám prodat něco, co ve skutečnosti chcete a někdy i potřebujete, vůbec nechce. Kdysi jsem vám tu vyprávěla, jak ve Fordu odmítli Rethe prodat auto, ačkoli ho chtěla zaplatit celé a hned, protože nevěděli, jak udělat prodej cizincovi. Psala jsem vám také o tom, jak Sylvain, který rád fotografuje, usoudil, že potřebuje nový obrovský mac za cca 2000 eur. V autorizovaném obchodě MacOnline ho sice měli vystavený, ale prodavač pokrčil rameny, že ho ve skutečnosti nemají. Na otázku, kdy by ho mohli mít, odpověděl po chilsku velmi neurčitě, že za dva nebo tři měsíce přijede další zásilka, ale že co v ní je, že to on neví. Sylvain nakonec koupil počítač jinde, a když se s ním chlubil Antoinovi, který je také vášnivý fotograf, Antoine neodolal. A protože nevěděl, že v MacOnline počítač nemají, šel do téhož obchodu, kde mu sdělili, že počítač je sice vystavený, ale ve skutečnosti ho nemají. Karen, Antoinova přítelkyně, prodavače ale po chilsku poslala, ať se jde podívat. A vida, ve skutečnosti počítač měli.

Ačkoli ne denně kupujete auto nebo počítač za 2000 eur, situace se opakuje pořád. Většina nadnárodních podniků vozí do Chile výrobky druhé kategorie, které tu prodává za ceny někdy i dvakrát vyšší než v Severní Americe nebo v západní Evropě, a prodavači placení cca 250 eur měsíčně za práci celý měsíc s pouhými čtyřmi dny volna lelkují mezi regály. Kdo opravdu chce koupit, koupí, a podniky jsou rády, že vůbec něco vydělají.

"Ne, to nemáme", říkají mi často v lékárně, když tam chci nechat vykrvácet svoji peněženku za neparfémovanou hypoalergenní kosmetiku Roche Possay, dávajíce mi najevo, že s podobným francouzsky popsaným harampádím se rozhodně hledat nebudou. "Támhle to není?", divím se a ukazuju na žádaný výrobek. "A jo, vidíte!", klade lékárnice produkt na pult. "Můžete mi dát dva?", řeknu já, protože se snažím žebrání o to, aby mi prodali, co chci, vyhnout a do lékárny moc nechodit. "Máme jen jeden", ujistí se lékárnice rychlým pohledem do police. V lékárně u školy, kterou v duchu nazývám "U jednoho", to spolehlivě řeknou na jakýkoli produkt. Někdy ani nechci dva, jen zkouším, jestli pravidlo funguje. Funguje stejně jako fakt, že kolikrát před slepicí plivnete na zem, tolikrát do toho klofne. Poté, co dám lékárnici recept na léky proti alergii, mi místo jedné krabičky podá dvě - samozřejmě, pokud jsem v jiné lékárně, než U jednoho, tam by se mi nic podobného stát nemohlo. "To je dnes taková akce", pokyne mi: "dnes je cena dva za jeden." U léků na předpis mě to trochu udivuje. Zdá se, že se místní lékárna přiučila marketingu u drogových dealerů: ze začátku dávku pěkně zdarma, při závislosti za dvojnásobek. Při placení mi prodavačka zkusí prodat aspiriny za cca 1000 pesos, tj. euro, jinými slovy se mě snaží přimět ke konzumaci věci, kterou nepotřebuju, se slovy, že je na něj třicet procent sleva. Inu, pravdu mají. Aspirin, ten se vyplatí zlevnit, ten potřebuje lékárna zjevně vyprodat.

Zkrátka, občas tu dostanete slevu. Ne proto, že by byl výrobek defektní, nebo že by se ho prodejce chtěl zbavit. Vzpomínáte si ještě na naše story s nákupem nábytku? Jak mi nechtěli dát slevu na poškrábanou skříňku se šuplíky, již mi ale nemohli prodat novou, neb ony dvě vystavené v prodejnách byly poslední dvě na celém světě? Jak nakonec vymysleli báječné řešení, že mi prodají tu nepoškábanou s rozbitým šuplíkem, protože do ní dají nerozbitý šuplík z té poškrábané? A jak doma do té mojí skříňky ten šuplík šel, ale do té jejich poškrábané v obchodě rozbitý šuplík nešel, a tak mohli celou skříňku vyhodit, ale hlavní bylo prodat tu první bez desetiprocentní slevy? Kdykoli se podívám na onu skříňku u nás v obýváku, musím se smát a říkám si, že ona historka za těch deset procent stála.

Nad dvěma krabičkami léku na předpis za cenu jednoho, či rychlým upozorněním na zlevněný výrobek, který jinak kupuje každý, ve chvíli, kdy už platíte, i podobnému ignorantovi všech marketingových strategií jako jsem já, zůstává rozum stát. Nepamatuju se, že by vám v Albertu strkali u kasy neprošlou hladkou mouku za sníženou cenu. Občas nevěřícně hledím na cenu pravidelně kupovaného výrobku či již dávno sjednané služby a na to, co si společnost či obchod naúčtoval. Že by se přepočítali? "Ne, to je tím, že máte slevu", řekne prodavačka či operátor s úsměvem čekajíc, že se po vaší tváři také rozlije úsměv. Což o to, úsměv se rozlije, ale pochyby zůstávájí: "a proč jsem měla slevu?" Proč mi poté, co jsem vypila jeden koktejl, přinášejí radostně druhý koktejl zdarma, aniž by mě někdo upozornil, že mám na něco podobného právo, či že by to dokonce někam napsal, aby z ulice přilákal více lidí? Proč je dneska pizza za cenu dvě za jednu a proč mi o tom nikdo nic neřekl v momentě, kdy jsem pizzu objednávala, aby se pochlubil, kterak je štědrý, a nepozorovaně se vám pokusil podstrčit předražený desert? Proč mi s dobitím telefonu dali dvojnásobek minut, ale nikde to neuvádějí v reklamě, aby se svou dobrosrdečností pochlubili a nalákali nové zákazníky? Proč mi s účtem přinášejí také lahev vína s vysvětlením, že to je speciální akce, že k zakoupené lahvi vína v restauraci je právě dnes také druhá zdarma? Protože to je dneska taková akce, vysvětluje vám číšník. Tečka. Často se nemůžu ubránit pocitu, který měla jedna moje kamarádka, která často pobývala v osadách na Slovensku. Na staveních tam trůnily paraboly satelitů, ale v obýváku mnozí neměli žádnou televizi. Na co pak mít ale na střeše satelit? "Ty si myslíš, že jen gadžové můžou mít?", řekl jí tehdy kdosi na vysvětlenou.

Zdá se, že marketing Chilany učí opravdu Lisa Simpsonová. Ke konzumaci vás tu sice nutí reklamami, které jsou dokonce i v učebnicích žáků základní školy, ale konzumovat tu není vůbec snadné. A to nemluvím o tom, že nejméně okolo 15% obyvatelstva žije tak bídně, že polovinu platu utratí jen za dojíždění do práce. Navrhuji, aby pro ně místní dopravní podnik také vytvořil reklamu. Mohla by se odehrávat v džungli a slogan by zněl: "Žij na maximum, žij odvážně." Že vám to připomíná komunistické reklamy na med z Jednoty či na papri-papri-papriku? V tom případě vám budu muset vyfotit reklamu na vejce (nejlepší protejn pro tvé svaly) v naší ulici, nebo na avokádo (Palta hass, ahora hay más)! Možná, že to nakonec nebyla Lisa Simpsonová, ale Lisovna Simpsonovna...

Velikonoce na Velikonočním ostrově

2011-04-28T15:27:00.011-03:00

Velikonoční ostrov zná asi každý. Méně lidí už ví, že patří Chile a že se jedná o jeden z nejizolovanějších obydlených ostrovů. No považte, nejbližší obydlená země je odtud 2000km a jedná se o další pidiostrov. To, že lidé na tomhle sotva 30km dlouhém kousku zemičky začali tesat obrovské sochy, které pak postavili na pláž čelem do vnitrozemí, by se dalo podle mě klidně vysvětlit i tím, že si zoufale přáli, aby jim bůh seslal nějaké kamarády. Archeologové jsou ale úplně jiného názoru, jímž vás nebudu obtěžovat, jelikož zvídavý čtenář jistě nepotřebuje, aby mu přežvýkával svoje neznalosti podobný nedouk jako jsem já. Každopádně mi ale není jasné, jak je možné, že hrstka obyvatel, která na ostrově žila nejméně 400let, ale spíše mnohem déle, bez kontaktu s odlišným genetickým materiálem ze samých sňatků mezi soukmenovci nevypadá jako anglická královská rodina.

Když se naše letadlo začalo snášet nad malinký trojúhelníček zelené země pod námi, uviděli jsme první vulkány a jezera v kráterech. Zatajil se mi dech. Na Velikonočním ostrově dnes žije asi 5000 obyvatel, ale všichni jsou koncentrovaní v jedné vesnici. Zbytek ostrova patří sochám a hlavně koním, kteří se tu bezstarostně prohánějí jak se jim chce a občas se dokonce zajdou vykoupat do moře a vyválet se v písku, takže na jediné skutečné pláži ostrova, Anakeně, je napsáno: "Pozor na volně pobíhající koně".

Vystoupili jsme z letadla přímo na runway, která se táhne od jednoho pobřeží napříč ostrovem až k druhému břehu, a začali se shánět po ubytování. Na prvním rohu nám zastavil usměvavý Polynézan a řekl nám, že nás vezme, kam budeme chtít. "A kolik to stojí?", zeptal se Hvězdopravec. "Pro tebe je to zadarmo, příteli.", řekl Polynézan, což nás utvrdilo v tom, že tenhle ostrov patří k Chile hlavně na papíře. Vlezli jsme k Polynézanovi do auta a jeli jsme do prvního penzionu, který jsme měli vyhlídnutý. U moře se nám málem přimotali pod kola dva opilí mladíci: "Pch, Chilané" řekl Polynézan znechuceně: "Jezdí sem pracovat, pak se opijou a turisté si myslejí, že Rapa nui chlastají." Hlavně tedy neříkejme obyvatelům Velikonočního ostrova, Rapa nui, že jsou Chilané, zapsala jsem si za uši.

Asi v šestém penzionu konečně bylo místo. Dali jsme Polynézanovi spropitné, jelikož když nás tak přátelsky vzal do auta, je slušné se také přátelsky odvděčit, a čekalo nás seznámení s dalším jurodivým podivínem, Lionelem, Francouzem, který na Velikonočním ostrově žije již sedmnáct let. Na Velikonoční ostrov se přijel podívat po odkroucení základní vojenské služby na Tahiti, které patří k Francii, a už tu zůstal. Lionel má penzion se svou rapa nui ženou Titou a je nadšený archeolog amatér. Pracuje tedy také jako průvodce a během výletů po ostrově vám vysvětlí všech 850 teorií o tom, jak se dělaly sochy, proč, jak se trasportovaly, proč se transportovat přestaly, proč zůstalo spousta soch přímo v lomu, kde se tesaly, a tak dále a tak dále. Co se týče transportu soch, Lionel je jasným zastáncem teorie, kterou vyvinul český inženýr Pavel Pavel, a když slyšel, že jsem Češka, ukázal mi moai, který Pavel Pavel rozhýbal, žádaje mě, abych mu někde sehnala video chodící sochy. Čímž prosím laskavého čtenáře, který ví, kde by se něco takového dalo sehnat, aby mi to prosím napsal do komentářů. Můžete se ptát sami sebe, proč si Lionel video prostě nestáhne. Odpověď je jednoduchá. Na internetové připojení má na ostrově monopol chilská společnost Entel. Ale nesmějme se Chilanům. Na Tahiti žijící Francouzi mají připojení tak špatné, že jim nejde dokonce ani Skype, řekli nám na Tahiti expatriovaní spolu-hosté Fabien a Jesse. Oni i Lionel se tedy můžou na rozpohybování dívat tak maximálně na nákresech. Mimochodem, a proč se vlastně Pavel Pavel jmenuje tak divně? Chilané mají všichni dvě jména a dvě příjmení, Francouzi mají obvykle alespoň dvě jména, chudáci Češi jedno a jedno...a chudák Pavel Pavel jedno a to samé. Mít dvě stejná příjmení znamená v Chile být levoboček. A navíc nemít ani jméno? Zkrátka, rodiče Pavla Pavla mu to pro cestu do místních končin pěkně zavařili.

A byly prázdniny. Potápěli jsme se jako diví, využívajíce toho, že Pacifik má na ostrově 25 stupňů a neuvěřitelnou průzračnost, na rozdíl od kontinentu, kde má nejen maximálně 14 stupňů, ale navíc je prvních 10 metrů pod hladinou plné planktonu, takže nevidíte ani na tempo. Půjčili jsme si malý skůtr, na kterém jsme brázdili ostrov, co to dalo, a obdivovali moaie, kresby, jeskyně v lávových tocích, petroglyfy i zbytky stavení rapa nui. Každý den jsme pili nejméně jeden koktejl, protože džus na ostrově není žádné chilské juguito, nýbrž opravdický džus. Lezli jsme na vulkány, které jsou malé a milé nejen oproti malým milým vulkánům na jihu Chile, ale i proti těm v Českém středohoří. Dobře jsme spali a každé ráno prosili Lionela, ať udělá k večeři kohouta na víně, tradiční coq au vin. Na ostrově je kohoutů tolik, že byste tohle jídlo mohli jíst denně, ba co víc, toužíte ho jíst denně, neb vám kohouti nedají ráno spát. Lionel po kohoutech házel vztekle kameny a my jsme se mu smáli. Drbali jsme si komáří štípance. V botách jsme měli pořád trochu písku z pláže. Nevěděli jsme, kolikátého je, ani co je zrovna za den. Zkrátka to byly opravdické prázdniny.

A jsme zpět. Hned od první minuty jsme zase v realitě. Hvězdopravec odjel na Dalekohled a já jsem zpět ve všech svých aktivitách. "Pozor na tužky, jde Tereza!", smál se Rodrigo, můj vedoucí stáže v centru pro adolescenty v Lo Barnechey. Tenhle rok budu stážovat tam, možná budu pokračovat trochu na univerzitní klinice a dále zůstanu na telefonické lince a se svojí skupinkou těhotných adolescentek z jihu Santiaga. Pokračuju také s postgraduálem a s lekcemi češtiny. Jinými slovy, s cestami máme zase na chvíli utrum a školní rok po typicky chilsky lenivém začátku skutečně začal. Kurzy na univerzitě jsou navzdory všem slibům opět i v sobotu, takže počítám, že lezavé zimě zamořeného Santiaga jen tak neunikneme, a zuřím, že všechny svátky letos připadají na víkend. Na druhou stranu budu mít díky chilské dennodennosti ale zcela určitě o čem psát!

O taktnosti

2011-04-12T17:41:00.008-03:00

Náš pan prezident předčil svou paní překladatelku zaměňující Chile a Argentinu a přímo před televizními kamerami si vložil do kapsy podpisové pero. Včera mi video do komentářů přidala Poke, ale dnes už je na horní záložce titulní strany internetové La Tercery, jednoho z národních deníků, a já si říkám, jak Klaus ve svém příspěvku o taktnosti Chilanů přeci jen asi trochu přeháněl. Požár v Torres del Paine založený jakýmsi Čechem si v místních, značně hořlavých, končinách nikdo dávno nepamatuje, náš prezident nás ale opět vrátil do řečí lidí. Jedna z místních Češek sice prohlásila, že jakákoli reklama je dobrá, což je podle mě argument, který pravděpodobně přiměje účinkovat lidi v programech jako jsou Vyvolení, ale já spoléhám jen na totální geografickou neznalost Chilanů, kterým stejně slovo "český" nic neříká a kteří ho okamžitě zamění za jeho synonyma jako "polský" nebo "chorvatský". Jen tak si vysvětluju, že většina mých kamarádů, co měla dnes potřebu mě kontaktovat, nepochází z Chile. Nebo, že by byli Chilané opravdu taktní?

To, že chilský takt se projevuje hlavně neschopností říct ne nebo nevím, to už jsem tu rozmazávala tolikrát, že si začínám připadat celá nejedlá (jako smetana). Chilané jsou mistři v záměrném nedívání a nevšímání si, že se cizinec nejednou nevěřícně musí podívat do zrcadla, aby ověřil, zda se nějakou neopatrnou manipulací s prstenem nestal arabelovsky neviditelným. Dnes jsem cestou do práce v parku na vlastní oči viděla pána, který pomocí foukacího přístroje fungujícího jako obrácený vysavač, hnal parkem listí na jednu hromadu. Přímo před ním seděl na ještě nevyfoukaném trávníku toulavý pes. Pán dělal, že psa nevidí, ačkoli mu funěl přístrojem asi půl metru od hřbetu. Pes dělal, že pána také nevidí, a hrdě hleděl vpřed na kolemjdoucí. Pán se přiblížil o asi třicet centimetrů, stále hledě všude kolem, jen na psa ne. Pes se díval na mě a ležel dál. Pán mu jen tak mimochodem, s pohledem zabořeným do plujících, hynoucích truchlenců na nebi jako Karel Hynek Mácha, zaryl přístrojem přímo do kožichu. Pes se na něj ani nepodíval, jen se zvedl a lehl si asi o třicet centimetrů dále. Nic chilštějšího jsem nikdy neviděla. Jen jsem netušila, že to tu umějí už i toulaví psi.

Včera jsme se vydali do restaurace, mimochodem velmi dobré, jménem Ostras Azocar. Nechme chvíli pomlouvání a věnujme se dobrotám. Ostra je španělsky ústřice, ona nudle z nosu připomínající škeble, která je mnohými považována za afrodiziakum. V Chile jsem je ještě nikdy nejedla a musím říct, že mi docela chybí. Zdá se, že po první zhnusené reakci nad onou nudlovitou hmotou v létě 2005, jsem ústřicím přišla přeci jen na chuť. O restauraci Ostras Azocar jsem slyšela spoustu chvály, a tak jsme se tam včera vydali, protože přijel na návštěvu Hvězdopravcův švýcarský kolega Janis, který projevil přání jíst v rybí restauraci. A nebyli jsme zklamaní. Tradice podniku je, že vám na uvítanou nalijí skleničku, či spíše štamprdli, bílého a otevřou vám každému tři ústřice. Věc nevídaná. Sliz ústřic vsrkáváte přímo vedle van s mořskou vodou, kde klapou klepety krabi a langusty, tykadly stříhají mořští pavouci a na lastury jako kastaněty hrají mušle strážené ostny mořských ježků. Jen tak jim můžete pohrozit od nálevního pultíku: moc na mě těmi klepety neklepej, ty potvoro, nezapomeň, že tvůj osud je teď v mých rukou! A v rukou mojí kreditní karty, pravda, a už sedíte na židli a vybíráte z jídelního lístku, nad nímž by Pablo Neruda jistě zase sepsal nějakou ódu. Zkrátka, v téhle restauraci v Barriu Brasil, bývalé bohaté čtvrti Santiaga, kde dnes žijí hlavně peruánští a bolivijští přistěhovalci, ale která je plná starých nádherných domů, aniž by byla tak turistická jako Bellavista, jsme nebyli naposled.

Jak že se tam dostaneme? Copak já vím, řekla jsem Janisovi a Hvězdopravci, když jsme vystoupili z metra Republica. Podle mapy to mělo být támhle, ale není, inu, zeptejme se. Kde je ulice Bulnes, prosím? Jejda, to je daleko, to je támhle, ukazuje mi mladík směrem na východ, ale moje zkušené ucho postřehne, že informaci bude dobré ověřit, neb se jedná o skryté nevím. "Říká, že je to tamhle, ale já bych se ještě zeptala pár lidí.", sdělím Janisovi a Hvězdopravci. "No ne, když to řiká...", váhá Švýcar Janis, který fakt, že se budeme ptát dalších lidí a nevydáme se určeným směrem, považuje za výkřik "ty lháři!" do tváře onoho mladíka, který dál vesele konverzuje s kamarádem kousek od nás. Nakonec si Janis vzpomene, že má plán Santiaga ve svém chytrém telefonu. Naštěstí. Ulice Bulnes je hned vedle nás, jednu ulici směrem na západ.

Že to nic není? Tak poslouchejte historku, která se stala Hvězdopravci.

Hvězdopravec nemá diář a pravidelně tak platíme lístky na koncert ve dnech, kdy máme v Santiagu důležitou návštěvu, chodíme na schůzky k lékaři v době ,kdy nejsme v Santiagu, nebo objednáváme pokoje v hotelech na noci, kdy nemáme dovolenou. Onehdy jsme seděli v Pathfinderovi, který to s námi drncal po cestách okolo Parku Conguillio, když si Hvězdopravec vzpomněl, že má večer schůzku u fyzioterapeuta Franka. Protože řídil, dal mi Frankovu vizitku, já jsem z papírku pečlivě opsala do klávesnice mobilu telefonní číslo, vytočila a mobil přiložila Hvězdopravci k uchu.

"Haló," řekl Hvězdopravec: " tady je Hvězdopravec. Můžu mluvit s panem doktorem Frankem? Mám s ním večer domluvenou fyzioterapeutickou seanci a musím ji zrušit."
"Pán tu není", ozval se ženský hlas na konci drátu.
"A můžete mu vyřídit, že tu schůzku ruším?", řekl Hvězdopravec poněkud udivený tím, že Franko není v jedenáct dopoledne v práci.
"Ano, to není problém".
"A mohl bych si tu schůzku přehodit na středu?"
"Pán tu bude v jednu.", řekla žena na druhém konci.
"A vy tu schůzku přeobjednat nemůžete?"
"Pán tu bude v jednu. Já jsem jen uklízečka", opakovala žena.
"A sekretářka přijde kdy?"
Místo odpovědi se se ozvalo jen tůt-tůt-tůt.
Asi tam mají pěkné nemehlo, řekl si Hvězdopravec, spokojený, jak schůzku zrušil. O hodinu později vytočil stejné číslo, aby si domluvil novou schůzku.

Telefon zvedla stejná žena. "Pán tu není, bude tu v jednu.", řekla.
"A vy tu schůzku zaznamenat nemůžete?"
"Já jsem jen uklízečka.", řekla žena: "Paní přijde v pět."
Paní? Jaká paní, pomyslel si Hvězdopravec, poděkoval, a zavěsil. Co je to za doktora, že je v poledne v práci jen uklízečka?

Pak se podíval na displej telefonu a záhada byla rozluštěná. Když jsem opisovala z vizitky číslo, v tom drncání jsem se samozřejmě přepsala, a volali jsme tedy úplně někam jinam. Někam, kde pán přijde v jednu a paní v pět. Rozhodně ne ale pán jménem doktor Franko, který dává fyzioterapeutické seance. Ale copak mohla být paní uklízečka tak netaktní a říct na rovinu, že máme špatné číslo, že v domě žádný Franko nebydlí? A copak jde odmítnout zrušit schůzku, když vás o to někdo vysloveně žádá? Ale co říct na to, když se vás někdo ptá, kdy přijde sekretářka a u pánů doma žádnou sekretářku nemají? Proboha?

V takovém okamžiku je lepší učinit se neviditelným a honem zavěsit. V Chile je slušnost nade vše. Děkuji našemu panu prezidentovi, že šíří po celém světě dobrou pověst naší země a Chilanům, že často nehledí dále než na vlastní špičku nosu či svůj pupek, který je též pupkem světa. Mně a mé krajany to ušetří cesty blátem santiagských stok.

Babylonské zmatení jazyků

2011-04-06T04:53:00.002-03:00

Nedávno jsem si u Ofélie přečetla příspěvek, který mě rozesmál. Jmenuje se meziplanetární megadebil, což je sousloví, které věrně vystihuje situace, do nichž se člověk, co v mládí šlápnul na bludný kámen a nyní ho to zaválo bůh ví kam, dostává skoro denně. O skoro denních trablích se španělštinou jsem vám psala třeba tady. Píšu skoro denních, protože také existují dny, kdy se člověk bojí vylézt ven a dokonce i zvedat telefon, ježto se potřebuje trochu vyrovnat s nahromaděným pocitem meziplanetární megadebilnosti, a v takové dny je proti dalším megadebilnostem ochráněn zdmi, ploty, dveřmi, záclonami a v nejhorších případech i přikrývkou přetaženou přes hlavu. Dlouho jsem tak chtěla napsat něco o tom, jak nám to zavařili, když nám v Babylonu popletli jazyky, ale pořád se mi nedařilo nasbírat dost materiálu. Včera jsem ale ulovila pointu a příspěvek je zde. Nejedná se tentokrát o zmatení moje, ale vážený čtenář nechť se nenechá mýlit. Přetahování hlavy přikrývkou se u nás koná stále skoro denně.

V Latinské Americe platí, že anglicky se tu rozhodně nedomluvíte. "Jsou to gringos", řekla svému bráškovi důležitě onehdá jeho sestřička, když se zvědavě přiblížili ke mně a mým rodičům, aby zaslechli něco z oné hatlamatilky, kterou si povídáme: "Mluví anglicky!" "A proč?", řekl bráška. "Protože gringos nemluví chilsky, mluví anglicky!" řekla důležitě holčička.

Domluvíte se tu možná tak španělsky, nebo portugalsky, to vám na místní varianty Cervantesova jazyka stačit bude. Když jste ale navíc Francouz, obecně se dá říct, že se anglicky nedomluvíte vůbec, a budete to zkoušet francouzsky.
"Podívej, tohle je na vydělávání kůží", zaslechla jsem onehdy konverzaci Chilanů a francouzských turistů v jedné horské chatě. Seděli spolu u stolu a prohlíželi si Chilanův nůž.
"A jo, to je na vykosťování ryb", kýval Francouz a ukazoval nůž manželce: "Koukej, jak je to praktické, to musí rybu vykostit jedna báseň."
"Na kůže, chápete? Takhle to s tím to...", ukazoval Francouzům Chilan.
"No, takhle, no", vykosťoval dál Francouz uprostřed suchých And svou rybu spokojen, kterak položka "konverzovat s domorodci" na seznamu jeho úkolů na dovolenou, může býti odškrtnuta. Na Chilanově tváři se rozlil blažený úsměv. Podívejme se, jak je ten gringo jeho nožem fascinován...

"Can I come in? (můžu jít dál?)", řekl na severu Argentiny skutečný gringo našemu panu domácímu, který stál před svým krámkem s potravinami.
"A, quieres comer? (a, jíst chceš?)", řekl pan domácí: "Ne, tady ne, já prodávám jen potraviny, restaurace je támhle!" a gesty ukazoval gringovi: támhle, pryč běž!
"I just wanted to see (jen jsem se chtěl podívat)", omluvil se gringo ukázav prstem na své vykulené oči.
"A, pasta! (a, těstoviny!)", řekl bůh ví proč pan domácí: "Těstoviny mám!" a s argentinskou horlivostí se rozeběhl hledat balíček špaget a cpát je gringovi, který zcela jistě ve svém pokojíčku v Colonii Pellegrini neměl kuchyň. Gringo ale v tu chvíli tedy obdržel mimoděk i povolení vejít do krámku, o nějž žádal, a problém byl vyřešen. A pak, že to nakonec vždycky nějak nejde...

Když chodím domů z trhu Vega, procházím asijskou čtvrtí. Žijou tu Korejci a Číňané a prodávají nejen nejrůznější harampádí, ale hlavně ingredience asijské kuchyně, o nichž se mi v Čechách nebo ve Francii ani nezdálo. Někteří mají obchody na ulici, jiní prodávají svoje výrobky přímo doma. V ulici Rio de Janeiro v čísle 234 stačí zaklepat na dveře a jste okamžitě v jiném světě. V patiu starého domu postaveného ve španělském stylu sedí vždycky několik korejských mužů, kteří vám usměvavě pokynou a ukážou prstem na dveře, kde je kuchyně. Projdete kolem ložnice, kde se na posteli rozvaluje u televize asi stoletá korejská babička a modlíte se, aby v kuchyni byla peruánská služka, nikoli korejská majitelka. A máte smůlu.
"Por favor, tienen tofu? máte tofu?" řeknu já.
"Ooooo ....tóu u túu?" řekne Korejka.
"Tofu." na to já
"Aaaaa, túvu?"
"Si, si, túvu", myslím si, že je vyhráno, ale když Korejka túvu přinese, tofu to vůbec nepřipomíná.
"Ne, tofu.", říkám.
"Alka!!!!" zakřičí Korejka a spásná duše, peruánská služka, konečně přichází na scénu, aby zjistila, co že to vlastně chci. Korejka mi mezi tím sympaticky něco vykládá španělsky a směje se. Podle toho jak moje chilská kamarádka Karen kýve, mi je jasné, že nerozumí také ani slovo. Ale obě se smějeme jako Korejka. Zavařili nám to v tom Babylonu, co? Jo jo, zavařili, zavařili.

Babylon nám možná zmátl jazyky, ale kdo nám popletl kultury?

Včera do Chile přicestoval náš drahý pan prezident. Protože nás je tu v Chile na volebním seznamu zapsaných celých dvacet šest, byl na koktejl s panem prezidentem pozván snad každý expat. Tedy i já a Hvězdopravec, či Petr a Martina. Martina si celý týden lámala hlavu, zda se Petr stále vejde do svého obleku, který měl naposledy na svatbě a který tedy nejspíš bude plný skvrn od vína, a já jsem si zase opakovala "nezapomeň Hvězdopravci koupit černé ponožky" - zbytečně, neb jsem na to zapomněla. Hodili jsme se do gala. Hvězdopravec si navlékl k obleku své jediné černé ponožky, tj. ty s kocourem Garfieldem, a mohli jsme vyrazit.

Koktejl zahájil řečí pan velvyslanec, který recitoval chvíli česky a následně pak zase španělsky svůj projev. Pak spustili českou hymnu, jenže žádný z pozvaných Chilanů nepochopil, že je to naše hymna, a tak vesele dál konverzovali. Pak spustili hymnu chilskou, Chilané vypnuli prsa a jali se hrdě zpívat všech nekonečných pět slok, které chilská hymna má. Na tváři některých hostů na pódiu bylo jasně vidět, že na hymny trvající déle než minutu by se klidně šikla nějaké vhodná (snad i evropská!) norma.

"Když jsem tak poslouchal tu českou a chilskou hymnu", začal pak svůj projev pan prezident: "nemohl jsem se ubránit srovnání." A sakra, řekla jsem si. Jednu věc je někomu tak nacionalistickému jako Chilané dobré nedělat. Nesrovnávejte jejich erb (je to ten nejkrásnější na světě), jejich vlajku (je to také ta nejkrásnější na světě) a jejich hymnu (ta nejkrásnější na světě) s ničím tak podřadným jako vlajky, hymny a erby jiných států. V sále se podivně ochladilo.

Ale bylo hůř. "Ta česká hymna je taková klidná." řekl prezident. "Ta chilská je taková skočná". "Ta argentinská je taková skočná", přeložila to prezidentova česká překladatelka k tomuto účelu z Čech dovezená. Češi v publiku se začali uchechtávat a Chilané ztuhli, jako by je v tom chladu ještě polili studenou vodou. Cože? Argentinská, jo? Těch oškliváků nafoukaných Argentinců, co měli krizi, co furt jen chlastají maté, těch chudáků za Andami, co je nesnáší celá Latinská Amerika?

"Jsem rád, že zde mohu být, protože dobré česko-chilské vztahy jsou pro nás moc důležité." řekl prezident. "Jsem rád, že zde mohu být, protože česko-argentinské vztahy jsou pro nás moc důležité.", řekla překladatelka, jak to měla pěkně naučené již z Argentiny, kde měl pan prezident nejspíš úplně stejný projev. "Chilských! chilských!" začal řvát nespokojený dav a další polovina prezidentova projevu zapadla do rozčíleného šumu, kdy se přítomní chilští diplomaté zřejmě radili o tom, zda je to na vyhlášení války nebo není.

"Já jsem sem vlastně přijel na kontrolu," usmál se ve své tradiční skromnosti pan prezident od pultíku, když zmatek trochu utichl a bylo ho zase slyšet: "abych viděl, jak se Chile za těch posledních sedmnáct let, co jsem tu nebyl, rozvinula." Prosím, zaprosila jsem v duchu, ať překladatelka slovo rozvine přeloží slovy progresa, como progresa Chile, známým klišé, na které Chilané tak slyší. Prosím, ať není válka!

"Como se desarolló Chile", řekla překladatelka a celá věta vyzněla asi takto: kterak pomalu začínáte slézat ze stromů v té vaší zaostalé zemi. Pan prezident vzpomněl, že v Santiagu je nyní mnohem víc vysokých budov a já se začala modlit, aby už byl konec. Setkání českého pocitu, že jsme středem Evropy, a chilského pocitu, že nikdo nepádí tolik vpřed, jako Chile, ve mně vyvolalo nelehké obavy o to, jak si naše delegace poradí asi v zemích tak odlišných jako jsou asijské a africké země. Pan prezident projev ukončil slovy, že jedna věc se nezměnila, neb chilské víno je stále stejně dobré, ale na tvářích Chilanů se v té chvíli zdálo, že víno se změnilo v ocet.

Účelem návštěvy bylo ale nejspíš přijet rychle, než se v Chile zavře z úsporných důvodů ambasáda, a tak pan prezident přijel obklopen hrstkou podnikatelů, kteří by v Chile mohli začít podnikat a vyvést do Jižní Ameriky něco východoevropského know how. Vážený čtenář mě teď asi bude kamenovat za umístění naší země do východní Evropy, ale pokud by viděl pány podnikatele a je doprovázející blonďaté krasavice s luxusními pusami pornohvězd, kabelkami od Vuittona a elegantně na odiv vystaveným tetováním na kotníčcích kymácejících se v botách s pěticentimetrovou podrážkou pod špičkou, dvaceticentimetrovou pod patou, nejspíš by nás umístil tamtéž. Nepřiblížila jsem se dost na to, abych mohla zkonstatovat, zda se na ony dámy také převhla lahvička od parfému, ale ač nejsem módní policie, síťované punčochy ve zlatých sandálech jedné z přítomných mi zkrátka neunikly. "Mém vém tem pene menestre devést, nebe se e sebe pesteré sém?" hlásila do telefonu anorektická děva důležitě a Martina a já jsme usoudily, že snad i Vuitton je lepší než techno kabelka s velkým obrázkem opičky z umělé kůže, kterou si slečna vzala ke koktejlovým šatům. Chyběly zkrátka už jen ponožky v sandálech. Nebo ponožky s Garfieldem, ale ty si naštěstí, jako symbol přátelství mezi národy, vzal Hvězdopravec. Na chodbě zatím neznámý muž v kvádru tepal překladatelku. Módní policie musí uznat, že její oděv byl perfektní a decentní.

A to je o zmatení jazyků a kultur zatím všechno. Kolik řečí umíš, tolikrát si člověkem, praví moudré přísloví, a já bych Ofélii a dalším, kteří vědí, že kolik řečí umíš, tolikrát si meziplanetární megadebil, co se jako já občas stydí a pštrosácky strkají hlavu pod peřinu nad tím, že se například právě v prodejně kebabu zeptali, zda se jedná o vepřové (ano, toto je jedna z mých meziplanterních debilností, a ochránilo mě jen to, že moje francouzština byla tak špatná, že mi nikdo nerozuměl), chtěla říct, že možná je dobré tyhle záchvaty studu občas mít.

El Plomo

2011-04-04T20:46:00.010-03:00

Když jedete v Santiagu z letiště a máte štěstí, že zrovna není moc smog, vaše zorničky se rozšíří neuvěřením nad velikány, které tyčí přímo před vámi. Bílý hřeben La Paloma, ostrá skála El Altar a impresionantí obrovská hrouda s několika ledovci El Plomo. El Plomo přitáhl pozornost již dávných Inků, kteří horu považovali za svatou, důkazem čehož jsou nejen zbytky inckých staveb těsně pod vrcholem, ale také v roce 1954 nalezená mumie devítiletého chlapce, který zde byl obětován v rámci rituálu capac cocha. Inkové při těchto rituálech obětovávali děti, zdravé a krásné, praví Wikipedie, a to tak, že je odvedli na nějaký hodně vysoký kopec, nakrmili je a opili chichou, takže děti nakonec umrzly.

El Plomo přitáhl také pozornost naši, a to ne za účelem opití se, nýbrž za účelem zdolání mé první pětitisícovky. El Plomo se totiž tyčí do úctihodné výšky 5424 metrů nad mořem. Z tohoto důvodu si je třeba dát pozor nejen na incké rituály, ale také na punu. Puna nemá nic společného s pumou, které sice v Andách žijí také, ale nejen, že ne tak vysoko, ale také na vás zákeřně nečíhají. Puna je nejen tráva rostoucí vysoko na altiplanu, ale také zkrácenina slova apunamiento, nemoc z výšky. Puna, věří se v Jižní Americe, zkrátka někde je a někde není, a místům, kde je, je dobré se vyhnout, neb vás jinak postihne. Pokud tak tomu je, nevím, proč je puna zrovna tam, kde jsem já, jakmile překročím hranici okolo 4000 metrů. Ale postupně.

K výstupu jsme se odhodlali Hvězdopravec, Sylvain a já a usnesli jsme se vyrazit v pátek dopoledne. Ve čtvrtek jsem tedy uvařila hrnec guláše, kopu bramborových knedlíků a nacpala jsem ledničku plzeňským, protože já vím jak na punu, když vás demotivuje! V pátek jsme jako obvykle prodělali organizační boj jménem Hvězdopravec a dopoledne jsme tak strávili hledáním čelovek, obalu od karimatky, slunečních brýlí a podobného harampádí. Nakonec jsme usoudili, že na výstup nepojedeme bez oběda a šli jsme se najíst do italské restaurace u nás dole. Zkrátka, Plomo se nám v té chvíli muselo zcela bez obav smát, až se za ledovec popadalo.

Nakonec jsme ale dorazili na výchozí bod trasy, poté, co jsme se zapsali ve Valle Nevado jako uchazeči o výstup. Zapsání samozřejmě proběhlo se vší chilskou důležitostí a na konci nám byl předán papírek s čísly, na něž máme volat, budeme-li v nouzi.

"On je na Plomu signál?!" zeptal se hloupě Hvězdopravec.
"No některé společnosti ho tam mají, to záleží." řekl nakvašeně zaměstnanec.
"A které?" vyzvídal dál Hvězdopravec, který nepochopil, že předchozí odpověď byla jasné chilské nevím, tak dalece jsem o tom nepřemýšlel.
"Některé" řekl zaměstnanec úsečně. Copak to neřekl dost jasně?

Každopádně nám bylo jasné, že budeme-li v nouzi, můžeme se spolehnout tak leda sami na sebe. V Chile zasahují v horách jedině, pokud se nejedná o hory vysoké a ne moc daleko od Santiaga, takže například nedávno nad námi kroužil vrtulník při procházce na Manquehue, kopečku za Santiagem, kam chodíme na výlet, když o víkendu spíme až do oběda. Za dvě až tři hodiny máte onu procházku za sebou, výhled máte na hory i na Santiago a nedokázala bych se tam ztratit dokonce ani já. Ale přesto se tam občas někdo ztratí a zavolá si vrtulník, aby ho zachránil, že už se smráká, že má málo vody a na nohou vietnamky. Když se v zimě ale v Chillánu ztratili v mlze dva Kanaďané, jak jsem vám psala, bylo to moc nákladné a moc vysoko a použít vrtulník bylo možné až za tři dny. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

První noc jsme strávili v tábořišti Piedra Numerada, které je "jen" 3300metrů nad mořem a musí se k němu sejít z horní stanice sjezdovek. Před výstupem se doporučuje tam přespat právě kvůli boji s punou. Večer jsme si udělali nudlovou polévku, čaj a dívali jsme se, jak ledovec Ploma růžoví v zapadajícím slunci. Pak jsme se všichni tři nasoukali do Hvězdopravcova stanu a usnuli jsme.

Ráno nás čekalo 1000m převýšení do základního tábora, na 4300. Uvědomila jsem si, že to je stejně vysoko, jako Moai, kam jsem vyfuněla s vypětím všech sil, a došlo mi, že první dva dny nebude jen tak nějaká procházka, jak jsem si původně myslela. Na popisech cesty vypadá všechno tak jednoduše, že má člověk dojem, že to je hračka. Když pak leze pomalu jako želva lapaje po dechu do kopce za Hvězdopravcových poznámek dneska nejsi kamion, dneska jsi traktor, je to úplně jiné kafe.

Ale nakonec jsme dolezli na místo určení. Tábor leží vedle horské laguny, která je tak čirá, že se z ní dá bez problémů pít, což jsme také dělali. Uvařili jsme si nudlovou polévku, čaj, zase jsme se dívali na ten růžovějící ledovec, nařídili jsme si budík na čtvrtou ranní a nalezli jsme všichni tři do stanu. Hvězdopravec nespal z výšky, Sylvain chrápal a tvrdil, že vůbec nespal, a já jsme podle mě také vůbec nespala, ale Sylvain a Hvězdopravec tvrdili, že mě spát viděli. Pak zazvonil budík a byly čtyři ráno.

Ranní vstávání před zdoláváním vrcholků je to, co nenávidím snad stejně jako vstávání k zubaři nebo jako jsem, coby dítě, nenáviděla ranní vstávání za účelem odjezdu Karosou na běžky na Šumavě. Ale tentokrát se nám stejně spalo tak špatně, že jsme zkrátka vstali, zjistili jsme, že čaj v termosce je úplně studený, ale stejně jsme ho vypili, snědli pár sušenek, nasadili čelovky a oblečení v tom nejteplejším, co jsme měli, jsme se vydali na výstup.

Hvězdopravec původně tvrdil, že se ve své horské péřovce nemůže ani hnout, neb by jinak zhynul vedrem, ale teď si to štrádoval do kopce zahalený až po uši stejně jako Sylvain a já. A že byla zima. Voda, kterou jsem měla v batohu, stihla za první tři hodiny výstupu zcela zmrznout, a totéž se stalo mým rukou. V té chvíli se ale již naštěstí na obzoru zjevilo pár slunečních paprsků a Hvězdopravec mi řekl: "Pospěš si, za chvíli jsme na sluníčku." V té chvíli mě ale už dostihla stará známá puna, takže na nějaké pospěš si nebylo ani pomyšlení. Když jsem nakonec dolezla až k oněm inckým vykopávkám, které jsou na neméně než 5100m, zdálo se, že budou mít Inkové jako novou oběť moje ruce. "Tohle na pořádné omrzliny nestačí", řekl Hvězdopravec, zatímco já jsem se snažila nevýt moc hlasitě, jak ruce začaly zase přicházet k sobě. Tímhle to pro mě končí, přísahala jsem si. Inky jsem viděla, blbě mi je, stačí.

Jenže pak, jak jsme se asi hodinku rozvalovali nahoře na sluníčku, voda rozmrzla, ruce také, se mi to zase rozleželo. Když už jsem tady, že ano. Nasadili jsme mačky, přešli ledovec a puna se rozhodla poctít svou přízní také Hvězdopravce. Sylvain běžel dopředu jako kamzík a za ním jsme se šourali my dva. Každý krok mě stál hrozné úsilí a raději jsem si vůbec nepředstavovala, jak rychle mi asi bije srdce.

Ale nakonec jsme stáli na náhorní plošině a bylo třeba se dovléct na vrcholek, což je taková směšná hromádka na oné plošině. Směšná je ovšem pouze nepunózníma očima obyvatele městských kotlinek. Dovlekla jsem se do cíle a místo posazení se jsem si rovnou lehla. Hvězdopravec učinil totéž. "Uděláme vrcholovou fotku, ne?", řekl Sylvain, ale oba jsme ho úplně ignorovali. Ani nápad plýtvat energií na tahání foťáku z báglu, pomyslela jsem si, ještě musím také sejít dolů. Vrcholovou fotku tedy nakonec udělal Sylvain svým foťákem a nazval ji dva lachtani na Plomu. Sebekriticky přiznávám, že dva kopce teplého oblečení válející se po zemi vypadají přesně jako lachtani. "Hele, tady jsou něčí vlasy", řekl Sylvain najednou a vzal cosi vedle kříže, který je na vrcholu Ploma. Nebyly to vlasy, byl to celý cop vlasů, svázaný gumičkami z obou stran, ale v té chvíli mi to přišlo úplně stejně normální a přirozené jako kdyby řekl: "Hele, tady je kopec kamení." "Jé, vlasy", řekla jsem interaktivně. Jen tak tak jsem se stihla podívat na výhled, na bílý hřeb Palomy pod námi, a na Aconcaguu, Marmojelo, San José, Tupungato a další a další šestitisícovky (nebo skoro).

Byl čas jít dolů. Věděla jsem, že musím, a tak jsem šla. Na 4600m jsem si u Refugia Angostini vymohla pauzu, kterou Hvězdopravec využil k tomu, aby nejdřív litoval, že zbytečně trávíme čas odpočinkem, a následně k vyzvracení celého obsahu svého žaludku. Sylvain si myslel, že jak se Hvězdopravec tak prudce sklonil, nejspíš v té krajině kamení a ledu uviděl nějakého zajímavého živočicha, takže hbitě přiskočil, aby mu živočich neunikl. "Je to zelený", řekl znechuceně.

Konečně jsme byli v táboře, na "pouhých" 4300 metrech. Hvězdopravec i já jsme padli okamžitě do stanu, Sylvain nám udělal čaj a sobě nudlovou polévku, podíval se, jak růžoví ledovec, a šel také spát.

Ráno jsme sbalili tábor, Hvězdopravec a já jsme si udělali nudlovou polévku, a také čaj pro všechny tři. Všichni jsme litovali, že nemáme vrcholovou fotku, a tak jsme udělali alespoň podvrcholovou. Vrcholové bude mít Sylvain, ale jako každý obsedantní fotograf je musí nejdřív všechny vylepšit, což bude trvat jistě nejméně pár měsíců.

A nezbylo než sejít do údolí a následně vylézt na hřeben, kde na nás čekal trpělivě náš krásný zelený Pathfinder. "To jsem ráda, že tě vidím.", řekla jsem mu, jak mám ve zvyku, když se vracíme z podobných výprav. A už jsme si to jeli do údolí. "Já to pivo cítím až sem!" volal Sylvain, nedbaje faktu, že to, co nazývá pivem, budou nejspíš jeho nohy. "Guláš, guláš!" skandoval Hvězdopravec tak horlivě, že v zatáčce 28 málem narazil do svodidel, jak se řítil co nejrychleji k cíli. "Za kolik peněz byste se teď hned vrátili na Plomo?", zeptala jsem se. Nikdo nebyl sumu schopen vymyslet. Gulášek a pivo v tu chvíli zkrátka neměli cenu vyčíslitelnou v jakékoli měně s jakýmkoli počtem nul.

A tak jsme zase zpátky, gulášek už je v břichu, knedlíky také a doma nezbyla ani jedna Plzeň. Zato nudlovou polévku asi nebudu moct několik týdnů ani vidět. Až do dalšího výstupu. Ale ten bude muset chvíli počkat, protože nám přichází zima.

P.S. Sylvainovy fotky jsou konečně k vidění zde.

Chilanova práce a o Golemcích v Chile II.

2011-03-23T12:56:00.005-03:00

Ve Francii se zcela politicky nekorektně ujalo úsloví "travail d'arabe", Arabova práce, které se vám bude hodit, když si jako náš kamarád Xavier například objednáte instalatéra, který, ač čistočistý Francouz, vám při zapojení bojleru a instalaci dřezu napojí odtok vody do starého plynového potrubí, což vytopí sousedy pod vámi, a bojler připevní tak dokonale, že v noci spadne a onen dřez rozbije. Když teklo potrubí minulý týden u Myriam a Lucky, přišli na to instalatéři hned čtyři a najednou. Vykopali do zdi první díru, nic nenašli, druhou, tam to také nebylo, až konečně u třetí závadu našli. Tři díry na čtyři šmudly bylo pro ten den už až až, a tak šmudlové, kteří si tu honosně říkají maestros, odložili další akci až na následující den, což přeloženo do češtiny znamená, "až nás budete dost dlouho otravovat po telefonu". Zřejmě jen díky tomu, že Lucka je blondýnka ale pak následující den maestros přišli, vyměnili trubku, která byla prasklá a tekla už tři měsíce poté, kdy se do zbrusu nového domu nastěhovali první nájemníci, a všechny díry po sobě zadělali. Lepší než Mefistofeles.

Jak vidíte, mezi Arabovou prací a Chilanovou prací je rozdíl pouze ten, že Arab je jeden a Chilanů je několik. A, abych neopomněla, Chilané si hrdi na vlastní práci nejednou nad staveniště vyvěsí chilskou vlajku a tu a tam se zaskvěje nápis mira como progresa Chile, podívej, jak Chile kráčí kupředu. Oplocení staveb a stavbiček pak obvykle nese nápis disculpen las molestias, estamos trabajando para Usted, tj. omluvte způsobené potíže, pracujeme pro vás. Jinými slovy, omluvte potíže způsobené tím, že pracujeme. Tak jak pracujeme.

To, jak Chilané pracují stále kupředu, mi v posledních dnech způsobilo tolik potíží, že jsem se stále nedostala k tomu, abych vám řekla, jak se tu u nás měli Golemci, alias mí rodiče. "Myslím, že se jim fakt chce přijet, jinak by za ty prachy mohli klidně někam jinam, třeba do Japonska" svěřila jsem se před jejich příjezdem kamarádce. Moji rodiče ale chtěli přijet sem a na rozdíl od minulého roku tak vybrali zemi, kde následně nenastalo žádné zeměstřesení ani žádná jiná přírodní katastrofa, a jejich pobyt proběhl bez ukradeného batohu, bez rozbitého autobusu, bez zapadnutí s autem na liduprázdném altiplanu a bez závěrečného zemětřesení a rozbořeného letiště. Celý se odehrával na stráních a vrcholcích And, ve střešním bazénu, u vínečka, v termálech, u prohýbajícího se stolu, v lagunách And, nebo na naplivaných lávových polích pod malými milými vulkány, které se chovaly zcela ukázněně a vypouštěly jen malinké čoudíky, aby se měli turisté na co dívat.

Golemci dostali také příležitost poznat tři z jurodivých podivínů, tedy tu a tam po Chile rozesetých cizinců, kteří tu poskytují ubytování. Nejvíce jurodivý jim nepochybně připadala El Medina pod vulkánem Llaima, již vlastnoručně postavil polofrancouz a poloital Emilio. Emilio, který pochází původně z velmi komplikovaného pařížského předměstí a který v Evropě pracoval jako sezónní číšník či kuchař, žije pod Llaimou již devátý rok a v nevyčerpatelném pracovním zápalu na svém pozemku vytváří nejrůznější stavby, které pak jeho žena Farida, napůl Tunisanka, napůl Italka, zařizuje a dekoruje. Emilio nemá rád bílou, a tak pořídil dřevěné ostění všemu, včetně ledničky a záchodových mis. Každý večer u večeře nám pak vykládá jako vždycky o svých plánech, které mu tu a tam zhatí zemětřesení, tu a tam velmi výbušný vulkán Llaima, tu a tam nepřetržitý déšť, ale na Emilia jsou všechny přirodní živly krátké. "Víš, co je tohle?", ukazuje mi Farida míchačku, v jejímž otvoru místo malty a písku kvetou muškáty. Míchačka, nebo květník?, zaváhám v duchu. "To je Emiliova pračka", řekne Farida. "V tom si pral, když přijel do Chile." El Medinu máme s Hvězdopravcem moc rádi, protože se tam člověk cítí napůl jako doma, a napůl jako ve fantastickém filmu. "He he, tak kdypak ho zdoláte, ten vulkán." směje se nám Emilio, když už potřetí odjíždíme, aniž bychom se podívali Llaimě do kráteru. Nedá se nic dělat, budeme muset přijet zase.

Cesta na jih Chile nám také odhalila tajemství záhady, kterak je možné, že při zablokování brzdy Pathfinderova kola, o němž jsem vám psala v minulém příspěvku, a poté, co s oním zablokovaným kolem ujel obchodní zástupce Nissanu dvacet metrů, nedošlo ke zničení přední pravé preumatiky. Zničená byla totiž zadní levá. Obchodní zástupce Nissanu není sice dost chytrý na to, aby věděl, že při jízdě se zablokovaným kolem dojde ke zničení pneumatiky, ale zase je dost mazaný na to, aby svou vlastní neznalost snažil všemožně schovat, a tak nám při opravě Chilanovy práce, tj. při opravě opravy brzd, které se zablokovaly po pouhých deseti kilometrech jízdy, dali přední kolo dozadu a bylo vymalováno. Autorizovaný servis Nissanu se v té chvíli dal shrnout do slov: oprava brzd: 300 euro. Čekání na technika s nepojízdným autem: hodina času. Sebrala jsem všechnu svou znalost chilské povahy do hrsti a poslala hned po odjezdu Golemků šéfovi Nissanu stížnost vyhrožujíc jim advokáty, četníky, televizí, peklem a hromy a blesky tak pasivně agresivně dokonale, že jsem následující den konečně mohla říct: nové pneumatiky: 300 dolarů. Dostat typicky chilsky neochvějně netečného obchodního zástupce do stavu zuřivosti: k nezaplacení. Tohle že je onen Ferda Diaz, který na moje otevřené hromy a blesky, že jak si mohli dovolit vrátit nám auto v podobném stavu a že jsme mohli být mrtví, pravil, že jsme nutně museli s tím autem něco provést my? Hvězdopravec si mne ruce, i když jsme ještě žádné pneumatiky nedostali.

Kromě potíží způsobených tím, jak jde Chile kupředu, které mě připravily o většinu času po odjezdu Golemků, pomalu nabírám zase pracovní rytmus. Univerzita sice ještě nezačala, ale už zase horlivě pracuju v asociacích. A lezu do kopce. Minulou sobotu jsme tréninkově vyběhli na Provincii (2750m), což znamenalo nejen zdolat 1750 výškových metrů, ale též večer přezout zničené nohy z pohorek do lodiček a odebrat se na večírek u příležitosti ročního výročí svatby Margaret a Johna. Podobný výcvik v zatínání zubů se bude hodit, nejen na Chilanovu práci. V pátek se vydáváme v sestavě Hvězdopravec, Sylvain a já na Plomo, 5400m, rozložitý vrcholek nad Santiagem.

Maté, kajmani a jezuité

2011-02-28T14:27:00.019-03:00

Když jsem v posledním článku jsem skuhrala nad nedostatkem letních dešťů v Chile, netušila jsem, že mě naše příští cesta zaveze do míst, kde se budu moct letním deštěm nechat promočit na kost dokonce několikrát denně. Ať je to tím, že nevědomí existuje a to mě dotáhlo do podobných končin, nebo tím, že jsem si zcela nevědoma toho, jak to kde v Jižní Americe vypadá, jsme někdy po Vánocích koupili levné letenky na konec února do Buenos Aires s tím, že prostě uvidíme, kam pojedeme. Nerada plánuju cesty, protože mám pocit, že když si to člověk načte moc v průvodcích, připraví se o překvapení. Tak jsem moc nečetla, podívala se na mapu a sestavila přibližný plán cesty. Hvězdopravci jsem na jeho otázku, zda vím, kam jedeme, řekla, že jo jo, že vím, a na další dotaz, jaké tam bude klima a co si má vzít za oblečení, jsem zaimprovizovala dle vlastních představ o klimatu hranice Argentiny, Paraguaye a Brazílie. Pravda, kdybych průvodce četla, asi bych mu řekla, ať si vezme dvoje boty a to nejlépe jedny z nich holinky, spoustu repelentu a pláštěnku, ať si zajde pro antimalarika a očkování proti žluté zimnici, ale průvodce jsem nečetla, a tak jsme odjeli s pár tričky, šortkami, svetrem a goretexovou bundou a jedním párem pevných bot doplněných jedním párem sandálů. Repelent jsme koupili na severu Argentiny nakonec společně s kalíškem na maté, který se projevil jako stejná nezbytnost. Ale postupně.

Klidný odjezd na dovolenou nám opět zajistil autorizovaný servis Nissanu, který nám slíbil dodat auto i s vyměněnými tlumiči a brzdovými destičkami den před odjezdem na dovolenou. Nejsem dnešní, a tak jsem samozřejmě tloukla opravářům do hlav, že odjíždíme ve čtvrtek, i když jsme odjížděli v sobotu a ještě ke všemu letadlem. Ale já už je znám, a tak vím, jak je třeba s nimi nakládat. Ve čtvrtek večer nám Pathfindera vrátili celého vybotoxovaného, vyliftovaného a dokonce i s opravenou klimatizací. Původně jsem váhala, zda proslulé techniky Nissanu nechám na klimatizaci sahat, protože klimatizace sice nefunguje, topení ale funguje výborně. A zlaté ručičky techniků Nissanu jsou ne vždy zcela účinné tam, kde je třeba, ale naopak se činí tam, kde třeba není. Když mi Hvězdopravec řekl, že klimatizace i topení fungují, byla jsem překvapená.

Ale ne na dlouho. Technici se přece vrtali také v brzdách! V pátek ráno si přijela Pathfindera půjčit naše kamarádka Claire, která potřebovala přestěhovat stůl, a Den díkůvzdání technikům Nissanu mohl začít.

"Prosím Tě", volala mi Claire o půl hodiny později a já slyšela za ní nahněvané tůůůůt tůůůůůt tůůůůt, která Pathfinder vyluzuje, když se automaticky zablokuje v domnění, že ho chce někdo ukrást. "Musíš ho zavřít elektronicky, ne klíčkem, a pak zas otevřít, jinak nepřestane", řekla jsem a ptala se sama sebe, jak Pathfinder zázračně po návštěvě servisu znovu našel tenhle svůj zlozvyk, jehož se před rokem zbavil.

"Už je to dobré, ještě jednou se otočím a vrátím vám ho", volala mi Claire o půl hodiny později s úlevou.

"Ty, myslím, že budeš muset auto dát do servisu, aby se mu podívali na brzdy.", telefonovala Claire o deset minut později: "Chvíli to nebrzdí vůbec, a pak to zase brzdí samo od sebe". Dohodli jsme se, že Claire odjede s autem do servisu rovnou a já jsem se chystala na to, jak to udělat, abych dala po chilsku (tj. aniž bych se explicitně rozčílila) najevo technikům, co si o nich myslím.

"Hele, tak ono už se to nehýbe vůbec, zablokovala se mi kola." volala mi Claire o pět minut později: "Jsem uprostřed silnice před televizníma kanálama a auto se ani nehne." Po chilsku ne po chilsku jsem se rozhodla volat okamžitě servis, ať nás přijedou odtáhnout. Samozřejmě jsem se tedy neudržela a dštila jsem oheň a plameny, což je v Chile dobrá cesta tak akorát do pekel, protože vás pak nechají čekat schválně ještě dvakrát déle, a to i pokud je vaše auto nepohyblivé uprostřed silnice.

O hodinu později se tedy na místo, vzdálené asi 10 minut chůze, autem dostavil technik, který vyhodnotil situaci a prohlásil, že to bude chtít nářadí. Které si samozřejmě nedovezl a musel se pro něj vrátit. O pár minut později vyšťoural cosi jako zapadnutou brzdovou destičku a Pathfinder byl zase pohyblivý. Brzdy ale pořád vydávaly podivný zvuk.

"Copak jste s tím dělali?" řekl technik. "Jak, copak jste s tím dělali? Co vy jste s tím dělali?!" zcela nechilsky se zeptal Hvězdopravec a donutil technika najít, odkud zvuk pochází. Pocházel od zkrouceného krytu, který drhnul o brzdové disky.

Po cestě domů si Hvězdopravec uvědomil, že odjíždíme pryč a že by bylo dobré vykonat kontrolní jízdu po dálnici.

Při stovce se Pathfinder klepal hrůzou jakou vždycky. Hrůzou nad utrpeným násilím vyvažovače kol v servisu Nissan. Takže Hvězdopravec opět dojel do servisu a donutil je, aby kola vyvážili znovu. Po dni stráveném běháním okolo Pathfindera tedy zbyl večer na zabalení a v sobotu ráno jsme si to uháněli taxíkem na letiště a odpoledne jsme přistáli v Buenos Aires s cílem odjet co nejrychleji do mestečka Mercedes v regionu Corrientes. "What the hell", řekl náš kamarád Argentinec Alvarito, když se nás před odjezdem ptal, kam pojedeme a já jsem mu naznačila v hrubých obrysech své představy o cestě: "To je nejmíň tisíc kilometrů!"

Městečko Mercedes je známé hlavně tím, že se v něm narodil Gauchito Gil, argentinská verze Robina Hooda, a jinak leží uprostřed nekonečných a ještě nekonečnějších pastvin a rovin tak rovných, že si to ani Kolíňan přestavit neumí. Gauchito Gil je v Mercedes, jinak ukrutném zapadákově, úplně na všem a hlídá dokonce i to, zda na nádraží platí zákazníci za použití WC, jak můžete vidět na fotce. Gauchito je zdrobnělina z gaucho, argentinské a obecně mnohem pohlednější verze chilského huasa, honáka krav. Mercedes je plný obchodů potřeby pro gauche a na nádraží sice není bankomat, ale zato je tam automat na horkou vodu do termosky, kterou každý Argentinec vláčí s sebou, aby mohl kdykoli pít maté. Maté je, jak jistě mnozí z vás ví, odvar z listů jednoho stromu, jehož jméno už jsem zapomněla. Listy se nandají do speciální nádoby s trubičkou, tzv. bombilla, zalijí se vodou a trubičkou se pije odvar. Pak se listy zase zalijí, a maté se pošle dalšímu spolupijícímu a tak pořád dokola za klábosení o všem možném. S Hvězdopravcem jsme zalitovali, že jsme náš hrneček na maté nechali doma, a sbíhaní slin nakonec vyřešili tím, že jsme v gaučovských potřebách koupili tykev, trubičku a termosku, a v obchodě s potravinami půlkilové (to nejmenší) balení maté.

Pak jsme podnikli mnohem komplikovanější výpravu za bankomatem. Žádný z bankomatů ve městě totiž neměl peníze a před všemi stály dlouhé fronty lidí, čekajících, až bude bankomat takzvaně zavezen. O tři hodiny později se skutečně objevilo opancéřované auto, které bankomat naplnilo, všichni vybrali, co mohli, aby měli doma zásoby peněz, my jsme udělali totéž, až byl bankomat zase prázdný.

Další nelehký úkol spočíval v ulovení něčeho k snídani, protože město pro kovboje samozřejmě nedisponuje kavárnami s čerstvými croisanty. Nakonec jsme ulovili pár empanad, na nádraží jsme si udělali maté a odhánějíce toulavé psy jsme se dohadovali, jaký autobus pro nás přijede, aby nás odvezl do Colonia Pellegrini, vesnice uprostřed rezervace Esteros de Iberá.

A měli jsme se na co těšit. Autobus, který musel pamatovat ještě slavnou Evitu, se značně lišil od toho, co měla jediná společnost jezdící do Colonie na fotce u kas. Když jsme vyjeli, konečně se ukázalo proč. Podobný stav cesty by udělal Pathfiderovi velkou radost, pomýšleli jsme si, držíce se zuby nehty čeho se dalo a doufajíce, že řidič ví, co dělá, když mu zadek autobusu neustále v hlubokém blátě klouže sem a tam. Sto dvaceti kilometrová cesta nám zabrala čtyři hodiny, ale nakonec jsme dojeli do cíle.

A pršelo. Pršelo už v Buenos Aires, kde byly dokonce drobné a zřejmě velmi normální záplavy. Pršelo v Mercedes a teď v Colonii Pellegrini. Ale bylo teplo a zmáchat se v tom dešti byla skoro slast. Děti capkaly po blátivých cestách pěkně bosky stejně jako mnozí dospělí, nebo si to tím blátem cválaly na koni bez sedla. V pohorkách jsme byli naopak okamžitě celí zablácení a nanosili jsme to bláto všude, protože jsme ho na prahu nemohli utřít do mokré a bujně rostoucí trávy. Gratulovali jsme si, že jsme nakoupili dvě pixly repelentu, protože když jsme viděli velikost místních ropuch číhajících na hmyz, bylo nám jasné, že hladem rozhodně netrpí. Pro vaši představu, ropuchy v severní Argentině mají velikost dobře vykrmeného morčete. A není se čemu divit, neb v severní Argentině žije největší hlodavec zeměkoule, a ten má zase velikost prasete. Abych neparodovala slova sovětských soudruhů o tom, co se jim kde podařilo vypěstovat, vězte, že okolo Colonie žije také spousta kajmanů, kteří jsou naopak mnohem menší než krokodýli. Takový kajman má maximálně jen ubohých dva a půl metru. A tahat za ocas ho je zakázáno.

V Colonii jsme se také rozhodli vyjet si na koni. Turismus tam není moc rozvinutý, a tak vás na projížďku bere opravdický gaucho. Ten náš se jmenoval Bruno a myslím, že kdyby měl milý Bruno nějaký gaucho blog, určitě by na něj o mně mohl napsat dlouhý legrační příspěvek. Na koni jsem totiž nikdy neseděla a musím říct, že to není až tak úplně lehké. Nakonec jsem ale alespoň donutila svého koně, aby se loudal za Brunem a Hvězdopravcem, když už nechtěl jít vedle nich, a mohla jsme zaslechnout útržky konverzace. "Hm, Francouz, hm....a kolik tam u vás stojí kůň?" "Nevím, ale je opravdu drahý.", řekl Hvězdopravec. "Tady je kůň levný", řekl gaucho: "Kůň tu stojí 2000 pesos" (což je, pro vaši informaci, asi 10 000 korun). "A čím u vás ty koně krmíte?", zeptal se zase gaucho po chvíli přemýšlení. Říkala jsem si, že možná lépe, že můj kůň se courá, kde ho napadne, a já tak nemusím odpovídat na podobně záludné otázky.

Z Colonie jsme odjeli na sever do města Posadas, kolemž něj jsou jezuitské rezervace. Začátkem sedmnáctého století sem přišli jezuité, aby pokřesťanštili indiány guaraní. Pokud jako já nějakou dobu žijete v Jižní Americe, je pro vás podobný nápad tím nějvětším šílenstvím, jehož se někdo mohl dopustit: odjet z Evropy a uprostřed pralesa stavět kostely, osady a vyučovat guaraní katechismu. Projekt ale evidentně uspěl, soudíc dle velikosti oněch kostelů i toho, že jezuité neskončili v hrnci, jak by člověk od příležitostně kanibalského kmene mohl očekávat, ale v pohodlně vypadajících klášterech. Dostal je odtud až sám jejich král a papež, kteří se zalekli moci, kterou jezuité v koloniích postupně získávali. Nebo tak nám to alespoň vysvětlovali zanícení průvodci po třech osadách, které jsme navštívili. Každopádně bych podobnou věc použila jako jasnou ilustraci přísloví "když se chce, všechno jde."

Z Posadas jsme odjeli na úplný konec Argentiny: vodopády Iguazú na argentinsko-paraguaysko-brazilské hranici. Z toho, jak se každý už od začátku ptal: a na Iguazú, jedete? mi bylo jasné, že tam budou davy, a také byly. Vodopády jsou obrovské a jistě vás ohromí, ale více než o přírodu se jedná o zábavní park. Byla jsem ráda, že jsme mohli vidět džungli před tím v Esteros a okolo jezuitských osad, protože okolo Iguazú zůstali jen žebraví coatis a mazané opice. Ale je fakt, že vodopády jsou stejně malebné, jako na vietnamských obrazek visících v nejedné čínské restauraci.

A byl čas na návrat do Buenos Aires. Hvězdopravec nechtěl ani slyšet o dalších čtrnácti hodinách v autobuse, a tak jsme se plácli přes kapsu, a cestou zpět do Buenos Aires jsme letěli. Plni zážitků, s prázdnými bombami od repelentu, s většinou věcí buď navlhlých nebo zcela promočených od deště i vodopádu. Cestou do Santiaga se pak z rozhlasu v letadle ozvalo: "Vážení cestující, nyní na vás podle chilských zákonů nastříkáme neškodný insekticid" a následně se z klimatice začala linout podivuhodně nasládlá vůně. Jak je vidět, Chilané si o žluté zimnici, dengueho horečce a malárii myslí své. "Zajímalo by mě jaká je průměrná délka života letušek, když na ně třikrát denně nastříkáš neškodný insekticid", zavrčel Hvězdopravec a zacpal si nos.

Argentina nás jako obvykle uchvátila a stále litujeme, že Dalekohled nestojí spíše tam, i když by hrozilo, že brzy obroste mechem. Argentince většina Jihoameričanů nesnáší a říká o nich, že jsou nafoukaní. Můj dojem je ale opět a zase že Argentina je země s obyvateli velmi sympatickými, kde se cestuje skoro samo, protože, jak říká Hvězdopravec, Argentinec by mluvil i se zdí, takže se s vámi někdo neustále dává do řeči, příležitostně s vámi pije maté a jen velmi, velmi zřídka se vás pokusí oškubat. Pořád ještě si nemůžu pomoct a nemyslet si, že nenávist k Argentincům je tak trochu obyčejná závist.

Naše předsevzetí je tedy jednoznačně se do Argentiny zase vrátit. Před tím ale rozhodně pojedeme na jih Chile, protože koncem tohoto týdne za námi dorazí golemci, alias moji rodiče. Doufám, že tu tentokrát nevyvolají žádné velké zeměstřesení jako minule.

Bouřka

2011-02-09T21:14:00.005-03:00

Těžké, šedé, vodou nasáklé mraky zakrývají slunce a vzduch by se dal krájet - zato dýchat se skoro nedá. Je vedro a každý metr vás stojí velké úsilí, jako by vám ten mrak seděl přímo na hrbu na zádech. Po čele vám stéká čůrek potu. Pak se zvedne vítr a ulicí žene prach, odpadky a dokonce i vývěsní tabuli, kterou restauratér na rohu zapomněl uklidit. Šlápnete pořádně do pedálů vašeho starého rozvrzaného kola, abyste to stihli, než to vypukne. Jenže vítr vám teple fučí přímo do tváře a máte pocit, že šlapete na místě. Zdálky uslyšíte hřmění. Jedna, dvě, tři... počítáte pomalu od chvíle, kdy na obzoru uvidíte blesk. Jak daleko je to? A pak se v jediném okamžiku konečně spustí liják a vy jste do vteřiny mokří až na kost. Ještě, že už to máte domů jen kousíček. Když konečně poutáte kolo venku ke kandelábru, místo potu vám po nose stéká Niagára. V předsíni po vás zbyde na podlaze louže, jen doběhnete do koupelny pro ručník, osušíte si vlasy a už sedíte u okna a díváte se na to divadlo.

Takhle si pamatuju bouřky na začátku léta v Grenoblu, tedy až na to, že můj první byt neměl předsíň. Pamatuju si, jak jsem stávala u okna a dívala se, jak liják čistí Augiášův chlév Rue de Toillettes. Pamatuju se na svého kamaráda Brazilce Andrého, který v těhle deštích připomínajících mu rodnou hroudu, vybíhal ven, odhazoval tričko a s rukama rozpaženýma směrem k nebesům tančil jako blázen. Pamatuju se, jak nás kolikrát bouřka zastihla v horách a já se bála. A pamatuju si na Meike, když jsme s ní, Xavierem a Hvězdopravcem lezli na Dent de Crolles a kolem nás to blýskalo, jak utíkala a při každém blesku si lehala na zem. Xavier se jí smál, že určitě, když bude utíkat rychle, bleskům uteče. Schovali jsme se pak v jakési chajdě nacpané k prasknutí a někdo z jejích dočasných obyvatel nám tam věnoval pivo.

V Santiagu ale můžu akorát tak vzpomínat. Od listopadu do dubna tu ani nekápne a pokud sem skočíte jen na dovolenou, máte podle statistik rozhodně větší šanci zažít tu zemětřesení než bouřku. Musím říct, že mnohem, mnohem větší šanci, protože zatímco zemětřesení jsem tu už zažila tolik, že je nedokážu spočítat, bouřka byla dnes poprvé za dva roky, co tu žijeme.

Kolem sedmé slunce pokryly černé mraky, které dosud visely pouze nad vysokánskými vrcholky And. Usoudila jsem, že je na čase přerušit své prázdniny u bazénu a o chvíli později jsem to celé už pozorovala z našeho okna. Na obzoru se začalo skutečně blýskat, lidé v ulicích začali běhat, z dáli se ozvaly první sirény a nezbytné troubení automobilistů vzrostlo s každým bleskem nejméně dvakrát.

Pravda, část sirén se rozezněla také proto, že kousek od nás jako obvykle kamion strhl telefonní a elektrické vedení, takže vypadla elektřina a nefungovaly telefony. "Můj kamion je vysoký předpisových 4.1 metru", hájil se jeho řidič později v novinách: "a cedule říká, že na most se může s autem až 4,2." "Lidé ze sousedství na tuto závadu již dlouho poukazují.", uzavřel pan novinář svou reportáž - musím říct, že dost přesně, protože, co si pamatuju, vedení je stržené pravidelně od té doby, co v Bellavistě bydlíme - a mohlo se dál blýskat na časy.

Napadlo mě, že sice vím, že náš vysoký dům je antiseismický a že při velkém zemětřesení loni v únoru nepraskla ani zídka, ale že vlastně vůbec nevím, jestli má hromosvod. Když tu tedy spíš jsou ta zemětřesení než bouřky. Na chodbě se začali rojit sousedé. Nevím, zda si to zamířili do bezpečí do přízemí, nebo to naopak šli celé sledovat na střechu. Jak je tak znám a jak jsem je viděla reagovat při požáru, který se odehrával přímo vedle nás, dám krk za to druhé.

Noviny na internetu okamžitě uveřejnily článek proč je bouřka, o kolik klesla teplota, ale hlavně, jak se chovat. Nezdržujte se k blízkosti věží a stromů, hlásí místní úřad pro přírodní katastrofy, a hlavně, hlavně netelefonujte, když se blíží blesk. Pevně doufám, že sousedi, co zatím vyšplhali na střechu, vědí, že nemají telefonovat ani se zdržovat okolo okrasných keříků v koutě střešní terasy.

Kolem deváté konečně padla noc a začal ten opravdický ohňostroj. Ulice Bellavisty zůstaly ten večer prázdné, jen na jedné terase v ulici levného piva Pio Nono seděla skupinka odvážlivců a u každého blesku provolávala slávu a aplaudovala. Jak říkám, ohňostroj.

Jen ani nekáplo, když nepočítám pár směšných kapiček, které jsou dobré tak maximálně k ušpinění oken.

Trochu zklamaně jsem musela o hodinu později konstatovat, že na nebi jsou už zase vidět hvězdy. Bylo po bouřce. Zdá se, že máme zase na dva roky vystaráno...

Desperate housewife

2011-02-02T16:17:00.006-03:00

Konečně mám prázdniny. Je únor, Santiago se vylidnilo a všechna místa, kde pracuju, jsou zavřená. Zavřená je i univerzita, za což bychom měli všichni panu děkanovi poděkovat, protože jinak by školní rok asi plynule přešel do toho nového, tak jako první semestr plynule přešel do druhého, aniž bychom měli chvilku volna. Původně jsme měli rok končit okolo Vánoc, ale druhý semestr byl snad ještě větší zmatek než ten první. Dlužno říct, že to bylo tentokrát ani ne tak tím, že se při plánování zapomnělo na státní svátky (a kdo by chodil do školy na prvního máje, že?), ale tím, že se do plánu nezahrnul fakt, že tento semestr přijedou přednášet na různé konference zajímaví hosté. Semestr má neuvěřitelných sedmnáct týdnů, a jak se rušilo během roku, tak se přidávalo v lednu. První týden, druhý a nakonec třetí. Další už se přidat nedal, a tak se začaly nahrazovat dva týdny v jednom. Většina z nás dokonale ztratila přehled, který profesor přednáší v rámci kterého předmětu, protože předměty jsou obvykle bloky s různými profesory. I když se všechno nahradit stejně nestihlo, čtvrtý týden se už musely odevzdat všechny práce a univerzita slávabohu zavřela.

Osmadvacátého, poslední den, jsem se doplazila na univerzitu s jazykem na vestě, s kamarádkou Karen, která mi pomáhala s opravami, a s pracemi v tašce. V patiu bylo úplně vymeteno, jelikož se zdá, že i ti potrhlí humanisté, z jejichž učebny se obvykle ozývají strašlivé skřeky, jak si tam od plic hrajou asi se svým primitivním já, mají lepší plánovací schopnosti než my, dědicové francouzského strukturalismu. Inu, ne nadarmo měl Lacan tolik přátel surrealistů. Před záchody seděl jediný živáček s nosem zabořeným v notebooku. Moje spolužačka Valentina, mistryně světa v absurdních dopravních nehodách.

Během čtrnácti dní, kdy byla oficiálně konečně certifikovaný řidič, měla pět nehod, z nichž jedna zahrnovala kamion, jedna zlotřilou bariéru pro pruh určený autobusům, jedna rampu na parkovišti a jedna bláznivou sousedku. Kamion sice vypadá možná ze všeho nejnebezpečněji, ale nehoda to byla ze všech nejnevinnější, ježto zahrnovala pouhý náraz. Zlotřilá bariéra byla o něco komplikovanější, protože se Valentině, váhající mezi pruhem pro autobusy a běžným pruhem pro auta, dostala přesně mezi kola, a Valentina tak pokračovala v jízdě s jedním párem kol předstírajícím, že je autobus, a s druhým párem v normálním pruhu. Nevědouc, jak se s takové patálie dostat, neb ji to v autoškole neučili, Valentina zastavila a mobilem zavolala svého přítele, aby ji přijel zachránit. O pár dní později volala znovu, když chtěla rychle zaparkovat v podzemním parkovišti na místě hned vedle sjezdu do další úrovně a zatímco pravá polovina auta se rozhodla parkovat, levá chtěla evidentně sjet dolů. Auto museli nakonec tahat lanem. Nehoda se sousedkou zahrnovala pouze rozbitý blinkr, ale protože to byla bláznivá sousedka, podala na Valentinu trestní oznámení volajíc po vyrovnání u soudu. "Zničilas mi život!", řekla nakonec prý Valentině, která odmítla zaplatit pronájem auta, kterým by sousedka jezdila, než jí v servisu blinkr vyměni. Po téhle příhodě Valentina řízení vzdala.

"Ahoj, jak se máš?", řekla jsem. "Dobře," řekla Valentina po chilsku, a následně dodala, že jí chybí posledních pět stránek z poslední práce a že má ještě čtyři hodiny, než sekretářka vybírající práce půjde domů. Její přítel sedí kousek od ní a opravuje a formátuje to, co už je napsané. Je sice inženýr, ale co se dá dělat. Zkonstatovaly jsme, že i špatných deset stránek je pořád deset stránek, a že až nám je vrátí jako nedostatečné, tak je stejně budeme muset předělat. Ale až v březnu, prázdniny nás neminou. Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva dny volna. Tak s chutí do toho.

Pak jsem práce odevzdala a prázdniny mohly začít. Šly jsme se s Karen najíst do chrámu Hare Krishna, který je hned vedle univerzity a který je asi jediným místem v Santiagu, kde vegetariánka Karen nemusí třikrát vracet jídlo vysvětlujíc, že i šunka je maso, že dokonce i krevety jsou maso, a že ústřicová omáčka a priori také obsahuje maso. Myslím, že být v Chile vegetarián, je jasně také být buď strávníkem Hare Krishna, nebo konzumentem kuchařových slin, co vám vzteky do jídla naplival. Karen to raději ale neříkám.

A tak je ze mě zase na měsíc zoufalá manželka na plný úvazek. Hvězdopravec kutí cosi strašně důležitého a navíc má v únoru turnus na Dalekohledu, a tak se potíme v Santiagu a já vzpomínám, jaké to bylo, než jsem začala být pracovně činná.

Především se tedy snažím vyřešit věci, co jsem během roku nestihla. První v seznamu byla výměna mojí sim karty. Sice ji mám pouhé dva roky, ale v poslední době už se mi nedařilo dovolat vůbec nikomu, protože pokaždé, když jsem chtěla vytočit nejaké číslo, karta se zablokovala, vytáčejíc tak akorát mě. Bylo nutné vyndat baterii, sim kartu trochu podrbat po zádech a promnout mezi prsty, a na třetí pokus se obvykle nezablokovala. Ani vám nebudu říkat, jak kruté je v takovém případě, když vám to na druhém konci drátu nikdo nebere a je nutné volat mu na jiné číslo.

V úterý jsem tedy nakráčela do servisu mé společnosti Entel, vystála jsem frontu a nakonec stanula tváří v tvář zavalitému brejlounovi s cedulkou Jaime Jimenez. Paní, co odcházela přede mnou, ho na rozloučenou objala a skoro se slzami v očích sténala: "Moc, moc vám děkuji!" Jaime je můj člověk, rozhodla jsem se.

Jaime rovnal na stole papíry, což nebyl náznak ignorance, pouze pokračování v řešení úkolů pěkně popořadě, jak mu přišly na mysl. Že Chilané nemají tlačítko seřaď úkoly podle priorit jsem se vám nedávno snažila naznačit prostřednictvím popisu fungování číšníků v kavárně. Asi po pěti minutách se mě zeptal, co mám za problém. Nejde mi simka, hm, pokýval hlavou a začal zvolna hledat nějaký telefon, který by to vyzkoušel. Telefon našel, ale nešla mu do něj moje baterka, takže bylo též nutné najít baterku jeho telefonu. To vše se odehrávalo velmi pomalu za otázek jak se mám, jak se jmenuju, jak se mi líbí Chile, odkud jsem, zda mám děti a manžela, zkrátka, odehrávalo se to po chilsku. Pak Jaime zkonstatoval, že moje simka opravdu nefunguje a rozhodl se, že ji je tedy třeba vyměnit.

"Bude vás to stát 4000 pesos," řekl.
"Jak to? To přece není moje chyba, že jste mi dali vadnou simku!", řekla jsem já. V tónu Jaimeho hlasu jsem totiž zaslechla naději, že nic platit nebudu.
"Jak bych ti to vysvětlil, Terezko", řekl Jaime a zvrátil se do opěradla židle: "To je tím, že to není chyba Entelu, to je chyba té simky."
Nechala jsem prostor pro ticho.
"Ale když nahlásíš, že jsi kartu ztratila," řekl nakonec Jaime: "Tak máš právo na novou zdarma."
A, vida! Když zákazník kartu ztratí, chyba Entelu to evidentně je. No sláva!
"Tak nahlásíme, že jsi kartu ztratila?", zeptal se zádumčivě Jaime. Ujistila jsem se, že si budu moct nechat stejné číslo, a Jaime už vytáčel na svém služebním telefonu horkou linku Entelu, abych mohla nahlásit, že jsem ztratila telefon. "Řekni jim, že jsi ztratila jenom kartu", poradil mi: "Jinak ti budou chtít prodat telefon."
Slečna na lince to zblajzla i s navijákem a řekla, že do patnácti minut bude karta zablokovaná a může mi být vydána nová, zdarma.
"Patnáct minut? Patnáct minut? To je dlouhá doba. Móc dlouhá doba", mumlal si Jaime pod vousy hned poté, co vyřešil telefonický hovor od jakéhosi nervózního zákazníka, který se dožadoval, aby mu už konečně bylo dodáno cosi, kvůli čemu už několikrát volal. "Vždyť jsem vám říkal, že to udělám, jak nejrychleji budu moct! Já tu mám zákazníka.", řekl Jaime nakonec a zavěsil. "Hm, móc dlouhá doba."
"Tak se na to podíváme", dodal zasmušile a jal se volat na horkou linku sám. "Můžeš mi to zablokovat hned?", zeptal se operátora. Dle familiérnosti, s jakou to udělal, jsem ho začala podezírat, že horká linka sedí vedle v místnosti.
A bylo zablokováno a mohla jsem tedy dostat novou kartu zdarma. Volám třikrát sláva. Jak je pěkné, když věci fungují! Co na tom, že tak trochu po chilsku.

Z dalších dobrodružství ženy v domácnosti bych vám mohla ještě povědět, že se mi podařilo se poprvé v životě totálně ztratit v obrovském nákupním středisku, a to, jak jinak, s košíkem po okraj plným nákupu, který se sestával především ze zásob pastisu, Plzeňského a lahví vína. Ne, že bychom se neživili ničím jiným, ale zbytek koupím kousek od nás na trhu Vega a do supermarketu jedu tak jednou za měsíc. Tlačíc košík před sebou jsem tedy bloudila chodbami nákupního střediska sem a tam a hledala směrovku, co by mě dovedla k parkovišti jménem Las Condes. Všude byly směrovky na parkoviště Kennedy, na obchodní domy, na záchody, na restaurace a na zdravotní středisko, které je součástí onoho příšerného kolosu, jen na parkoviště Las Condes nikde ani ťuk. Marně jsem očima pátrala po obchodech, kolem kterých jsem jistě prošla, jako Jeníček s Mařenkou pátrali po drobkách chleba, a jako Honza s ranečkem buchet jsem zauvažovala o tom, zda podklesnout či nepodklesnout na lavičku s jednou Plzničkou připomínající mi domovinu. Ze skleněných vitrín zíraly nepřítomně skelné pohledy figurín navlečených v módních oblečcích. Jak to fičelo od klimatizací, moje dlouhá sukně se mi zamotala do koleček košíku a skoro mě strhla k zemi. Když tu, jako Krakonošovým zázrakem, uviděla jsem na obzoru obchod Mac Online. Kolem toho jsem určitě prošla na začátku! Pak už to šlo jedním vrzem. Mac Online, pekárna, obchod s květinami. Těmihle dveřmi jsem sem došla. Nad dveřmi zlověstně visela šipka: parkoviště Kennedy je odtud 500m támhletím směrem. Bludičky jedny zatracené, zdá se, že schválně strhaly všechny směrovky na parkoviště Las Condes. Za pár minut jsem byla konečně u Pathfindera. Byla jsem skoro stejně ráda, že ho vidím, jako když se vracíme z nějakého pořádného výstupu.

K mým zálibám ženy v domácnosti patří, jak jinak, také dívání se z okna. Ve vyhořelé diskotéce pod našimi okny se čile po chilsku pracuje. Dělník, co budovu, které chybí střecha a ze které zbylo jen okolní zdivo, opravuje, si v ní také zároveň zbudoval dočasné sídlo a kromě něj tam bydlí ještě jeho žena a jejich malé děcko. Na část zachovalého zdiva zavěsili plachty, aby měli stín, pod ně dali vařič, aby žena mohla vařit, a batole se celý den může do sytosti vyřádit mezi troskami či obdivně zírat z bezpostřední blízkosti, jak se tatínek umí ohánět zbíječkou. Protože je ve dve horko, dělník pracuje hlavně v noci při svitu lamp. Začínám se tešit, až diskotéka zase otevře a bude konečně klid. Tímhle tempem to bude za nějakých pět, deset let.

Jinak se v Santiagu hasiči činí pořád stejně. V pondělí hořelo zase na druhé straně řeky, tentokrát prý přímo v kantýně televize. "A, máme papeže.", řekl Hvězdopravec, když viděl z okna, jak se k nebi zvedá hustý sloup bílého dýmu.

V úterý večer jsme chtěli jet běhat. Cestou k Hvězdopravci do práce, kde jsem ho měla vyzvednout, stojíc v zácpě na Rotondě, jsem si uvědomila, že jsem zapomněla vzít batoh s botami a běhacím oblečkem, co mi Hvězdopravec ráno připravil. Sklidila jsem za to velké meteleskumbleskum a nezbylo, než se vrátit domů. Na běhání ale už bylo pozdě. "Kvůli tobě jsme nemohli jít běhat," brblal Hvězdopravec. Ale co se nestalo! Jen jsem otevřela noviny a zjistila jsem, že od sedmi od večera byl stejně v sektoru, kde běháme, hlášen rozsáhlý požár. Pffff, a pak, že je to kvůli mně! Místní dobrovolní hasiči vzali rychle Hvězdopravcovým výčitkám vítr z plachet. Jen by mě zajímalo, kdy tu ti dobrovolní hasiči chodí do práce. Protože dobrovolničí pořád. S místní elektroinstalací a topením na plynové bomby se odvažuju vyslovit myšlenku, že profesionální hasičstvo by nebyl zrovna luxus.

A to je ze života zoufalé manželky všechno. Budu se poflakovat až do poloviny února, a pak konečně začneme trochu cestovat, než se zase rozběhne kolotoč povinností.

Chilské zprávy

2011-01-24T21:57:00.006-03:00

Pracuju jako šroub na závěrečných pracích pro univerzitu a do toho mám zánět průdušek, kvůli kterému padl plán na zdolání mé první pětitisícovky. Moje vzlety, pády a objevy tedy pokračují převážně doma na gauči, kde si lámu hlavu nad různými psychoanalytickými spisky a kašlu na ně. A protože na druhé straně gauče je na zdi pověšená - poté, co při zemětřesení spadla na zem jsme ji zavěsili - televize, jsem se rozhodla vám povědět něco o tom, jak vypadají chilské zprávy.

Chilské zprávy jsou zároveň také zprávy o Chile. Chilský novinář tuší, že existuje i nějaký ten svět za Andami, za mořem a za Atacamou (tam žijí ti oškliví Bolivijci a Peruánci co jim stále chtějí tu Atacamu čmajznout), ale ví to především proto, že tam zajel slovutný chilský prezident, či se tam odstěhoval nějaký Chilan a otevřel si tam chilskou restauraci. Koho by také zajímalo cokoli jiného? Mezinárodní zprávy jsou ztráta času. Další zprávy, kterým je třeba se vyhnout, jsou pak všechna kontroverzní témata. Chilané nemají kontroverzní věci rádi, ještě by pak museli vyjádřit svůj názor a říct třeba i ne. Chilský novinář tedy vynechá raději všechny stávky, debaty a potraty. Čím ale naplnit hodinové zprávy tak, aby to nebylo ani ne-chilské, ne-národní, ne-naše, ani kontroverzní? Naštěstí jsme v Chile a pořád se dějí nějaké ty nekontroverzní, národní, naše katastrofy.

Vlastně se tu na zprávy nedívám, protože jsou vždycky o tom, kde kdo koho zavraždil či okradl, pak je reportáž o bezpečnosti provozu a nakonec fotbal. Naposledy jsem zapnula zprávy minulou neděli, když jsem se škodolibě těšila na reportáž o nejnovějším úspěchu chi chi chi soudruhů, kteří v Maipo otevřeli obrovský aguapark, jemuž se po půl hodině provozu protrhl hlavní bazén, který zaplavil celý areál. Lidé se, dle novinových zpráv, ale nenechali vyrušit faktem, že z celého areálu je jedno velké brouzdaliště, naopak se dál vesele koupali na zaplavených prostorách, a pořádek museli zjednat až policisté.

Dnes jsem se ale dívala, protože jsem byla zvědavá, co budou říkat o nejnovějším požáru: v sedm večer jsem si totiž nemohla nevšimnout, že za řekou se zvedá pořádný sloup kouře. Na internetu bylo napsáno, že hoří domov důchodců a že požár ohrožuje i přilehlý kostel, což jsem jasně viděla, že není pravda, neb kostel už dávno hoří, co mu síly stačí. A copak hasiči, copak dělali? Co dělali nevím, jisté ale je, že požár vznikl tak, že od vařiče chytly záclony. Zatímco personál měl, naštěstí, čas evakuovat všechny důchodce (což je jak známo hotovo jedna dvě), ohníček se pěkně rozdoutnal, a když konečně, hodinu po začátku, začaly v zácpách dívajících se řidičů troubit hasičské sirény, bylo jasné, že práce hasičů bude jako vždy odvedena perfektně. Žádné malování očmouděných zdí, žádné vynášení ohořelého nábytku. Všechno pěkně na popel. Každopádně to letos vypadá, že pokud se budeme chtít v zimě zahřívat, jak mi to radila Zita, skazkami o požáru (nejen) Národního divadla, máme už pěkné zásoby.

Když novinář dopovídal všechno o požáru, přišel na řadu Piñera. Letěl dnes na dovolenou, ale jeho vrtulníku došlo po cestě palivo a musel nouzově přistát v jakési vesnici na jihu Chile. Obyvatelé byli překvapení, jak řekla jedna z paní navlečená v klasické chilské zástěře, to je zvláštní ho vidět takhle na živo, my ho jinak vidíme jen v televizi. Obyvatelé vesnice přinesli prezidentovi jahody, jak dokazují záběry prezidenta žvýkajícího jahodu. Pak se podařilo sehnat benzín, nataknovat ho do vrtulníku a prezident zase odletěl. "Tohle se může stát jen v Chile" řekl Hvězdopravec.

Následovala nezbytná reportáž o bezpečnosti silničního provozu. Měla by se omezit rychlost, říká jako každý den odborník a připomíná tragickou nehodu autobusu s kamionem, která se stala těsně před Vánoci. Pravda sice je, že řidič autobusu usnul, protože ho dopravce nutil jezdit nadměrný počet hodin, ale rychlost, ta by se měla snížit. A také by lidé měli přestat přecházet dálnice pěšky, říká odborník. A s kolečkem, či stromem a na koni a možná by také měli přestat po dálnici jezdit na kole v protisměru, s kočárkem či na skateboardu, a kromě toho by bylo užitečné zahradit kravám a dalšímu dobytku vstup, napadá mě. Ale nebuďme kontroverzní. Hlavní je, jak známo, omezit rychlost.

A od bezpečnosti k vraždám a sebevraždám. V Argentině vypadla žena z 23.patra hotelu - jehož nebyla ani zaměstnankyně ani klientka, upřesňuje novinář - a přežila to. Přežil to i taxikář, na jehož auto dopadla. Stihl totiž včas vystoupit, měl intuici. "Mně bylo něco divnýho.", říká taxikář: "Kousek ode mně stál policajt a furt se díval nahoru."

Následuje několik dalších vražd, sebevražd a okradení, všude se válejí kusy masa. Nakonec se mihne zpráva o atentátu v Rusku.

A už je tu sport a věčná otázka, která již šest měsíců otevírá chilské zpravodajství: kouč národní reprezentace setrvává, nebo odchází? Pak se posluchač dozví, co dělá chilské národní mužstvo ve svých týmech (co na tom, že jsou to týmy, jež v evropských tabulkách nijak neexcelují?) a je čas pro kulturu.

Do Chile přijede koncertovat Shakira. Bude mít speciální podium. A chilskou kuchyni, zdalipak ochutná, zdalipak je na ni zvědavá? ptá se hned reportér pořadatelů. No ano, už se moc těší na pisco sour a na víno, říká pořadatel pyšně, aniž by si uvědomil, že právě práskl, že hvězda nejen, že nejí, ale navíc chlastá. A také chce nějaké to domácí, naše ovoce. Sleduju na obrazovce Shakiřiných 40 kilo a je mi jasné, že Chilané budou zklamaní. Empanady do ní nikdo nedostane.

A je čas pro závěrečnou reportáž. Dnes je o stresu. Studentka psychiatrie je zabírána ve své kuchyni a na noze jí visí holčička v baletních šatičkách. Ach, to je stresu. Reportér důležitě oznamuje, že ženy jsou mnohem náchylnější na stres než muži. Paní za pultem říká, že ji stresuje, že nemá na zaplacení faktur. Doktor z kliniky, kde by paní neměla ani na kávu z automatu, říká, že na stres je dobré nestresovat se a zdravě jíst. Chilan u televize polyká pytlík brambůrek, zapíjí to colou a už ví.

Dnes hořelo, Piñerovi došel benzín, na silnicích se jezdí pořád rychle a nebezpečně, pořád se strašně krade a vraždí, Bielsa se pořád rozhoduje, jak kdyby byl ženská, jo ne jo ne, a do toho tu celých, neuvěřitelných celých 12,1% žen a 5,6% mužů udává, že trpí stresem.

Tak mě napadá, že by se možná dalo říct "řekněte mi, jaké jsou vaše zprávy, a já vám řeknu, jací jste". Rozhodně mám pocit, že místo všeho, co jsem kdy o Chilanech napsala, by stačilo sem prostě dát jedno vydání zpráv...

Spěchej pomalu

2011-01-14T09:49:00.018-03:00

Jedna z věcí, která mě v Chile asi nikdy nepřestane fascinovat, je neustálá, Lacan by asi řekl dialektická, jednota mezi cpaním se, spěchem a neurvalostí na jedné straně, a líným, statickým, plynutím času na straně druhé.

Vážený čtenář už ví, že Chilané se na silnici místo sledování dopravních značek věnují výhradně závodění s ostatními a že nástup a výstup z metra se podobá mlýnku na maso či hře na Král vysílá své vojsko či Rybičky rybičky. Když chcete přejít silnici a musíte se zastavit na červenou, pokud se nepostavíte špičkami do vozovky, lidé se budou cpát před vás dopředu, aby byli v první linii, až padne zelená, a mohli rychle pokračovat dál. Auta, která stojí na červenou, obvykle pomalu popojíždějí, aby už už mohla vyrazit kupředu. Snad i koně tu na červenou dupou a hrabou kopytem. A pak, tři, dva, jedna, padne zelená a...

...nic se neděje. Chodci v první linii dále hledí, co kde lítá, auta pomalu popojíždějící dopředu stále pomalu popojíždějí a dívají se po sličných chodkyních a vy s Pathfinderem nebo s botkami na chodníku v druhé až třetí řadě chodců jste jediným neurotickým Evropanem, který jako na povel vystřelí kupředu. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, počítejte pomalu, když už už chcete vyrazit. Deset! zvolejte konečně. Start! A závod pokračuje.

Chození po chodníku je věcí, kde si uvědomíte, že do nás přeci jen 400 let úpění pod Rakouskem Uherskem vtlouklo nějaké ty germánské geny a že u nás prostě chodíme buď vpravo, nebo vlevo, ale vždycky tam, kde ostatní, tak trochu jako stádo, ale vždy tak, aby se nesrazilo s protějším stádem, aby byl průchod co nejrychlejší. Myslíte teď na Václavák v době vánočních nákupů a myslíte, že přeháním? Ani náhodou. Chilané chodí rychle i pomalu, sem a tam, kličkují si to mezi ambulatními prodejci čehokoli, a hlavně se zásadně, ale zásadně nedívají před sebe. Jak by také mohli, když je třeba hledět na vystavené zboží, na to, co se děje na ulici, číst noviny, telefonovat a dívat se u toho do nebe, mluvit z očí do očí se spolujdoucím atd. Karen, moje chilská kamarádka, která dlouho žila v Peru, mi řekla, že jestli chci chodit po chodníku v centru Santiaga, mám si vytyčit rovnou linii, zatnout všechny svaly a neustoupit ani o píď. Zatnout všechny svaly proto, abych byla připravena na srážku. Musíš vypadat odhodlaně a nedívat se na ně, řekla mi, však oni tě nakonec uvidí a vyhnou se. Nevidět a nedívat se, to je v Chile způsob, jak si udělat prostor, a proto to také Chilané stále hledí někam k nebi, do výloh nebo na obrazovky svých mobilů. Vážně mě neviděl, nebo mě opravdu takhle sprostě předběhl?, napadne tu Evropana den co den. Chilané jsou v nedívání se zkrátka mistři.

Na pět bloků počítám tedy průměrně dvě srážky, ale zbytek se vyhne. S evropskou výchovou zkrátka buď běháte vy od jednoho konce chodníku k druhému, průběžně musíte vstoupit do vozovky či rozplácnout své pozadí proti výloze, nebo si představíte, že ve skutečnosti jste hráč amerického fotbalu a jdete na to a v tom davu, který rychle kličkuje sem a tam, běžíte hlava nehlava do cíle.

Pak se ale jednou něco stane. Na ulici se srazí dva autobusy (včera), delikvent ukradne počítač z kamionu plného počítačů, který právě vykládají dělníci (předevčírem), někdo omdlí z horka (minulý týden), ve stráni nad vámi hoří (minulý měsíc) a všechen ten nervózní Brownův pohyb se zastaví. Pán, který do vás strčil, když vás předcházel, se zastaví a dívá se. Všichni se dívají. Ne nadarmo máme v Čechách dokonavé podívat se a nedokonavé dívat se. V Evropě se lidé podívají. Někdo se podívá možná trochu déle, protože je takzvaný čumil. Ale pak si vzpomene, že má být za pět minut v práci a jde. Chilané, Chilané se dívají. A komentují. Hele, tamhle to taky hoří. No, to už je pěkně blízko tamhletoho domu. Odkud to vyšlo? To začalo hořet támhle, já jsem to viděl. Kdepak jsou hasiči? No, ti tam stejně neprojedou, je to moc úzké. A tak lidé také čekají a dívají se. Oheň plápolá, hasiči houkají kousek dál v zácpě, nebo ještě někde v zázemí leští zbroj. Práce, ta neuteče.

Když se stane nehoda na dálnici, vznikne v protějším pruhu zácpa. Řidiči, kteří se dosud hnali jako pominutí, totiž zpomalí při projíždění okolo nehody na třicet a dívají se. Nezřídka se i zastaví v odstavném pruhu. Onehdy jsem na dálnici potkala historické auto, které jelo pomalinku, jak jinak než v prostředním pruhu, který je jak známo v Chile tím nejpomalejším, nejrychlejším pruhem byv pruh vpravo. Všichni, kdo ho předjížděli, ať už zleva či zprava, zpomalili na stejnou rychlost, aby se pořádně podívali.

Zmoženi mlýnky na maso v metru, srážkami na chodníku, vzteklým tlučením do kapot aut čekajících na červenou, která pomalu popojíždějí do přecházejících chodců (já netluču, ale přecházející Chilané tlučou a hrozí), a prodírání se davem čumilů klesnete na židličku v prázdné kavárně. Je v ní pět číšníků. Dva horlivě čistí sklenice, jeden počítá peníze a dva rozprávějí šmidlajíce utěrkou po stole sem a tam. Minuta. Dvě. Tři. Pět. Deset. Nikdo vám stále nevěnoval ani pohled. Sklenice jsou nablýskány, číšník se tedy pustil do čištění kávovaru, druhý začal doplňovat nápoje do lednice. Por favor, zaúpíte, protože jste sice chtěli slušně nechat dodělat číšníky, co právě dělají, ale nemáte zrovna času nazbyt, jednu vodu. Hned to bude, al tiro, řekne číšník, který utírá stůl, a dál šmidlá stůl v prázdné kavárně. Na rozdíl od českých kaváren to ale nedělají vůbec schválně. Jmenuje se to spěchej pomalu. Lokální know how. Reakční čtvrthodinka. Doporučuju vám s ní počítat, hlavně pokud vám Chilan řekne jdeme? Ne, aby vás napadlo, že to znamená, že už jdete.

Chilané tráví nekonečné hodiny a hodiny v práci a být pořád zaměstnaný je tu zkrátka jako vizitka na tričku nejsem lenoch. Zatímco ruce šmidlají stůl, mysl se u té zaměstnanosti ale nosí kdesi v nebesích. Proto je na všechno třeba tolik pracovní síly, že člověk nechápe, jak v Chile vůbec může existovat něco jako nezaměstnanost. Když mluvím o nezaměstnanosti, nelze nezmínit, že tu neexistuje nic jako podpora v nezaměstnanosti, a že Chilané kulí svá ojitos očíčka neuvěřením, že v Evropě vás platí, i když nepracujete. Ale zpět k tématu. V Chile jsou na všechno vždycky alespoň dva. Na hlídání, na kropení trávníku, prodavači v obchodě jsou dva, zkrátka, jeden by to sám nezastal. A hlavně by si u toho neměl s kým povídat.

V parku na San Cristobal, kam chodíme běhat, jsou také u brány vždy alespoň dva hlídači. Protože vchod do parku je mezi kopcem a spletí tří dálnic, nedá se k němu dostat jinak než autem, a tak, ačkoli mi to drásá srdce, musíme jezdit běhat. Hlídači hlídají auta, sluní se, konverzují s Chilany, kteří si přijeli zasportovat, ale mají vždycky čas si v novém čistém chic dresu a s naleštěnou cyklistickou helmou na hlavě povídat, ležérně opřeni o nové kolo, a občas jdou pokropit hadicí cestu, aby se neprášilo.

Onehdy se Hvězdopravec vracel z běhu, když uviděl, že zamyšlený hlídač líně sprchuje zaparkovaného Pathfindera a zálibně se dívá, jak Pathfinderova špína stéká na cestu. Hvězdopravec se tedy zastavil a nevěřícně na celé divadlo hleděl. Díval se, zkrátka. Hlídač dosprchoval Pathfinderovu stranu, která byla směrem k cestě, a pak se sklonil a začal sprchovat Pathfiderovy špinavé pneumatiky. Hm, jaká krása, jak to pěkně pouští. Když byla obě kola po straně stojící do cesty pěkně čisťoučká, popošel hlídač pár kroků a pokračoval v kropení cesty.

Pathfinder je teď tedy jako chytrá horákyně čistý-nečistý. Poradila jsem Hvězdopravci, ať ho příště zaparkuje obráceně, ať je čistá i druhá strana.

Čas tu zkrátka plyne jinak. Někdy mě to rozesmívá, občas z toho mám nervy nadranc, ale v jednom mě to spolehlivě vždycky okouzlí. Ve vyprávění mých pacientů.

Jak se máte?, zeptám se na začátku konzultace.
Dobře, řekne pacientka. Lacan při téhle odpovědi prý jednou řekl svému pacientovi: To mě těší. Tak se uvidíme příští týden. Tři sta franků, na shledanou. Inu, slova, ta mají mít váhu. Jenže to si mohl dovolit Lacan, říkal nám Rodrigo na přednášce, ne nějaký Juan Pablo.

Juan Pablo tedy řekne: Dobře?
No, vlastně ne tak dobře. Stalo se mi něco strašného. Byl to strašný týden, řekne pacientka.
Co se stalo?
No, v pondělí...počkejte, v pondělí to bylo? Dneska je středa, včera bylo úterý...jo, takže v pondělí to bylo. V pondělí jsem vstala jako každý ráno, pěkně brzy. Já vždycky, když vstanu, tak jdu nejdřív do koupelny, protože my máme koupelnu hned vedle ložnice. Máme celkem dvě koupelny, jednu nahoře a jednu dole. Protože náš dům má dvě patra. No, tak jdu do koupelny, pak dolů do kuchyně dělat snídani. Chlebíček, to, my nesnídáme moc, udělám vajíčka, čajíček, protože my snídáme čaj, já nemám ráda kafe. Tak to takhle pěkně dám, přinesu mu snídani nahoru do postele..." V té chvíli už myslíte na to, kterak Freud měl pravdu, že když psychoanalytik usne, je to tím, že pacient neříká nic zajímavého. Pevně doufáte, že ona strašná věc se stala v pondělí a nejlépe dopoledne. A já čekám hlavně, kdy bude moje oblíbená fráze ya me dijo. Tak jo, řekl (řekla) mi. "...tak on to snědl...no všechno, chutnalo mu to, na jídlo, na to on je dobrej...a já mu říkám, že půjdu nakoupit. Tak jo, běž, řekl mi (huráááá!). Tak jdu dolů a jdu nakoupit. Já chodím kousek dál, na rohu máme sice obchod, ale je to tam špinavý, tak já chodím kousek dál. Je to tak tři bloky. Počkej...jo, tři. Tak já koupím to...no, jako vždycky no, chlebíček, nějaký věci, vždycky koupím taky sušenčičky pro něj, on je má rád a vždycky, když přijdu, tak mi říká, koupila jsi mi sušenčičky? Tak řeknu, dejte mi jedny sušenčičky. No, tak přijdu domů a jdu do kuchyně, tam položím nákup a jdu nahoru - my máme schody hned vedle kuchyně, tak to je dobré, že vidím z kuchyně na ty schody, jako jestli nejde ven - a nevidím ho. Si říkám, že by byl v koupelně? Tak jdu do koupelny a není tam. Ani nevidím nikde pyžamo, tak si říkám, že by šel ven v pyžamu? No mě úplně polilo horko!" aaaaaaahhhhh, čtrvthodinka za námi, mezi chlebíčky, čajíčky a popisy domu a čtvrti budeme možná u pointy. "Tak jdu vedle do ložnice...nahoře máme tři ložnice, tak jdu, koukám, nikde nikdo, tak vyběhnu ven, a vidím, že vzadu jsou otevřený vrátka. My máme vzadu takový patio, jsou tam stromy, v létě tam sedáváme, no, příjemný je to tam. Tak volám dceři, aby rychle přišla...." Aaaaa, ještě, prosím: "Tak jo, řekla mi."

V Čechách můžete mluvit třeba o zabíhavém myšlení, tady je to ale zkrátka styl. Tak, jak bych chtěla, aby někdy Chilané už pomalu začali spěchat, vám ale rozhodně přeju, abyste se občas místo podívání dívali a někdy po latinskoamericku spěchali pomalu. Pro naše obsesivní evropské geny je to fuška!

O chilštině

2011-01-08T18:27:00.010-03:00

O tom, že v Chile se nemluví ani tak španělsky, jako spíš chilsky, jsem se tu zmínila již několikrát. Dnes jsme v Chile přesně dva roky a dva dny a já si dodnes vzpomínám na to, jak jsme před těmi dvěma roky a dvěma dny seděli s Hvězdopravcem na Charles de Gaulle, čekali na naše zpožděné letadlo a vedle nás skotačila chilská rodinka. "Já nerozumím ani slovo", pošeptal mi Hvězdopravec: "Ty jo?" "Jo, docela jo", řekla jsem tehdy, protože jsem rozuměla tak jedno slovo ze sta, ale nechtěla jsem si to přiznat. Možná proto, že byl ještě čas utéct. Když jsme o třináct hodin později přistáli v Santiagu, konečně jsem byla postavena před holý fakt, že nerozumím ničemu.

Španělsky jsem se začala učit někdy v roce 2002, když jsem se vrátila z Erasmu v Toulouse zamilovaná do všeho jižního a latinského. Toulouse je sice ve Francii, ale je v něm tolik Španělů, že vám tam španělština tak trochu chybí, zvlášť, když jste Erasmus. A tak jsem v září 2002 naklusala do státní jazykovky, kde jsme dostali velmi tradiční paní učitelku, která to do nás začala hustit tradičním gramatickým způsobem a mě pokládala zcela jistě za ztracený případ, protože jsem nenosila úkoly a neučila se. Což byla pravda, ale zase jsem vedle investice do kurzu investovala do mnoha a mnoha piv v Casa Blů, kde jsem bez jakékoli gramatiky kroutila svou francouzštinu do španělských slov. Další rok jsem pak raději začala chodit na kurz k Peruánce Doře, a definitivně jsem vyřadila ze svého slovníku vosotros, neb jihoamerická španělština druhou osobu plurálu vůbec nemá. Za rok na to jsem se odstěhovala do Francie, kde mě moje láska k pivu, vínu, tanci a zpěvu opět přičarovala mezi španělské kamarády. Zase jsem začala říkat tío a vale a v létě jsem jela na měsíc do Andalusie. A pak jsem španělštinu uložila na několik let k ledu.

Tak jsme tedy v Chile. Chilané, oddělení od zbytku Latinské Ameriky od dob, kdy stojí Andy a co je poušť Atacama pouští, mluví doslova, jak jim zobák narostl a ještě jsou na to hrdí. Pokud trochu mluvíte a pojedete sem, zajisté se vás budou ptát: "A co španělština, je to těžké?". Ať řeknete, co chcete, Chilan odvětí: "No, ale chilština, to je těžké, protože máme spoustu modismos", čímž míní svých vlastních slov. Já tedy dnes na otázku odpovídám: "Copak španělština, ta těžká není, ale chilština!" Většinou cítím, že je to ta správná odpověď.

Na začátku a i dlouho po něm jsem nerozuměla ničemu, protože kdyby souhlásky měly kalorickou hodnotu, byli by Chilané do jednoho morbidně obézní následkem jejich nadměrného polykání. Z cómo estas je tak okamžitě kóostáj, z comida je koía a ubohý cizinec tak dostane místo 2 empanad zásilku 12, jen to hvízdne, zřejmě aby příště věděl, že jestli nespolkne s na konci slova dos bude polykat doce, dvanáct empanad, až do zadušení. Jak se nám stalo v den příjezdu.

Ale ještě než chudák cizinec začne slyšet spolknuté souhlásky, nemůže si nevšimnout, že jednak se spousta věcí jmenuje jinak, než praví slovník, a jednak, že nemálo těch věcí je malilinkých a roztomiloučkých, neboli, že Chilané jako většina Latinoameričanů jsou zkrátka milovníci zdrobnělin. Jenom našemu dvoumetrovému kamarádovi Johnovi, který pracoval v obchodě s organickými potravinami, i když by se jinak spíš hodil jako výborná reklama řetězci místních večerek Big John, na jeho dotaz "quiere una bolsita? (chcete taštičku?)", zákazník odpověděl: "Tašku bych chtěl a nikdy neříkej taštičku, to se říká jen ženským." Možná, že se onen zákazník ale jen cítil oproti Johnovi jako zákazníček, kdo ví. Každopádně, ženská nebo chlap, je to pořád samé tecito (čajíček), cafecito (kafíčko), chiquillos (dětičky), manitos (ručičky), pancito (chlebíček), casita (domeček), limoncito (citrónek), horita (hodinka), aquita (vodička), ojitos (očíčka), a nakonec chaito (čauky). Když se vás ptají, zda chcete skleničku vodičky, nemůžu si nevzpomenout na rok strávený s anorektičkami a na jejich "Tak pěkně papkejte, holčiny!" a podobné typicky anorektické fráze. Zdrobněliny se dají tvořit i od přídavných jmen, takže sklenička vodičky je klidně také studeňoučká, empanadičky a masíčko jsou pak naopak teploučké, vaše vlásky heboučké a rajčátka na trhu jsou vždy tvrďoučká.

Protikladem ke všem oněm -ito, která mi tu kupodivu vůbec tolik nevadí jako mi vadí v Čechách, jsou pak skutečně ošklivá chilská slova jako cachai, nebo bakán. Cachai znamená "rozumíš?", něco jako "do you catch me?" a chilský adolescent ho ve větě použije asi tolikrát, jako český adolescent slovo vole. Zní to strašně a Alvarito, můj argentinský kamarád, všem přistěhovalcům stále klade na srdce, aby ho hlavně nikdy nevyslovovali. Bakán je něco jako "hustý" a chilští adolescenti s ním též nešetří. A ostatní Chilané si zřejmě také myslí, že je to hustý, ty vole.

Chilané jsou také velmi hrdí na to, že mají spoustu ineditních nadávek, garabatos. V zemi, kde je vybuchnout vzteky považováno za stejný hřích jako smrkání v Japonsku, nebo šťourání se v nose či krkání v Evropě, je to poněkud překvapující, Chilané ale nejednou svoje proslulé se-ače-i, "chi chi chi-le-le-le, viva chile" nastaví ještě slovy "viva Chile, mierda!", což je něco jako "ať žije Chile, do prdele!" Nejběžnější nadávkou je tu pak slovo huevón, která znamená cosi jako vejcař a které má ženskou verzi huevona a neutrální hueva, již můžete použít pro všechno, co není člověk, ale štve vás to. Se mi stala tahle hueva, řeknete například. Všechno to má co dělat s vejci a adolescenti, kteří během kurzů pravopisu huevaron (sloveso huevar, vejcovat, je něco jako "srát někoho"), ho píší, jak ho slyší, tedy pouze jeho nespolknutou polovinu weon, wea, etc. Připadá vám, že tyhle vaječné nadávky jsou trochu slabé kafe? A věděli jste, že mexické cabrón ve skutečnosti znamená kozel? Nic moc? Volové?

Hodně slov pochází stejně jako cachai z angličtiny. Chilané, co jsou bakán, tedy říkají také plis, což přesně tak i píšou, a ful, které nikdy nezůstane samo, takže říkají mám týden ful ful ful. Další slova pak pocházejí z jazyka mapuche, který, je mi líto to říct, zní Evropanovi strašně nelibě. Mapučtina se řekne "mapudungun". No uznejte. Naši kamarádi, jinak velmi otevřený španělský pár Marc a Loula, kteří nyní žijí v Paříži, loni v zemi Mapuche počali jejich nedávno narozenou holčičku, a chtěli jí tedy dát, pro paměť na její původ, mapuchské jméno. Všechna jména ale byla tak strašně ošklivá, že se holčička nakonec jmenuje Eva nebo Lucía nebo nějak tradičně. Loula si asi vzpomněla, že paměť je jedna věc, ale že se svým jménem Lourdes, které je ve francouzštině homofonní se slovem těžká, otravná, člověk přeci jen zkusí. Vím, o čem mluví. Terka ve španělštině znamená totiž paličatá. A pro případ, že některá z mých čtenářek je Anča, doporučuju vám v hispanofonním světě používat jméno Anna. Ancha znamená totiž široká.

Ale zpět k chilštině. Když se jako cizinec chcete dorozumět, čeká na vás kromě spolknutých souhlásek, -ito, kam se podíváte, a slov, které slovník vůbec nezná, ještě pár vycpávkových slov, která jen dotvářejí nesrozumitelnost celé promluvy. Sípo! řekne Chilan, když chce říct "ano". Nópo! je pak samozřejmě ne, ale po, zkratka z pues, se dá přilepit kde kam. Například klidně můžete skutečně hustě zahlásit "cachaipo". V momentě, kdy vám pak slina přinese na jazyk "cachaipo huevon" (chápeš, vole?) a vyslovíte ho jako "cachaipoewon", můžete si jít požádat o občanství.

Nakonec se vám ale ucho vycvičí a připadáte si skoro jako bakán machr. Než se vám stane něco jako jedna z nezaměnitelných variant téhle příhody:

Vy: "Jednu malou perlivou vodu, prosím."
Prodavačka (kulaté oči): "Jakou, perlivou nebo neperlivou?"
Vy (trpělivě):"Perlivou."
Prodavačka (zádumčivě, ignorujíc frontu za vámi) "To je modrá nebo červená?"
Vy: "Já nevím, perlivou, prosím."
Prodavačka "Tuhle?"
Vy (netrpělivě): "Ano, tuhle."
A když vodu otevřete, je samozřejmě neperlivá. No co, sami jste přece připustili, že nevíte, co chcete...

Jak pravil jistý psychoanalytik, lacanián, když rozzlobeně z Chile odjížděl, slovo v téhle zemi nemá žádnou váhu. Ale o tom, že ano, může být klidně ne, že dvacet minut znamená hodinu a že je to tady kousek za rohem je nemám o tom ani páru, o tom už jsem vám psala. Tak vám přeju, pokud se sem k nám chystáte na prázdniny, pěkné povyražení!

Můj asketický Silvestr

2011-01-03T15:13:00.005-03:00

Na Silvestra měl Hvězdopravec turnus na Dalekohledu, a tak jsem se ve čtvrtek 30. sbalila a jela jsem za ním. V půl šesté ráno pro mě přijel taxík a v jednu odpoledne už jsem se rozvalovala na pohovce v rezidenci na Dalekohledu. Rozvalovala jsem se tam hlavně proto, že Hvězdopravec pracuje od západu do východu slunce, a chtěla jsem ho tedy nechat trochu vyspat. Totéž ale evidentně ani nenapadlo rodinky Chilanů, které přijely spolu se mnou, aby také oslavily nový rok se svým rodinným zaměstnancem Hvězdárny. Uf, nějak se mi z toho politicky korektního jazyka kroutí blog, říkám si, a čtenář z poslední věty nejspíš nechápe ani slovo. Inženýři s rodinami jsou zkrátka všichni muži, nedá se nic dělat. Ti, kteří jsou ženy, jsou samozřejmě svobodné. Nechme tedy politickou korektnost jít na chvíli k čertu a řekněme, že manželky inženýrů přijely se stádem uřvaných dětí, aby oslavily nový rok se svými manžely. Ticho rezidence bylo tedy rázem to tam, protože, jak známo, běžného Chilana ticho zúzkostňuje a je třeba ho zaplnit alespoň zpěvem nebo dupáním. Hvězdopravec byl tedy vzhůru natotata a stejně tak onou rodinnou návštěvou oblažení inženýři. Ani jsem se nemohla moc zlobit, protože ty úplně nejhlučnější děti patřily k technikovi, který tráví s Hvězdopravcem na Dalekohledu celý turnus. Celý pobyt na Dalekohledu jsem ho pak viděla, jak unaveně chodí za párem hošíků, kteří nejsou schopni - když už jim bylo nařízeno mlčet - projít chodbou, aniž by alespoň nemlátili do zábradlí a nepleskali hlučně podrážkami o podlahu za zcela mechanického, neúčinného a skoro depresivního "šššššš" jejich matky a za rezignovaného pohledu otcových očí s tak obrovskými kruhy, že se mu ani nevešly pod brýle.

Čas na Dalekohledu jsem se rozhodla strávit hlavně prací, protože se hrozivě blíží termíny, kdy budu muset na univerzitě odevzdat semestrální práce. Kromě toho jsem se těšila, že budu chvíli moct sportovat na čerstvém vzduchu a chodit běhat ven. V Santiagu by na běžecké boty měli dávat varování jako třeba "Ministr zdraví varuje, běh způsobuje rakovinu plic" a obrázky plic sportovců velkoměsta. Na Dalekohledu ale žádné znečištění není, a tak jsem se poslední den v roce rozhodla následovat Hvězdopravce a vydat se s ním na skoro mytický desetikilometrový okruh pouští, který vede nejdřív přímo vzhůru k Dalekohledu, a pak pokračuje cestou necestou dál a dál, což je v nadmořské výšce 2500m skutečná výzva. A co teprv pro mě, která ve škole měla vždycky nejhorší známky z tělocviku a která vytrvalostních tisíc pět set chtě nechtě odchodila s párem obtloustlých spolužaček daleko za davem supících spolužáků. Ale vydržela jsem, i když mi na posledním kilometru už nezbyla síla ani na uškrcení Hvězdopravce, který klusal vedle a říkal věci jako "prodluž krok, prodluž krok!" Ještě den potom jsem ztrácela dech při cestě do schodů, ale možná to bylo jen tím, jak se mi hruď dmula pýchou.

Oslava Silvestra tedy začala sportovně a měla pokračovat tím, že se půjdeme podívat na poslední otevření kopule Dalekohledu v roce 2010, a následně na západ slunce. Vyšli jsme z kontrolní stanice na plošinu, kde jsou obrovské kopule, a spěchali k prvnímu Dalekohledu. Jenže Hvězdpravci nefungovala vstupní karta. U druhého Dalekohledu také ne a nakonec se ukázalo, že mu nefunguje ani u jednoho. Hvězdopravec zachoval jako obvykle klid Marseillana, kartu rozlámal na kousíčky a zahodil, a postavil nás tak před problém, jak se dostaneme zpět do kontrolní stanice. Pak romanticky zapadlo slunce.

Do kontrolní stanice jsme se dostali díky kartě jednoho z inženýrů, který nám laskavě otevřel. Byla jsem zvědavá, jak bude Hvězdopravec vysvětlovat, co s kartou provedl, ale zdá se, že už ho znají. Sekretářka ani nemrkla, že kartu ztratil, a vyndala ze zásuvky novou. Už ji měla připravenou, i se jménem a fotografií. Hvězdopravec je asi známá firma. Každopádně nová karta nefungovala také a postupně do půlnoci přestaly karty fungovat úplně všem. Kdo říkal, že informatický problém byl jen v roce 2000?

Před půlnocí se pozorovalo a pracovalo, o půlnoci jsme pro dvacet lidí dostali kupodivu čtyři láhve ohavného sektu - víc ho ani nebylo třeba, i z tak malého množství se dal dostat bolehlav - a pak se zase pozorovalo a pracovalo až do úsvitu. V jídelně připravili speciální slavnostní pohoštění, které spočívalo v tom, že obvyklé mastné a slané jídlo (kdo říká, že nemastný a neslaný je synonymum slova fádní?) místo na výdejní linku dali doprostřed místnosti ve stylu buffet. Trochu jsem litovala, že místo psaného zákazu požívání alkoholu na Dalekohledu raději nepřekročili nepsaný zákaz používání jakéhokoli koření, ale člověk prostě nemůže mít všechno. Dala jsem si kousek hovězího, které by se dobře hodilo jako gumová ochrana noh židlí v jídelně, aby při nespokojeném poposedávání hostů židle nedělaly hluk, a přemýšlela, odkud tenhle kus masa pochází. Že by v Jižní Americe přeci jen uměli vychovat něco podobného? Tady, kde se steaky i syrové dají skoro krájet vidličkou? Silvestrovské veselí se ale dohnalo alespoň nějakými těmi silvestrovskými převleky. Většina z nás šla za vánoční stromeček, protože neměla čas převlek včas připravit a na poslední chvíli využila vší dostupné vánoční výzdoby. Místo ohňostroje jsme se šli podívat na laserový paprsek, který astronomové používají, když pozorují nějakou málo jasnou hvězdu, a bylo vymalováno. No co, hlavně, aby ten následující rok byl dobrý, v tomhle už jsme si užili dost.

V neděli večer jsem se zase s uřvanými rodinkami nasoukala do autobusu a namířila si to zpět do Santiaga. Jenže ouha, když jsem v půl jedenácté večer v Santiagu konečně dostala svoje zavazadlo, byla u přepážky, kde se dá objednat taxík, pořádná fronta, jak se všichni vraceli ze silvestrování na severu nebo na jihu. Slečna za přepážkou znuděně oznámila, že stejně už žádné taxíky volné nejsou a že, kdo chce, ať klidně zaplatí, ale že bude muset čekat patnáct až dvacet minut, než se nějaký taxík vrátí. Pfff, pomyslela jsem si, nejsem nějaká hloupá gringa, abych nevěděla, že dvacet minut trvá hodinu, a rozhodla jsem se dostat se domů, jak to půjde. Vyšla jsem tedy před letiště, kde stály desítky a desítky lidí s poukázkami o zaplacení taxíku, a začala proklínat moment, kdy jsem zavrhla myšlenku jet na letiště Pathfinderem. Autobusem a následně metrem by mi to domů trvalo nejméně hodinu a půl, ale metro už bych v tuhle hodinu stejně nestihla, a ani jsem neměla komu zavolat, aby pro mě přijel, protože všichni motorizovaní přátelé jsou na prázdninách v Evropě. Chvíli jsem chodila sem a tam, když tu jsem si všimla, že na letišti jezdí tu a tam i normální taxíky, které tam mají za běžných okolností vstup zakázán. Většina lidí už měla ale předplacený oficiální taxík, takže bylo vyhráno. "Za kolik mě vezmete do Recolety?", houkla jsem po chilsku na neoficiálního taxikáře, kterého sem přičarovala neviditelná ruka trhu. Bleskově mi oznámil stejný tarif, jaký mají normálně oficiální taxíky. "Tak jo.", řekla jsem. "Ale nebude vám vadit, když vezmu ještě někoho?!", využíval taxikář své jasné přesily. "Ne, ale pojedete nejdřív ke mně domů," řekla jsem já, až jsem se sama divila, kde se ve mně podobný talent ke smlouvání bere. Dva roky v Chile jsou zkrátka znát. "Platí," řekl taxikář a bleskově nabral ještě jednoho cestujícího za stejnou cenu. "Dnes je řada na lidu, hoy le toca al pueblo" spokojeně zaplesal a nastartoval: "No né, nemám pravdu, že toho využiju? Já jsem spokojenej, vy jste spokojený. Takovejch letů a všichni oficiální taxikáři ještě slaví. Tyhle, ty tu budou až do rána", ukázal na lidi s poukázkami na oficiální taxíky: "Zato vy, vy budete ve svém domečku za patnáct minuteček." A skutečně jsme byli, protože taxikář to hnal, co to šlo, aby se stihnul vrátit pro další nešťastné cestující. Myslím, že za ten večer musel vydělat tolik, jako normálně za týden. Inu, včera večer byla řada na lidu.

Po cestě nám taxikář řekl, že na jihu Chile bylo zemětřesení o síle 7 stupňů. Když jsem dojela domů, zjistila jsem, že nám zase odpojili telefon a internet a následující den vypadla v celém domě elektřina.

Zdá se, že i tenhle rok bude stejně vydatný, jako ten předchozí.

Na blátě

2010-12-27T11:24:00.013-03:00

Letošní Vánoce jsme se rozhodli strávit v Santiagu, protože Dalekohled funguje 365 dní v roce a Hvězdopravci začínala služba 27.12. Cesta z Evropy nám zabere vždy skoro 24hodin, a tak se staly svátky mimo Jižní Ameriku něčím nemyslitelným. To jsem samozřejmě v té době netušila, že v Evropě zapadáte sněhem až po uši, na Charles de Gaulle nebudou mít rozmrazovací směs a že bychom tedy byli mohli předstírat, že se jen nemůžeme dostat zpět. Příště už se nachytat nedám. Mezi zemětřesením zničeným letištěm, soptícím islandským vulkánem a prudkým sněžením se zdá, že nějaká ta výmluva pro pozdní přílet se najde vždycky.

Místem, kde se ale nic netřese, nebouchá a kde nesněží, je Martinique, takže z něj k nám přijela maminka Marie. Přiletěla se svým přítelem 19. prosince v neděli ráno v 6:30, na vlas přesně. Ale postupně.

Jen tak tak se mi uprostřed všech povinností podařilo uplácat vánoční cukroví a v sobotu odpoledne, v předvečer příjezdu maminky Marie, jsem rovnou z univerzity dojela koupit pár dárků. Se stromečkem jsem si hlavu moc nelámala. Ve vedrech, která tu panují, samozřejmě pravý stromek nevydrží, a tak všichni mají stromky umělé, dovezené z Číny a rovnou ozdobené. Neekologické a navíc ošklivé. Dá se sice sehnat stromek živý, v květináči, ale musí se denně zalévat a navíc, co pak s ním? Rozhodla jsem se ozdobit tedy náš fíkus, který nám dala při odjezdu minulý rok Mathilde a který již dlouhá léta v její a v posléze mojí domácnosti prokazuje nespoutanou touhu k životu, jenž by mu dovolila přežít snad i uprostřed atacamské pouště.

Zbyla už jen otázka, čím fíkus ozdobit. Letošní Vánoce byly mými prvními Vánocemi v roli hostitele, žádné ozdoby tedy nemáme. V sobotu večer jsem po neúspěšném lovu čehokoli, co by se dalo na fíkus pověsit, konečně narazila v obchodě s doplňky do domácnosti, mezi sekáčky na led, vietnamkami a rohožemi na pláž, na jednu zoufalou maminku hrabající v krabici s ozdobami. "Slíbila jsem dětem ozdobu se sněhuláčkem", řekla mi, utírajíc si pot z čela: "už třetí rok! Zase budou říkat, že jsem nehledala".

Většina ozdob v krabici byla rozbitá, ale dle prodavaček to byla jediná krabice, co v obchodě mají, a ozdoby nejsou v regálech proto, že se do nich pro samé ručníky, slunečníky a kyblíčky na stavění hradů z písku, nevejdou. Pomohla jsem zoufalé mamince krabici přehrabat a vydolovala asi 10 nerozbitých ozdob či rozbitých jen natolik, že se to dalo vnímat jako záměr či nějak zakamuflovat. Ptáčkovi, který měl jen jedno tykadlo, jsem ho hbitě utrhla, aby byl ptáček symetrický. A vůbec, kdo to kdy viděl, aby měl ptáček tykadla? Sněhuláčka jsme nenašly, zato ozdobu ve tvaru ruské bábušky a Santa Clause ano. V té chvíli bych byla na vánoční fíkus pověsila cokoli, hlavně, abych se na něj nemusela pověsit sama.

Chilané zkrátka berou Vánoce docela vlažně, tedy, když nepočítám, že se ve 30 stupních perou o dárky jako saně (několikahlavé, nikoli dvoukolejné...). Svátek je tu jen 25, což byla letos sobota, jinak se pracuje a na univerzitě jsme měli například ještě 23.12. kurz až do 21:30. 24. šli všichni ještě na půl dne do práce, a pak vytáhli auta a naráz se jali jet za rodinnými příslušníky, takže vznikly strašlivé zácpy. V osm večer jdou Chilané na půlnoční mši (no co, když mohla být říjnová revoluce v listopadu, co by nemohla být půlnoční mše v osm večer?), udělají nějaké to asado, 25. stráví s rodinou a je vymalováno. Pak se zase vytvoří zácpy v opačném směru a je to, 26. se jde normálně do práce. Jen letos ale 26 padlo na neděli, tak byly Vánoce přeci jen o něco delší.

Já jsem každopádně toužila po alespoň chvilce volna, protože jsem z nekončícího

roku unavená. U příležitosti příjezdu Drahématičky Marie jsem si vzala tedy týden volna, abychom mohli jet na sever na Puntu de Choros pozorovat tučňáky a delfíny a trochu se potápět. V oceánu, který byl jako obvykle dvanáctistupňový, jsme se sice nakonec potápěli jen Hvězdopravec a já, naši pozvaní Martiničané šestnáctistupňový rozdíl mezi teplotou moře u nich a u nás jaksi nemohli vydýchat. Moje volba mezi slunným břehem a tichým studeným dnem oceánu byla naprosto jasná. Nejen kvůli tomu slunci.

24.12. jsme se po 7 hodinách cesty vrátili do Santiaga a já se začala strachovat, jak nakrmím 10 lidí, co k nám měli večer přijít na štědrovečerní večeři. Kromě Hvězdopravce, jeho Drahématičky Marie a Gregoira, jsme pozvali všechny osamělé duše, které stejně jako Hvězdopravec kvůli službě na Dalekohledu nejely domů a které se ocitly v Santiagu samy. A navíc kamarády Estelle a Christopha a Estellinu maminku.

"Vánoce, to je jen pro děti.", řekl mi nejeden Chilan poté, co na mě vyvalil chilské kulaté oči, když jsem se zeptala, co se tu na Vánoce jí. Kdo má peníze, dělá krocana, kdo nemá, dělá kuře. 24.12. odpoledne, když jsem se vydala na centrální trh sehnat rybu s předtuchou, že budu muset použít všechny získané dovednosti, jak v Chile stát frontu, jsem překvapivě brouzdala loužemi z tajícího ledu skoro sama. Koupila jsem tři obrovské dorády, půlku lososa a 3 kila škleblí a domů jsem jela taxíkem. Taxikář na mě houknul, kam že jedu, že nebere jen tak někoho, že jestli jedu ve směru k nákupním centrům na východě, tak že jo, ale jinak, že mě nebere. Kolem nešťastně postávaly hordy lidí s obrovskými krabicemi jedoucí do chudých čtvrtí na západ a sever, slunce pralo jako o závod, autobusy byly plné až po okraj, zkrátka vánoční pohoda ve třiceti stupních jako vyšitá. Uklidnila jsem taxikáře, že jedu na východ, naskočila jsem a o chvíli později už jsem doma vybalovala věci z tašek. Původně jsem chtěla dělat alespoň bramborový salát a česnečku, nakonec z toho ale bylo menu fois gras-tatarský steak z lososa na tři různé způsoby-mušle s roquefortem-doráda na naložených citronech a quinoa-sýr-a konečně české cukroví. Jen na Ježíška jsem nedala dopustit a po večeři jsem vyhnala všechny hosty na střechu, ať se jdou podívat, jestli ho neuvidí, a zatím jsem rozsvítila stromeček, a pak zvonila na zvoneček, jak to děláme v Čechách. Mimochodem, zvoneček se mi podařilo vyhrabat náhodou v oné krabici s rozbitými ozdobami. A pak, že se nedějí zázraky. Alespoň ty malé.

Celý Štědrý večer jsme z okna viděli obrovský sloup kouře linoucího se odkudsi ze západu. Ve čtvrti Maipo na Štědrý večer shořela továrna na plasty. Od té doby, co bydlíme v novém bytě, tj. za uplynulé tři měsíce, shořely v Santiagu postupně diskotéka pod našimi okny, transformátor kousek od nás v Providencii, vězení v San Miguel (to bylo 8.12. a požár zanechal 83 mrtvých), ve čtvrtek těsně před Vánoci jsem cestou z práce projela okolo hořící stráně přímo na San Cristobal nad námi, a nakonec tedy továrna na plasty. Nevím, zda by si Chile konečně tedy nemělo pořídit profesionální hasiče. Každopádně je to tečka za rokem, který začal šestým nejsilnějším zemětřesením v historii, následovaným výpadkem elektřiny ve skoro celé zemi, který pokračoval uvězněnými horníky a následně skončil zmíněným katastrofickým požárem ve věznici. Dvoustý rok chilské nezávislosti. Doufejme, že nás ve zbylých čtyřech dnech už žádné katastrofy nečekají.

25., kdy jsou francouzské Vánoce, jsme šli obědvat ke kamarádce Estelle. Zase jsme jedli fois gras a hlavně kachnu vařenou ve vlastním tuku, kterou Estelle sehnala kdesi v Santiagu, což je tak trochu stejně pravděpodobné jako sehnat v Praze smažená sarančata. Nehledě na to, že je to mnohem chutnější. Jen sadistická ruka chilského zákona přilepila na francouzskou pixlu s dvanácti porcemi oné lahůdky etiketu s kalorickými hodnotami. To by se ve Francii stát nemohlo.

Božíhodový oběd jsme zakončili koupelí v bazénu a bylo po Vánocích. Bílé na nich byly alespoň ledovce And nad Santiagem. Silvestra budu slavit na Dalekohledu, kam se vypravím ve čtvrtek. Uprostřed atacamské pouště, v místě, kde se točil James Bond. Což zní báječně. Jen se tam nesmí pít alkohol. Láhev francouzského šampaňského nám snad ale žádný zuřivý strážný do pouště nevylije. A tak vám přeju, ať je váš příští rok plný alespoň malých zázraků!

Veselé historky ze silničního provozu

2010-12-06T16:01:00.011-03:00

O tom, jaká je zde na silnicích džungle, už jsem psala asi stokrát. Víte, že tu na dálnici chodí koně, krávy, slepice, lidé s kolečkem, nebo stromem přes rameno, jezdí tam hoši na skateboardu a maminky s kočárky, že zde lidé klidně couvají do křižovatky a že zapnutí obou blinkrů najednou znamená všechno od "zprudka zastavím" přes "hledám cestu" až po "nevím co chci dělat, ale to, co udělám, nebude standartní". Pravda, je to tu sice asi nejpořádnější země Jižní Ameriky a většina přistěhovalců mi říká, že v Peru, no tam bych teprve viděla. Na druhou stranu je fakt, že Chilané, kteří normálně vztek a hněv považují za velmi zavrženíhodné citové hnutí, mají všichni nezměrné množství potlačeného vzteku, což se plně projevuje právě za volantem. Pokud jste tak pitomí, že při přejíždění z pruhu do pruhu dáváte blinkr, musíte mít pořádné auto, abyste se protlačili poté, co řidič v pruhu, kam chcete přejet, zrychlí a zmenší co nejrychleji a nejdůkladněji mezeru, kam jste se chtěli zařadit tak, abyste se zařadit nemohli. Stalo se mi dokonce, že jsem se jednou netušíc nebezpečí svého počínání, zařadila před jakousi řidičku, či snad by se dalo říct, krávu, která bleskurychle šlápla na plyn a z padesáti zrychlila asi na sedmdesát, aby mě předjela, a když byla přede mnou, schválně prudce dupla na brzdy. Tumáš, přede mě se nikdo zařazovat nebude! Tuhle se mě snažil zablokovat muž na motorce, zřejmě v domnění, že mu jako ochrana proti Pathfinderovým tunám bohatě stačí zánovní helma. Pravda, v Argentině helmu třeba nenosí ani jeden z obvyklých tří až čtyř pasažérů na motorce. Já si spíš ale myslím, že tenhle chytrák měl štěstí, že se, na rozdíl od mnoha Chilanů, dívám do zpětného zrcátka. Šlápla jsem trochu na plyn a nacpala se před něj. Tak, mě jen tak někdo blokovat nebude. Už jsem v Chile dost dlouho na to, abych měla nahromaděného vzteku víc než dost. Jsem zvědavá, za jak dlouho mi po návratu do Evropy seberou řidičák.

Hlavně ale, že Pathfinder už má technickou. Jako každý rok, nebylo to zrovna jednoduché. V září před technickou jsem našeho čuníka odvezla do servisu. Do autorizovaného servisu Nissan, který stojí, jak se výstižně francouzsky říká, peau de fesses, kůži ze zadku (no uznejte, kůži ze zadku, tu byste jen tak za něco nedali). Hvězdopravec ale neautorizovaným mechanikům nevěří. A má pravdu. Nissan, to jsou profesionálové. Luis, který nás už dobře zná, neodmítl auto proto, že je špinavé, a řekl, že udělají kompletní kontolu. A skutečně, když jsem Pathfindera, kterému autorizovaný servis pečlivě umyl dokonce i pneumatiky, vyzvedla, dostala jsem celý seznam úkonů, co všechno Luisovi hoši zkrontrolovali. Cestou po dálnici jsem si pak začala nejdřív myslet, že je zemětřesení, pak, že je dálnice samá boule, a nakonec mi to konečně došlo. Že oni také vyvážili kola? Jo, tak mi se na to podíváme znovu, řekl Luis, když mě viděl vjíždět zpět do servisu. "Že oni kontrolovali taky světla?!" supěl Hvězdopravec do telefonu, když ho vrátili od technické, protože se ukázalo, že nám nesvítí brzdové světlo. Kontrolovali. Stejně jako minulý rok...

Za poslední týden jsem viděla na vlastní oči toto:

Když jsem na čekala v autě v ulici před Paulininou kanceláří, která je stejně jako 95% ulic v Santiagu jednosměrná, přijela paní, která se rozhodla zaparkovat přede mnou. Nejdříve ale strávila asi pět minut tím, aby se v té úzké jednosměrce otočila do protisměru a zaparkovala čumákem proti Pathfinderovi. Asi aby si její auto mělo s kým povídat.

Autobusy jsou králi provozu Santiaga. Jsou velké a těžké a zablokují koho chtějí a kdy chtějí. Každý jim udělá rychle místo a autobusy to dobře vědí. Pokud to jde, jedou nejméně stovkou, před zastávkou řidič pak dupne na brzdu, kola zapískají, cestující, co se pevně nedrží, se sesbírají z podlahy a zkontrolují rány, tedy pokud není autobus tak narvaný, že spadli na okolní spolucestující, a nakonec jsou všichni rádi, že cestu domů přežili ve zdraví. Minulý týden jsem se nacpala do autobusu na poslední chvíli a vybylo na mě tedy místo za předním sklem. První na ráně při průletu, řekla jsem si, když tu jsem byla obav zbavena. Řidič měl mezi svým sedadlem a okénkem po levé ruce posazeného svého asi desetiletého synka, který tatínkovo řidičské umění sledoval doširoka rozevřenýma obdivnýma očima. Doufejme, pomyslela jsem si, že řidič tedy udělá všechno proto, aby synek neproletěl předním sklem, a odvážně jsem se rozhodla pokračovat v jízdě.

Cestou z univerzity, zase autobusem, byla na Alamedě, hlavní třídě Santiaga, která se ve skutečnosti jmenuje Bernardo O'Higgins, ale nikdo jí tak neříká, pěkná tlačenice. V dvouproudém pásu pro autobusy byl autobus na autobusu, ale doprava kupodivu docela plynula za nezbytného troubení. Když tu se i náš autobus jal troubit. Uprostřed dvoupruhu pro autobusy stál z pro mě neznámých důvodů člověk. No, řekla jsem si, k tomu, aby místní řidiči troubili, obvykle stačí jen to, aby padla červená, tak to se moc není co divit, že troubí. "No co troubíš, já jsem nevinnej!!!", volal člověk, kolem nějž se z každé strany valily autobusy. Nevinnej, no, pomyslela jsem si, to bude ten důvod.

Když si tedy představíte, jak to vypadá s místní automobilovou a autobusovou dopravou, dokážete jistě ocenit půvab poslední veselé historky, která se stala našemu kamarádovi Rubenovi na Rotondě Perez Zujovic. Tohle místo je jedno z nejhorších míst v Santiagu, o kterém taxikáři občas vykládají legendy, jak se už ve vládě vypracovávají řešení, jak tenhle kruhový objezd nahradit, udělat nadjezd, podjezd či objezd, ale zatím je to jen tak, že Rotonda zůstává prubířským kamenem všech řidičů. V době, kdy jsem se ještě v Santiagu bála řídit, respektive jsem se bála tolik, že jsem neřídila, jsem na Rotondu zírala s respektem a v duchu jsem si říkala, že až tohle místo jednou projedu autem ve špičce, budu opravdický řidič. Dneska už Rotondu projíždím, a když vedle mě sedí Hvězdopravec, obvykle křičí: "Hlavně nezpomaluj, nezpomaluj!!!", protože ví, že kdo se na Rotondě neprosadí, zůstane na ní navěky.

Ruben jezdí do práce na kole, a protože není blázen, jako všichni cyklisti jezdí na Rotondě po chodníku, respektive po úzkém vyvýšeném pásu betonu, který Rotondu lemuje z východní strany. Minulý týden ale kde se vzal, tu se vzal, stál na chodníku policista a Rubena káravě zastavil. "Proč jedete po chodníku?", zeptal se. "Mmmm..." zamyslel se Ruben, jak by to policistovi nejsnadněji vysvětlil, aniž by řekl: "Copak to není úplně jasné?" "Mmmmm...protože na silnici je to nebezpečné?", řekl nakonec. Auta kolem dál svištěla, tlačila se, troubila a projížděla na červenou jako obvykle. "Ale tady je to nebezpečné pro chodce!", trval na svém policista. "A vůbec, kde máte helmu?", řekl nakonec. V té chvíli už se Ruben sám sebe ptal, zda není ve skryté kameře, protože na Rotondě nikdy žádní chodci nejsou, jen prodavači novin a ovoce, kteří se ve chvíli, kdy se provoz zastaví, začnou prodírat mezi auty ve snaze vydělat nějaké to peso, a když se auta zase rozjedou, rychle se snaží uniknout zpět za bariéry Rotondy za vytrvalého troubení řidičů, kteří se je snaží popohnat tím, že se začnou rozjíždět. "Helmu mám doma." řekl tedy Ruben hrdě. "No tak to já vám musím dát pokutu", na to policista. "Jako za co?" nevěřil vlastním uším Ruben: "Za jízdu po chodníku, za jízdu bez helmy, nebo za jízdu po chodníku bez helmy?" "Tak dobře." povídá nakonec policista: "Tak já vás pustím, ale noste helmu!"

Doufám, že tímto má pro letošní rok chilská policie splněno, co se týče zajištění bezpečnosti. Bůh s námi.

P.S. Zapomněla jsem napsat, že policie pro bezpečnost provozu nejen, že zastavuje cyklisty na chodníku a motoristy uprostřed dálnice, dělajíc jim pak vlastním tělem hradbu, aby se mohl zastavený a zkontrolovaný řidič vrátit bez rozjezdového pruhu zpět na dálnici. Policie také vybavila dálnice světelnými tabulemi, na kterých je napsáno například "zapni si bezpečnostní pás" (většina taxikářů v autě žádné pásy nemá a když jsem vezla tuhle několik ze svých těhotných adolescentek a požádala jsem je, ať se připoutají, nevěděly vůbec, jak se pásy zapínají a jet připnuté braly jako velké dobrodružství), nebo "vyhni se vyčerpání benzínu", což naráží na chilskou pověru, že plná nádrž je nebezpečná a na zvyk jezdit jen s pár litry. Úplně nejraději mám nápis ale doporučení "vyvaruj se nehod". No vždyť jsme vám říkali, že nemáte bourat, a vy furt ne a ne to pochopit a bouráte a bouráte...

Sherlock Holmes

2010-12-01T09:32:00.006-03:00

Často si z Hvězdopravce dělám legraci, že člověk nemusí být zrovna Sherlock Holmes, aby vystopoval, co Hvězdopravec doma udělal po návratu z práce nebo obecně z venku. Ovšem o takhle jasném důkazu o tom, jak a kde si pachatel sundal boty, o tom se i slavnému detektivovi může pouze nechat zdát...jen škoda, že se panu vyšetřovateli nepodařilo uvést do provozu blesk fotoaparátu a důkaz o naplnění skutkové podstaty trestného činu nekontrolovaného a nevědomého troušení oblečení a bot po bytě je tak trochu rozmazaný...